29. 4. 2009 - Rožnov - Všude je klid, jen z baru U Reného se ozývá několik tlumených hlasů, řešících vrcholnou politiku. Už je skoro čas. Co chvíli už by se měli na scéně objevit hlavní aktéři příběhu. Ale nic se nesmí uspěchat, všechno má svůj čas. A už je to tady. Na nástupiště se začínají trousit postavy vlekoucí, tu kufr, tu batoh. Jedna, druhá, třetí a čtvrtá. Tak jsme komplet. Připraveni nalodit se do rožnovského expresu, přeskočit na rychlík do Prahy a pak po krátké aklimatizaci v Praze, nejkratší cestou do Ruzyně. Dálky již opět volají. Ale to je zatím jenom libá budoucnost. Taky vám dálky pumpují do krve adrenalin? Mě teda jo. Už když jsem jako svišť jel na kole daleko, daleko až do Zubří na ohřívaný koupák. No to jsem byl až na kraji světa...Ale dnes? Pryč je doba, kdy jsem s očima na vrch hlavy a na kole nebo pěšky objevoval Beskydy, taky už je dávno pryč ten čas, kdy hranice byla neprostupná čára a když jsem roztáhnul svá pomyslná křídla nad - ne celou - ale alespoň částí Evropy. A co dál? Let's go west, boy! No tak teda jdeme do toho, že jo.

30. 4. 2009 - Praha - Po noci strávené u kamaráda v Praze, vyrážíme přes město k letišti. Cesta k letišti, pokud člověk nechce moc utrácet, znamená více přestupů různými dopravními prostředky. A vyplatí se vyrazit dříve. Co kdyby člověk zůstal viset kvůli nějaké prkotině uprostřed dopravní zácpy a pak už by jen se slzou v oku sledoval letadlo, které ho mělo vzít někam jinam, za hranice všedních dnů. To naštěstí nebyl náš případ a zdárně jsme zvládli přesun autobusy i metrem a ani jsme nemuseli otevřít příručku "Venkovan ve městě", kapitolu "Hromadná doprava".

Mimochodem: Cestovatelé a cestující se dělí - mimo jiné - na kufříkáře a batůžkáře. Kufříkáři, dnes vybaveni zpravidla sofistikovanými zavazadly, kterým nechybí výsuvné madlo a soustava koleček na naprosto nečekaných stranách zavazadla, nemají vůbec žádný problém v plně urbanizovaných lokalitách jako jsou ulice, nádraží a dopravní prostředky. Bez větších potíží brázdí se svými věrnými zavazadly rozlehlé haly a dláždění ulic a s přezíravým úsměvem a se zájmem sledují batůžkáře, kteří tráví většinu času obtíženi svým batohem a nebo jej pracně střídavě pokládají na zem a zase zvedají na ramena při nevyhnutelných přesunech z místa na místo. Také pohled na nebožáka s obrovským těžkým batohem vlajícím na tyči nebo madle veřejné dopravy vyvolá mezi kufříkáři vlnu pobavení. Ale i kufříkářům tu a tam ztuhne úsměv, když souvislou a hladkou plochu nečekaně přeruší tu schůdky, to nezpevněná blátivá cestička, která tvoří právě tu jedinou a správnou zkratku, po které je potřeba se vydat. A tady batůžkáří zažívají svůj pocit zadostiučinění, protože tyto terénní nerovnosti jim nedělají nejmenší problém. Naše výprava byla rozdělena vyváženě - padesát na padesát.

Tak a jsme na letišti. Nevím jak ostatní, ale teprve na letišti si uvědomím, že opravdu někam cestuju. Pokud existuje něco jako cestovní horečka, tak tady se jí bezpečně nakazím. Takže. Fronta k odbavení není z nejkratších a protože necestujeme první třídou, nezbývá nám, než se postavit na konec. Jak se pomalu blížíme k odbavení, pozorujeme, že před typickými a očekávanými přepážkami se zavazadlovými váhami se tyčí stánečky s obsluhou. Že by duty free shopy expandovaly až do letištní haly? Nene, tak ne. Pouze detašované pracoviště imigračního úřadu. Copak asi budou chtít vědět? To by byl pech, zůstat hned v Praze a ani se nepodívat někam jinam... Ještě tři lidi a rozhodne se. Nic nepašuju, nejedu tam pracovat na černo, daně platím, no co by po mě asi tak mohli chtít. Ještě dva lidi. Hele, Adam vedle už je na řadě. Co si tam tak povídají? Ty jo, a kam s ním jdou? Že by nám Adoška zatkli? Tak ne, jenom vyfotit foťák rentgenem, jestli v něm není nějaká puma. Uf... A už jsem tady. Dobrý den, atakdále. Co chci dělat v Americe? No cestovat. Chci tam ilegálně pracovat? No radši bych nepracoval ani legálně tady. Mám nějakou novou elektroniku? Nic moc. A balil jsem si sám kufr? Si asi myslí, že mám doma Žána. Tak a je to. Prvním sítkem jsem se propasíroval. Kufr je s váhou taky v normě, no tak hurá. Jdeme na to. Delto, tady jsem, tak se starej.

Ještě jsme se ani nenadáli a už jsme na palubě. Tak to bude maso, devět hodin v rachotící bedně. Tady není moc co popisovat. Kdo to zažil, ví o co jde, kdo ne, tak mu popis stejně nic neřekne. Pár chvilek zpestření jednotvárného pohledu na Atlantik hluboko pod námi nám poskytl jen pohled na to, jak míjíme anglickou pevninu a později, mnohem později Grónsko. A pak pobřeží Ameriky...už tam skoro budem! ...prdlačky. Atlanta je ještě hóóóódně daleko. Další lehké oživení nám připravil malý spolucestující, který se patrně nedávno naučil chodit a teď asi trpěl utkvělou myšlenkou, že pokud nebude chodit pořád, že by to snad mohl zapomenout. A nebo že mu něco důležitého v životě ufrnkne. No, s takovýmto přístupem mu neuteče nic. Tak odvážně, s vykulenýma očima a urputným výrazem brázdíl uličky našeho vzdušného korábu a za ním, rezignovaně vlaje - kontrolujíce jeho pohyby držením za kapuci - unavená mladá mamina. Chápavé, a litující pohledy cestujících, kteří měli jistě podobné zkušenosti na téma "jak toho malého trpaslíka unavit s co nejmenší psychicku újmou" přijímala s flegmatickým odhodláním kroužit kabinou, pokud bude potřeba. Nic dalšího, zaznamenání hodného už se - pokud si dobře vzpomínám - po dobu letu nestalo.

Zajímavý byl až konec letu, už nad Atlantou. Vzdušné proudy se rozhodly, že nám na poslední chvíli zpestří monotónní let. Když jsme se začali přibližovat k letišti, začaly se dít věci. Nečekaně jsme se ocitali tu o metry, občas i o desítky metrů níže nebo výše, než jsme byli jen před malým okamžikem. No jo, turbulence. Ale příjemné to až tak zas moc nebylo, obzvláště ta první, nečekaná. Ale pilotům to muselo připadat jako pohoda, protože přistání bylo na jedničku. Měli jsme - alespoň někteří - pocit, že se asi budeme znovu učit chodit, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Nohy si rychle vzpomněly, na co vlastně jsou a nenechaly nás ve štychu. Ale ještě než dorazíme k terminálu je nejvyšší čas dát o sobě vědět svým blizkým. Při přistání se ještě telefonovat nesmí a v mezinárodním pásmu na letišti se už telefonovat nesmí. Člověku prostě zůstane jenom těch několik málo minut, než letadlo v labyrintu letiště najde to správné místo, kde vyplivne své pasažéry. Tak hurá z letadla - poprvé na půdu nového kontinentu.

No vlasně ještě ne tak úplně. Ještě projít imigračním. Tak co Atlanto, co pro nás připravíš za atrakce? Jo, a jak to tady vypadá s tím prasátkovým pozdvižením....teď už se mi to žertuje, ale před a při odjezdu jsme viseli na webu a sledovali, jak se nám před očima zvyšují stupně pandemie. A každým přesunem jsme byli blíž a blíž k epicentru. To může napadnout jenom nás. Jak se někde objeví nějaký průšvih, je to skoro jistota, že tam pojedeme na dovolenou. No a přiletíme do Ameriky a...v celé té obrovské hale mají roušku a nebo respirátor dva - slovy dva - lidi. Že by to opravdu nebylo tak horké? Snad na tom něco bude, ale tady jsme přece jenom ještě daleko na severu. Teď ale "smelo" na to už zmiňované imigrační.

To je teda organizace, to se musí nechat. K řadě kukaní s imigračními úředníky se táhne již důvěrně známý had tvořený páskovými zábranami. Potud nic nového. Ale okolo tohoto lidského hadu kmitají slečny v docela slušivých kostýmcích a nakukují lidem do připravených imigračních formulářů a pomáhají jim zkompletovat "dokumentaci" a pro různé národnosti shánějí různé tlumočníky, kteří potom kmitají mezi jednotlivými prosklenými pracovišti imigračních úředníků. Dobře namazané soukolí s jediným cílem a to, jak zpracovat hromady lidiček, které jsou v poměrně krátkých - možná desetiminutových intervalech - vyvrhovány do letištní haly ze stále přilétajících letadel. I ve frontě jsme stále ještě na mezinárodní půdě. Ještě pořád může někdo říct: no to teda ne, vy teda rozhodně ne. Samozřejmě anglicky, což by trochu oslabilo pointu situace, protože většina naší výpravy by byla schopna při této dramaticky vypjaté situaci s nicnechápajícím úsměvem hledět do tváře ramena zákona. Ale to už není čas na nějaké velké přemýšlení - asi po dvaceti minutách čekání ve frontě, ve kterých mě přemýšlet vůbec nenapadlo - už se blíží řada imigračních minikanceláří. Kam asi půjdu? Kdo na mě vyjde? Hlavou mi běží historky mých zkušenějších, zcestovalejších a pravděpodobně značně poťouchlých kamarádů, kteří mi opakovaně líčili situace zahrnující ohromného svalnatého černocha, mluvícího naprosto neznámým dialektem angličtiny, promyšlenou soustavu záludných otázek a hloubkovou inspekci tělesných dutin.

Tak, vyšel na mě mohutný černoch. Ale zatím se nezdá, že by chtěl opustit pohodlí svého křesílka ve skleněné kukani a cokoli blíže hloubkově zkoumat. Mezitím kolem projuchalo několik překladatelek. Tipnul jsem čínštinu a poměrně spolehlivě identifikoval slovenčinu. Tak chlape, budem se na sebe culit, nebo co bude. Prej ať se podívám, jakou má pěknou kameru. Tak jsem se do ní juknul a i když jsem mu ji nepochválil, tak se zdál celkem potěšený. Později mě napadlo, jestli nechtěl moje foto, ale pak jsem si řekl, na co by mu bylo. Nejsem žádná celebrita a potom ho ani nechtěl podepsat. Pak si tam něco šmrdolil pod pultíkem - asi si obkresloval můj pas nebo hrál korespondenčně piškvorky s kolegou v New Yorku. Pak že prý ať dám prsty na takové malé tentononc. To se teda přiznám, že jsem mu rozuměl jenom částečně, ale naštěstí jsem už ve frontě viděl lidi to omakávat, tak jsem to risknul. Dobré, nepoznal že opisuju. A pak mi položil zákeřnou otázku, jestli turistika a nebo biznys. Na tu jsem byl našprtaný, takže jsem opět odpověděl správně a byl jsem - jako úspěšný řešitel kvízu odeslán na americkou půdu. Tam už na mě čekal Adošek, který kontolou proplul ladně a v rekordním čase, jak má ostatně ve zvyku. Pak dorazil Tifi a nakonec Roman, který - ač vyzbrojen brilantní angličtinou měl nehorázný pech. Dvě okýnka před ním postupně zavřeli - i úředníci někdy chodí domů - než ho u třetího nakonec odbavili. Tak a jsme v Americe. Zkoumal jsem své pocity, ale žádnou radikální myšlenkovou přeměnu jsem neprodělal. Snad později.

Tímto okamžikem jsme se dostali z mezinárodní části letiště do vnitrostátní. A kde že je náš terminál? Pohodka, asi pět kiláků tímhle směrem. Ještě, že tam jede metro. Zatímco Ruzyně je takový krcálek, že tam k přesunům stačí travelátory, tak tady bez metra ani ránu. Tak jo, ještě že to máme jenom tři zastávky. Když už jsme teda našli ten správný terminál, tak je ten pravý čas na to se trochu občerstvit. I v tom jsme měli štěstí. Hned na první pokus jsme narazili na příjemný bar, kde měli dokonce čepované pivo. A to přímo Sama Adamse - jak jsme později zjistili, to nejpitelnější, co se tu dalo sehnat. A to včetně importovaných českých piv. Tak, nebylo nám nic a je nám stále dobře. Po krátkém občerstvení - kdy jsme mimochodem zaznamenali další zdejší folklórní zvyk - a to vyžadovat ID i od osob, které očividně slyšely už více než jedenadvacetkrát zjara zpívat kosa - jsme se odebrali vlastně už jenom na místní "MHD". Však taky co jsou to jenom mizerné čtyři hodiny letu... No, byly dlouhé, byly. Těla už byla značně opotřebovaná a těšila se na cokoliv, co nehučí, není těsné a nevyžaduje dlouhodobou polohu vsedě.

A pak to všechno najednou bylo pryč. Přistáváme v L.A. Tak jo, dál už neletíme. Co si na nás Los Angeles asi připraví za pasti? Skoro se mi chce řící, že to bylo fádní. Hned po bezproblémovém opuštění letadla a vyzvednutí zavazadel - které nějakou souhrou náhod neodcestovaly na Aljašku a nebo do Sydney - i když podle všech divokých historek téměř stoprocentně měly a já jsem s tím tak trochu počítal - jsme byli hned před budovou vyzvednuti Romanovým bratránkem a bylo nám tím znemožněno páchat různé komické situace. Takže město andělů. Přivítalo nás rušně ale poměrně všedně. Nejdříve jsme se všichni včetně našich zavazadel nalodili do auta a pak jsme vyjeli směr Tustin. Což je asi - dodneška nevím přesně jestli část, předměstí a nebo obec blízko L.A. - ale co si pamatuju naprosto přesně, je to hooodně daleko od centra a letiště. Alespoň od toho, kde jsme přistáli. Takže se nám nejdříve míhaly před očima pruhy silnic a později dálníc - tady tomu říkají freeway - a potom už jenom světla spolu a proti jedoucích aut, jak na okolní svět padala tma. A také únava z toho cestovatelského maratonu. Za nějakou tu hodinku a kousek jsme dorazili k cíli. K malebnému domečku, v malebné uličce malebného městečka. No a potom odložení zavazadel, stresu - no to není úplně přesné, cestování miluju - řekněme napětí z cestování a ve sprše i špíny, kterou se nám po cestě podařilo nashromáždit a pak už jenom pohoda odpočinku. Večer byl ve znamení seznamování a plynule přešel ve spánek. Vleže! To si člověk ani neuvědomí, jaké je to kouzelné spát vleže.

1. 5. 2009 - Tustin - Ráno nás přivítalo sluncem; v Kalifornii je škaredé počasí jen na zvláštní objednávku potvrzenou guvernérem. Chvilku nám trvalo, než jsme zjistili kde jsme a hlavně kdy jsme. Jet-lag je věc, se kterou lze sice bojovat, ale je velmi těžké nad ní zvítězit. Čestná remíza je velmi dobrý výsledek. Na štěstí z Česka do USA jde o jet-lag posměrný a ten je k lidem o něco přívětivější. Alespoň podle mých vlastních zkušeností. Ale potkal jsem i lidičky, kteří to mají přesně naopak.

Mimochodem: Že jet-lag je změna okolního času oproti biologickým hodinám, podle kterých běží lidské tělo je asi zbytečné vysvětlovat. Cítím ale vnitřní potřebu podělit se o svou zkušenost, že posměrný jet-lag lze odbourat, nebo alespoň potlačit během jednoho nebo dvou dnů, ale protisměrný jet-lag, to je opravdu oříšek. Já se s ním později doma trápil dva týdny. Ale to bude asi extrém, protože kluci s ním byli hotovi daleko dřív. To jen tak mezi námi. A ještě jednou drobnou poznámku. Někde ve střední americe, když si nějaká blíže neurčená výprava objednala místní indiány jako nosiče, setkala se s problémem, že milí domorodci co pár mil odkládali zavazadla a usedali k odpočinku. Poté, když se to stalo už několikrát, cestovatelé se ptali nosičů, co se to děje, že tak často odpočívají? A dostalo se jim odpovědi, že lidská duše se pohybuje velmi pomalu a oni musí čekat, než je jejich duše dohoní. Tak mě tak napadlo, jestli jet-lag s tímto nesouvisí. To by měla duše opravdu co dělat, včetně plavání přes Alantský oceán...

Původně jsem chtěl napsat, že jet-lag jde přepít, ale nakonec jsem ochotný se smířit s formulací, že jde překonat. Po prvních nesmělých ranních úkonech jsme vyrazili do centra Tustinu pro snídani. Tady je potřeba se zmínit, že pro snídani jsme vyrazili autem, protože v Americe se nechodí, ale jezdí. Američané používají nohy jenom ze slušnosti k obyvatelům starého kontinentu. Jo, a taky jsou docela dobré při sportu. A co si dát na snídani jiného než typické koblížky - Dunkin' Donuts. I když se to dalo vyřídit v jednom člověku, jeli jsme všichni. No to přece musíme vidět! Žádný kus Ameriky nám nesmí upláchnout... Když jsme asi po třech minutách jízdy dorazili k cíli - přičemž značnou část té doby jsme spotřebovali na nasedání a vysedání, ani jsme se všichni nevešli dovnitř. Tak jsme někteří jen tak zevlovali venku a užívali si atmosféry...amerického sobotního rána. Koblížky jsme potom - po návratu zpět - zdolali s ranní kávičkou. Nebyly zlé, ale nevím, co na tom těm americkým policistům může chutnat každý den. Jiný kraj, jiný mrav.

Potom, co se nám podařilo zkonsolidovat naše tělesné schánky natolik, abychom byli schopni se aktivné účastnit svého vlastního života - viz. jet-lag a způsoby jeho léčby - nás Romanův bratránek Honza vzal na výlet do Aquaria v Long Beach. Cesta, opět většinou po freeway probíhala bez nějakých zaznamenatelných komplikací. A kromě toho, že jsme tu a tam valili oči (soudím, že i ostatní, protože já ano - a jsem v tom poměrně dobrý!) na různé tady běžné věci - které ovšem teď už nedokážu specifikovat, protože nám pobytem zevšedněly - ale tehdy se mi zdály, neuvěřitelné. Určitě to mělo ale něco společného s rozměry a nebo s architekturou. Na co taky jiného valit bulvy na silnici, která má sedm pruhů a každou chvíli se některý odděluje a nebo se připojuje další. Okolní krajina je složena ze soustavy rozmazaných předmětů, které nám někdo vepředu posílá naproti, aby nás po krátké chvíli, kdy se zdají být blízko, opustily jako barevné šmouhy směrem dozadu.

Příjezd do Long Beach poznamenala snad jen jedna dnes už úsměvná příhoda. Přibližně současně s námi tam dorazil menší konvoj školních autobusů - které mimochodem opravdu vypadají jako v Simpsonech - a z nich se vyvalilo mračno malých - převážně španěsky mluvících školáčků. V tu chvíli nekorunovaný pesimista výpravy Tifi prohlásil něco jako: No pokud to nechytnem tady, tak už nikde (myšlena prasátková chřipka). Děti se částečně chovaly podle modelu Brownova pohybu a částečně jako včelí roj. Záleželo zrovna na tom, jak moc silný hlas použil jejich doprovod k pokusům o jejich navigaci. Mimochodem spíš méně než více zdařilou.

Vlastní prohlídka byla úžasná, spoustu menších expozic dovedně napodobujících různá prostředí různých moří a oceánů. Spousta známých živočichů dostalo konkrétní tvar a spousta nových se přihlásilo o zaslouženou pozornost. Pokud bych ale soukromě měl vybrat něco, z čeho jsem měl opravdu největší zážitek, tak to byl mělký bazének, kde si člověk mohl sáhnout na žraloka a na rejnoka. Není nad osobní kontakt. Celá prohlídka - kterou jsem tak neuměle zkrátil do jednoho odstavečku - trvala několik hodin a na nudu prostě nebylo kdy: lachtani, žraloci, medůzy všech druhů, mořští koníci, kamenné ryby a vůbec ryby všech možných tvarů a barev. Ale jednou z vlastností lidského mozku je, že když něco trvá déle, než je mozek schopen snášet, prostě se vypne a přejde do stavu nenápadné rezignace, v mém pracovním oboru pojmenovaném - standby.

A přesně v tu chvíli, když už čerstvé zážitky stály frontu od očního nervu k mozkové kůře a někdo tam nahoře zdržoval, jsme udělali to nejlepší co šlo a vyrazili jsme...k oceánu. Tichý oceán, jméno které voní exotikou ať se na to člověk dívá jak chce. Naším cílem bylo místo pojmenované Laguna Beach. Je to místo vyznačující se pozemky s chajdami v ceně mnoha milionů - a v těchto měřítcích už je skoro jedno v jaké měně - naprostým nedostatkem místa k zaparkování, ale taky jednou veřejnou pláží, která sahá opravdu až k Tichému oceánu a ke které se dá dostat po úzké a velmi strmé cestičce mezi jednotlivými miliónovými chatičkami. Pláž, písek, příboj a někde v dálce horizont. Tak, někde tam za obzorem je Japonsko. To taky ale znamená, že teď, přesně teď jsme nejzápadněji co to jde, protože Amerika je od nás na východ, ale Japonsko, nejvýchodnější země, na kterou jsem schopen si vzpomenout už je od nás na západ. Ať už je země kulatá a nebo ne. Tak jo, tak jsme smočili svá těla do největší louže vody, co se dá na téhle planetě sehnat. A když jsme se - někdo víc, někdo míň - vydováděli, tak jsme se dali na cestu zpět do Tustinu. Bohatší o hromadu zážitků. A někteří - navzdory teplému počasí - i řádně promrzlí.

Nemůžu. Jednoduše nemůžu vynechat oběd, který na sebe vzal podobu návštěvy Tustinského pivovaru. Prostředí nás oslovilo, hned jak jsme tam vešli. Na první letmý pohled se nezvykle velká místnost podobala zabydlené a plně obsazené hale středně velkého nádraží. Ale to byl pouze první dojem. A víceméně ho měl na svědomí ruch, který tady v době oběda panoval. Vlevo od vchodu se rozkládalo důvěrně známé zátiší kotlů, tanků, trubek a vůbec ostatní propriet určených a očividně i používaných k vaření piva. Celý zbytek místnosti byl zaplněn stoly, stolečky a židličkami - hustě obsazenými hladovými američany. Po krátkém pátrání se nám přece jenom podařilo najít stůl pro pět a dočasně ho anektovat.

Mimochodem: v Americe mají jeden takový vynález, kterému přiléhavě říkají tester. Jde o předmět praktický a - zejména v pivovarech - dovedně sestavený z malých, leč dostačujících vzorků produktů, jimiž se ta která firma či výrobna holedbá. A tady si člověk může za přijatelný peníz vyzkoušet, oblíbit a také vybrat vzorek, který mu bude vyhovovat. A tomu se potom věnovat. V případě piva je to obzvláště praktické.

Samozřejmě, že když jsme byli na oběd v pivovaru, že jsme ochutnali i zdejší pivo. A nutno říct, že nebylo špatné - a pečlivě jsme si ho vybrali pomocí dříve zmíněného testeru. A co by to bylo za první oběd v Americe, kdyby to nebyl hamburger. Je potřeba zdůraznit, že hamburgery tady prostě dělat umějí. Ale mají tady takový divný zvyk k němu jako přílohu dávat hranolky, cibulové kroužky a nebo bramborový salát. Nechtěli pochopit, že nám stačí hamburger samotný. Po chvíli intenzivního vysvětlování, že nám úplně stačí samotný hamburger bez jakékoliv přílohy, jsme se při pohledu na nic nechápající a absolutně zmatenou číšnici rezignovaně vzdali a každý jsme si něco k tomu burgeru poručili. Spokojená číšnice šťastně odcupitala ke kuchyni. Možná že ještě dnes vypráví tu směšnou historku, jak - představte si, přišli čtyři týpci a chtěli jenom samotný hamburger! A jak nás potom osobně zachránila před smrtí hlady, když nám vnutila i přílohu. Ale i bez té přílohy jsme měli co dělat, abychom jídlo snědli. Teď i kdykoliv potom.

Mimochodem: Rád bych předešel postupně vznikajícím dojmům a podezřením a tak to raději vypálím hned naplno: náš zájem poznávat se neomezoval pouze na krajinu, památky a samozřejmě lidi a kulturu jako takovou. Nedílnou částí našeho programu byl také průzkum gastronomický. A ten zahrnoval z části jídlo, ale také nápoje. A právě u nápojů se soustředil zejména na pivo, protože limonádám nikdo z nás příliš neholduje a voda se nedá počítat. Voda je prostě nezbytnost. Obzvláště v těchto poměrně horkých krajích. Tak to jen tak, aby bylo jasno.

Už při prvním obědě nás zaujalo hned několik věcí, se kterými jsme se dříve nesetkali. Účet dostane člověk hned, jak na stole přistane jídlo nebo objednané pití. Tady se jednoduše vůbec nepočítá s tím, že by si tu člověk prostě jenom tak poseděl. Ale když si náhodou dotyčný něco přiobjedná, vůbec se tím tady nenechají vevézt z míry. Prostě zase účet odnesou a přinesou jiný. Zpravidla větší. Další věc, která nás zastihla téměř nepřipravené - a to nejen v restauracích - je to, že všechny ceny jsou uvedeny bez daně. Takže člověk si může hezky nakupovat, počítat si výslednou cenu, ale na pokladně mu řeknou: nenene človíčku. Ještě něco přihoď pro strýčka Sama. No a třetí a největší překvapení bylo, že spropitné v restauracích je - ne sice přímo povinné - ale s velkou jistotou očekávané - a zvykem je, že bývá asi dvojnásobek daně. Což teda je vcelku nemalá částka. V případě Kalifornie, kde pokud si dobře pamatuju je (nebo alespoň v čase nedávno minulém byla) daň něco přes osm procent, je spropitné opravdu slušná suma. Zdůvodnění je ale poměrně prosté. Číšníci a servírky mají v restauracích minimální plat, takže jsou na spropitném víceméně existenčně závislí. Ale aby člověk netápal, na účtence, kterou jsme obvykle podepisovali - protože jsme v drtivé většině případů platili kartou - už jsme měli rozepsány položky co máme zaplatit, kolik dělá daň (tax) a pak tam byla jedna nevyplněná linka, abychom tam mohli vepsat, kolik dáme spropitného (tip). No a pak už jenom stačilo vynásobit daň dvěma a výsledek byl na světě. Součet už si obvykle spočítali sami.

Ale to jsem odbočil od opravdu dobrého oběda a velmi slušného piva v Tustinském pivovaru. Poté, co se nám podařilo zdolat oběd jsme se přepravili zpět k výchozímu bodu naší výpravy - kterým byl již zmíněný malebný a útulný domek v tiché uličce - a na zbytek dne jsme si odhlasovali aklimatizační pauzu. Tuto jsme trávili částečně louhováním svých těl v bazéně nebo jakuzzi a nebo hraním her na Wii konzoli. No prostě jako puboši... A odpoledne se nám půvabně přehouplo do pokročilé noci a my jsme šli na kutě, vyždímat za svých těl zbytky nežádoucích pozůstatků jet-lagu.

2. 5. 2009 - Los Angeles - Druhé ráno v Americe. Hurá do něj naplno - pokud nám to naše tělesné schránky dovolí. Snídaně, káva a hopla do auta. Dnes nás čeká Los Angeles aneb jak jak říkají všichni cool borci v amerických filmech "el ej". Jen tak mezi námi, jsem rád, že po mě nikdo nechce abych řídil. Spleť dálnic, silnic, silniček, ulic a vůbec všech možných zkratek k našemu prvnímu cíli - kterým jsou veliká bílá prkenná písmena v kopcích nad městem andělů - nejsou nic pro mé smysly, již dávno odvyklé řízení. Takže si užívám průjezd velkoměstem ze zadního sedadla. Propletli jsme se městem a pomalu se blížíme ke kopečkům za ním. Je sice pravda, že v Americe se autem jezdí úplně všude, ale naštěstí je tu tolik aut, že jsme nuceni zaparkovat asi uprostřed kopce a na zbytku cesty si můžeme protáhnout ztuhlá těla. V autě se nasedíme ještě až hrůza. No jo, v každé druhé zatáčcce - rozuměj té vhodně orientované - jsou vidět ty slavné písmena. Kdybychom se něco takového pokusili postavit doma, tak by nás ochranáři sežrali i s chlupama. Ale bojím se, že tady by to dopadlo stejně, kdyby tu ten nápis nebyl tak dlouho. Četl jsem někde, že jeho osud byl taky patřičně pohnutý. Ale dost už o písmenech když nás na vrcholu čeká Griffithova observatoř. Tato hvězdárna - mimochodem, copak asi může sledovat na nebi přesvíceném velkoměstem? - je ale vcelku zábavná atrakce, zvláště pro děti. Jako zvědavý a všetečný klučina bych tu dokázal trávit dny a dny a museli by mě odsud přiměřeně rozzuřeného na celý svět odvléct násilím. Tolik kouzel: Foucoultovo kyvadlo, které dokazuje rotaci Země, nějaký mohutný elektrický přístroj na kterém je napsáno Tesla (rozuměj, ne ten u nás kdysi tak populární podnik ale Nicola Tesla, plastická periodická tabulka prvků sestavená z průhledných krabiček a v každé z nich ležel vzorek patřičného prvku....ne, v té s nápisem Au nebyla kilová cihla zlata, díval jsem se dvakrát. No a spousta různých hejblátek, které jsem si ani všechny neprohlédl. No jo. Třeba v příštím životě, nebo radši v přespříštím. O tom příštím už mám jinou představu. Tak teda jo, ještě pár fotek - třeba s Jamesem Deanem, teda jeho bustou a hup do auta.

No a kam se v L.A. dá zajít ještě....na jasně, nemusím hrát blbého, jasně že na Hollywood Blvd. Ve dne jsou tu turisti a v noci...myslím, že Pretty Woman viděl asi každý. Vlastně, v noci jsou tu taky turisti, mimo jiné. Ale my jsme tam byli ve dne. A opravdu tam jsou. Hvězdy. Teda alespoň ty na chodníku. Živé jsem žádné nezaznamenal. A všude je spousta lidí, kteří se vesměs dělí na dvě části. Jedna má fotoaparáty a kamery, těm se říká turisti, a ta druhá, méně početná jsou lidé, které turisti živí. A způsobů je nespočet. Od živých soch ve formě různých filmových postav, přes prodavače všeho možného, až - určitě - po kapsáře, kterých jsme si nevšimli. To ale neznamená, že tam nebyli, ale že jsou to profíci. Hollywood boulevard má atmosféru. To se nedá popřít. Zvláště když se člověk propracuje davem lidí k China theatre, kde se každý rok předávají ceny akademie, Oskaři. My jsme tu nezažili ani červený koberec ani žádnou hvězdu - myslím tu masitou. Chodník je jich pořád plný. A že je ta ulice dlouhá! Někde už začali tesat hvězdy ve dvou řadách. Nojo, film už je opravdu velmi stará záležitost. Poblíž China theatre je takový malý plácek, kde to celkem nezvládli s chodníkem. Nevím, kdo tam dělal betonovou plochu, ale uhlídat si to pořádně neuměl. Někdo jim tam ten beton rozryl, no prostě jako kanec. Těch šlápot, otisků dlaní a považte, dokonce i podpisů. No tohle, že to někdo už dávno neopravil....

A tak se nám den pomalu přehoupl k polednímu. Byli jsme plni zážitků, fotoaparáty plné fotek, ale žaludky, ty zely prázdnotou. Naštěstí jsme kousek od Hollywood Blvd objevili takovou příjemnou restauraci, kde měli bezva pastu. A bylo vidět, že jsou tu zvyklí na turisti, protože, hned jak někdo odložil fotoaparát na stůl, vrhl se k němu pikolík a popadl přístroj. S širokým úsměvem, jako v reklamě na dentální náhrady, zazpíval v terciích (a to sám se sebou, nevím jak to udělal, ještě loni bych přísahal, že to nejde) "Cheese!" a už nás fotil zleva zprava. Asi tady studuje kameru, když je tu Hollywood za rohem. Nicméně kuchaři tady vařili opravdu dobře - ať už po nocích dělají cokoliv (píšou scénáře nebo tak něco). Sice za cifru na účtence by se nasnídalo menší okresní město na Ukrajině, ale co. Cestování naučí člověka pohlížet na peníze relativně. Pokud ne, zakládá si na hluboké a vleklé deprese.

Po obědě jsme vyrazili dál. Už nás nenapadlo nic lepšího, než se vydat do.... Ne, teď přijde hádanka. Co vám říká číslo 90210? No jasně, Brenda, Brendon, Kelly a já nevím jak se všichni ti týpci a ty kykiny jmenovali(y). Ale odpověď je správně. Beverly Hills. A mimochodem, teprve tady jsem opravdu pochopil, co znamená to číslo v názvu seriálu: Beverly Hills 90210. Je to prosté, milý Watsone, je to jednoduše směrovačka. Tak jako po celých pospojovaných státech existuje spousta Springfildů - a já dodneška nevím, ve kterém bydlí Simpsoni - tak je i více Beverly Hills. Prý. No a pak jsme tam doopravdy byli. Zaparkovali jsme autko a vyrazili na prohlídku. Procházeli jsme ulicemi, vše vzorně uklizeno, parky načančané, v parcích lehce avantgardní sochy. Jako by to opravdu byly kulisy pro nějaký ten seriál. Ale ti lidi tady v tom opravdu žijí. To musí ovlivnit pohled na svět. Tak jsme pomalu došli až na Rodeo Drive - opět viz. Pretty Woman. A je pravda, že tahle ulička je jeden souvislý řetěz butiků. Což nám, jako výhradně pánské výpravě příliš neimponovalo. V podstatě jsme zažili pouze dvě chvíle, které nás trochu vytrhly ze - sice pozorného, leč trochu fádního - vnímání okolí. No ten první si nejsem jistý, jestli ostatní zaregistrovali, ale mihnul se kolem nás Ford Mustang Shelby, ale ten druhý jsme si užili všichni. Narazili jsme na prodejnu Tiffaniho. A tak vznikla fotka Tiffy u Tiffanyho. Jistě bude mít časem velkou hodnotu. Celou prohlídku Beverly Hills jsme zakončili pomalou jízdou kolem rezidencí slavných. Byl to zážitek. Tolik vysokých plotů, neprostupných bran a kamer jsem neviděl opravdu dlouho. A to myslím ani na vojně.

Mimochodem: V Kalifornii roste, kvete a žije spoustu zajímavých rostlin a stvoření. V Tustinu u našich hostitelů na jejich zahrádce jsme zaznamenali hned několik naprosto nečekaných exemplářů. Jednak jim tady u plotu létali kolibříci tak, asi jako u nás vrabci, ale hlavně jim tu rostly zcela nečekané rostliny. V rohu zahrady spokojeně rostl banánovník, který před třemi dny odevzdal svou první úrodu. Kdybychom si trochu pospíšili s plánováním výletu, mohli jsme si vlastnoručně utrhnout banán přímo ze stromu. Takhle už by byly přezrálé a ty ostatní naprosto nezralé, takže by tak jako tak nebyly k jídlu. Ale stejně. Tohle jim tu prostě roste. Dalším zajímavým...hm, ovocem?...byly kaktusové hrušky. Ty se jednak vyznačují tím, že rostou na kaktusech - což nikoho podle názvu asi příliš nepřekvapí - ale také jsou stejně jako rostlina, která je zrodila, opatřeny celou spoustou jehliček, keré při neobratné manipulaci s jakýmkoliv plodem mají tendenci se zahryznout do čehokoliv, co není tvrdší než kalená ocel. Tyto kaktusové hrušky je nejdříve nutno - nejlépe ve svářečských rukavicích - oškrábat škrabkou a nebo spíše možná oholit břitvou, než je možné je nabídnout chuťovým pohárkům, kterými je tak bohatě vybaven jazyk člověčí. Naše hostitelka se tohoto úkolu hrdinně ujala. Připravila nám několik kaktusových hrušek tak, abychom je mohli ochutnat - a sobě připravila několik mírně řečeno nepohodlných chvilek se zabodnutými ostny v prstech. Hrušky byly výborné, ale prsty doufám, že už nebolí. No prostě, člověk si pochutná ale jen za cenu jemných bodlin, kterých se člověk dlouho nemůže zbavit...zkrátka vážíme si pozornosti, které se nám dostalo. Opravdu.

Pozdní odpoledne jsme věnovali procházce po Tustinu, která neomylně směřovala k druhému tustinskému pivovaru - Oggis Pizza Brewing. Než jsme ale došli tam, kde jsme měli povečeřet, prošli jsme pár uliček, několik ulic a taky jeden nebo dva bulváry. Pevně věřím, že tohle by rodilý američan asi jen tak bez vážné příčiny neudělal... Cesta byla poklidná, nikde žádný velký provoz, nic nás neponoukalo k tomu, abychom si mysleli, že jsme někde jinde než doma a jdeme si vyrazit z kopejtka někde v úplně jiných zeměpisných šířkách. Kromě jediné věci a to jsou rostliny a stromy. Cestou z místa našeho přechodného pobytu až do místa, kde jsme měli strávit večer, jsme potkali několik známých a několik neznámých zástupců zdejší flóry, kteří pro nás byli naprosto exotičtí. Naštěstí žádný trifid v dohledu. Ale zato jsme si mohli utrhnout nějakou tu svačinku. A pak jsme dorazili k cíli procházky. Naštěstí. Jinak by nám snad všichni botanici záviděli do konce života. A byli jsme zase v pivovaru. Tady se přímo nabízí prostor pro srovnání obou, které jsme měli příležitost v Tustinu poznat. Pivo bylo rozhodně lepší v tom prvním, ale atmosféra byla výborná i tady. Zaujalo - a to nejen mě - že všude po stěnách byly v pravidelných a vcelku malých rozestupech umístěny LCD televize. Z místa, kde jsem seděl jsem jich byl schopen současně sledovat jedenáct. A když jsem si šel...umýt ruce, tak další dvě. No totok. Večeře výborná a konverzace probíhala v češtině. Byli jsme mezi přáteli a krajany. Po návratu z večeře jsme se věnovali Guitar Hero na Wii a později upadli v náruč Morfeovu. Tak. Zítra už opravdu vyrážíme. Dobrou.

3. 5. 2009 - San Diego - Už jsme si tak nějak zvykli, že rána tu nebývají lehká. To musí být podnebím nebo čím. Snídaně, káva - paráda - a hurá do půjčovny pro autko, které nás bude vozit napříč Amerikou. Místní půjčovna sídlila v poměrně odlehlé části Tustinu - alespoň z naší perspektivy - a jeli jsme tam asi deset minut. Kancelář sídlila na recepci poměrně výstavného hotelu. Už na nás čekala dvojice zřejmě zaměstnanců a ti s námi vyřídili všechny nezbytné formality. Byly tam nějaké drobné zádrhely při placení kartou, kterými jsem se díky nedostatečným znalostem angličtiny nemusel zabývat. Roman s Honzou to odkomunikovali za nás za všechny. Tuším, že za nás zálohu nakonec platil Romanův bratránek, protože naše karty odmítaly spolupráci. To nám to začíná. Po úspěšném vyřešení všech formalit nám hoši sdělili, že auto, které jsme si objednali sice není na skladě, ale že nám půjčí jiné, o číslo větší. To vůbec nebyla špatná správa. Pokud to nebude přímo tirák. Nakonec se ukázalo, že jde o Chevrolet Trailblazer, což není minivan - jak jsem byl upozorněn a opraven, ale SUV. Toto SUV je možné vidět v amerických filmech jako auto oblíbené nejmenovanou třípísmenkovou agenturou. Jenomže oni jezdí v černých, kdežto náš Ševy byl tmavě modrý.

Tak jsme teda poprvé nasedli a vyrazili k našemu přechodnému domovu nacpat veškeré cestovní vybavení, které jsme pro ty účely nashromáždili do všech možných úložných prostorů a...vyrazit. Cesta proběhla bez komplikací. Postupně se nám podařilo naložit a uskládat všechno, i když to bylo tak-tak. Nevím jak bychom se vešli do toho menšího autka. No a pak už jsme opravdu vyrazili. Tak, a jsme na cestě, adrenalin na maximu...

Propletli jsme se sítí místních uliček a nechali se navigací navést na freeway směr jih. Cíl byl jasný: San Diego, přesněji jeden baráček, kde přebývá naše kamarádka Renata. No to prostě nejde, že bych procestoval nějakých dvacet tisíc kilometrů a pak se nestavil za kamarádkou, která žije jen nějakých pár desítek mil daleko. Navíc, když jsem ji roky neviděl - a kluci taky ne.

Mimochodem: Freeway je zvláštní silnice. Od ostatních se liší tím, že na ní nejsou semafory, že má spoustu pruhů a že se za ni neplatí. Na freeway a vůbec na silnicích obecně mě zaujalo spoustu věcí. Taky jsme půlku veškerého denního času v americe trávili v autě na cestách a silničkách. První, čeho jsem si všimnul a částečně na to byl i upozorněn, byl pruh, který byl nejvíce ke středu dálnice. Byl označen jako "car pool" a byl velmi užitečný. Byl vyhrazen pro osobní auta dostatečně obsazené na to, aby se jejich provoz dal hodnotit jako ekologický. Myslel jsem si, že minimální počet pasažerů je tři, ale byl jsem opraven, že pravděpodobně stačí dva. I to je na Ameriku vcelku dost. A je to dobrý nápad. Další věc, co mě nadchla je způsob odbočování a větvení cest. Ve většině případů žádné složité čtyřlístky a nebo jiná mimoúrovňová křížení ale prosté rozdělění pruhů do dvou naprosto nezávislých a úplně jinam vedoucích větví. Jenom se prostě člověk musí v pravou chvíli dostat dostatečně vlevo a nebo vpravo. Zdaleka ne poslední věc, co mě zaujala byl způsob budování dálnic - u nás však naprosto nepoužitelný, protože tu pro něj už není dostatek místa. Krásný příklad jsme viděli později v Arizoně. Dálnice, u které se v budoucnosti předpokládá "vyšší průtok vozidel" se vybuduje tak, že se nejdříve postaví jeden až dva pruhy v každém směru, ale mezi oběna směry se nechá mezera tak, aby se se daly později podle potřeby vybudovat další a další pruhy, až se oba směry uprostřed spojí. Pozemky jsou dávno vykoupeny a nevznikne žádný problém s kapacitou a finance se vynaloží až když jsou potřeba. Není nad to, když se někde najdou lidé myslící hlavou.

Cesta po freeway probíhala bez nějakých komplikací. Všichni jsme se rozhlíželi, protože bylo ještě příliš brzy na to, aby nám pohled na okolní krajinu zevšedněl. Nápisy byly - naprosto překvapivě - v angličtině, stavby byly úplně jiné, přizpůsobené zdejšímu počasí. A vůbec, adrenalin, nebo to možná byla cestovní horečka, nebo euforie nám krátila cestování autem, které se později ukazovalo stále víc a více únavné. Ale to až později, takže jsme si pořádně ani nezvykli na myšlenku, že jsme právě opustili oblast Los Angeles a už jsme se blížili k San Diegu. Než se ale vydáme dál, musíme se - poslušni doporučení zkušenějších - nejdříve zastavit ve visitors centru, a nebo alespoň na nějaké pumpě. A támhle zrovna jedno visitors centrum je, no tak tam jedem...

Mimochodem: Slevové kupóny na cokoli, co jenom lze koupit a nebo pronajmout. Byly jich plné časopisy a existovali i speciální tiskoviny, které byly na kumulaci slevových kupónů specializované. Nás zajímaly kupony, které nám mohly zajistit slevu při ubytování. Nejsme žádní Rotchildové a tak nám byl každý ušetřený dolar dobrý. Časopisy, na které jsme byli upozorněni, a které obsahovaly stránky a stránky slevových kuponů na ubytování byly velmi prakticky rozděleny podle lokalit, kterých se týkaly. Každý jednotlivý časopis se zpravidla věnoval jednomu nebo několika sousedícím státům, a byl abecedně seřazen podle měst. V každém z větších měst bylo hned několik možností a to ve značném cenovém rozsahu. Vždycky jsme měli velkou radost, když jsme ve městě, kde jsme se rozhodli přenocovat, našli vhodný kupon na "two queens bed room". Později jsme ale zjistili, že poměrně slušnou cenu dostaneme i v motelích, které takto neinzerují. Rozdíl nebyl až tak velký, ale ceny byly tak jako tak příjemné.

A jedeme dál. A už vjíždíme přímo do města. Teď už všechno záleží na našem novém příteli Garminovi, který na nás naštěstí mluví česky. I když vzhledem k jeho omezené slovní zásobě by to asi nebyl problém ani anglicky. Konečně někdo, kdo používá méně anglických slov než já. Ale to jsem odbočil. Pod dohledem navigace jsme poměrně brzo dorazili k cíli. Ten správný dům jsme poznali částečně díky informacím navigace a taky částečně díky popisu Renaty. Orientační bod: člun před domem se ukázal jako poměrně spolehlivý. Mimochodem. Nebyl tam jen člun, ale taky auto, které jevilo silné známky poměrně netradičního otevření okýnka u řidiče. Podle pozdějšího podrobného vysvětlení a popisu šlo o následky návštěvy medvěda, který pojal nedobrovolnou exkurzi do vozu jako návštěvu fast-foodu. Trochu jsme se orosili, ale později nám Renča s Kellym vysvětlili, že k tomuto nedobrovolnému krmení divokých zvířat došlo při rybaření v Sierra Nevada. Uff, ještě že tak. Auto nebylo ani tak moc podrápané, ale stopy medvědího způsobu nasedání byly velmi dobře patrné. Blátivé stopy s otisky medvědích tlap mluvily samy za sebe. Podle popisu Kellyho, který byl s dcerou v Sierra Nevada rybařit, medvídek využil nedovřeného předního řidičova okýnka. Přes centimetrovou spáru určenou k větrání Méďa-Béďa nejenom ucítil čipsy v autě, ale taky prostým stažením okýnka zvenku - schválně zkuste, kolik síly je k tomu potřeba (...nejde co?) - si vytvořil pohodlnou přístupovou cestu do bufetu. Naštěstí vevnitř zrovna nikdo nebyl, a jeho nic jiného než jídlo nezajímalo.

Mimochodem: Byli jsme zaskočeni, jak až moc běžné jsou vlajky u soukromých domů. Když jsme projížděli San Diegem, bylo spíše snazší spočítat domy, které by tuto vlajku neměly, než ty, které ji měly. Pro evropana něco naprosto nezvyklého. U nás jednu dobu visívaly vlajky taky všude, ale to byla tehdy vlastně povinnost a to ještě svázaná s několika dny v roce. Asi to tady s patriotismem bude opravdu vážné.

Tak jsem nás zanechal jak sice trošku nejistě, ale odhodlaně vystupujeme na místě, kde předpokládáme náš dnešní cíl cesty. A skutečně po chvilce se s námi vítá Renča a usazuje nás v jejich domečku k vynikajícímu obědu. Oběd zahrnuje nejenom skvělý guláš - evropský, i když s mexickými prvky - a pro některé čínu, ale taky první seznámení (alespoň pro většinu z nás) z mexickým pivem Dos Equis (XX). Nevím, jak o tom smýšlejí ostatní, ale podle mě nic lepšího v Mexiku nevaří. Tak jsme si seděli v útulné kuchyni, jedli evropské jídlo s lehkým vlivem místní kuchyně a povídali si.

Mimochodem: K jídlu jsme jako přílohu dostali pečivo, které vzniklo přímo před našima očima. Původně vůbec nepřipomínalo něco, co by vůbec mohlo být k jídlu. Byl to tubus patrně z nějaké lepenky asi osm centimetrů široký a asi dvacet až třicet centimetrů dlouhý, na obou koncích uzavřený. Po jeho otevření se nám naskytl pohled na tvárnou hmotu neurčité barvy a konzistence. Otevření tubusu doprovázel zvuk připomínající zvuk obvyklý při otvítvírání dobře vychlazeného sektu. Tuto hmotu Kelly vzal, nakrájel na asi čtyři centimetry tlusté plátky, rozložil na plech a dal zapéct do trouby. A za několik okamžiků už byly na stole čerstvé a vypečené bulky. Hm, předkynuté těsto. Pečivo z trubky.

Po obědě nás Kelly s Renčou vzali na prohlídku San Diega. Bohužel to bylo jen tak trochu letem světem, ale nešlo to jinak protože, náš itinerář byl docela našlapaný a na celé San Diego jsme měli jenom půl dne. Přesto to ale bylo prima. Kelly s Renčou nás protáhli centrem, kde nám popisovali, co je která budova zač. Bylo to ale tolik informací, že si pamatuju jenom soud, velmi rafinovaně propojený nadzemním tubusem přímo s vězením (velmi praktické) a mormonský kostel. Ten opravdu nešel přehlédnout. Byl veliký a v jinak barevném městě celý bíly. A pak jsme se vyvlékli z centra a Renča nám ukázala, kde pracuje. No a pak byl na řadě Kelly. Kelly ví všechno o bazénech, protože je staví, opravuje a udržuje. Protáhl nás čtvrtí, která velmi silně připomínala Beverly Hills. Stejné brány, stejné kamery a stejné ploty. Ale teď jsme to měli s odborným výkladem. Kde je jaký bazén, parametry, ceny a vůbec všechno okolo toho. Nezapamatoval jsem si vůbec nic, ale znělo to naprosto profesionálně. Až jednou budu potřebovat postavit bazén v Kalifornii, Kelly je jasná volba. Beze srandy.

Když jsme se prokochali a proslintali čtvrtí plnou vilek a bazénů - z nichž jsme kvůli plotům viděli naprosté minimum - dovezli nás naši hostitelé Renča Kelly k oceánu. Na takovou malou procházku na místo kde se dá koupat. Sice jsme nedošli až dolů k vodě, ale to ani tak nevadilo. Byla to pěkná procházka a to nejen proto, že jsme byli pořád ještě rozlámaní z auta. Celou cestu jsme probírali s Renčou co je nového, za tu spoustu let, co jsme se neviděli. Kelly s vědoucím úsměvem rozvážným krokem kráčel s námi. Nevím, kolik nám toho rozuměl nebo ne, ale nevypadal znuděně.

Mimochodem: Popravdě Kelly vypadal - a Renča nám to později potvrdila - že je na podobné situace zvyklý a velmi dobře je snáší. Úroveň angličtiny u jednotlivých členů výpravy byla velmi různorodá a až na jednu výjimku pro společenskou konverzaci naprosto nedostatečná. Proto taky, když jsme mluvili s Renčou, vraceli jsme se k osvědčené češtině, a někteří odvážnější z nás se sem tam odhodlali prohodit pár slov s Kellym v angličtině. Roman byl v obou jazycích jako doma, takže tady bylo vše bez komplikací. Vtipné situace vznikaly, když se Renča snažila komunikovat se všemi přítomnými a každého oslovovala příslušným jazykem. Kellyho a děti anglicky a nás česky. Občas se jí ale přihodilo, že v zápalu konverzace oba jezyky prohodila a začala Kellyho oslovovat v češtině a nám něco vysvětlovat anglicky. Copak o to, protože jsme mohli navázat na rozhovor dosud probíhající česky, chvilku nám trvalo, než jsme se v jeho anglickém pokračování ztratili, ale Kelly byl na tom mnohem hůř. Ale ani nemrknul, jen se ještě trochu rozšířil jeho nikdy nemizící úsměv a začal Renatě souhlasně přitakávat že jako jo, že má naprostou pravdu. Patrně podobnou situaci nezažíval poprvé. Všechno se vždy brzo vysvětlilo, a my mohli pokračovat v rozhovoru...

Ale to už na nás čekaly další zážitky. Ani jsme se nenadáli a už jsme projížděli místem, kterému tady říkají PB - Pacific Beach. Je to ulice, nebo přesněji celá skupina ulic, kde to prostě v noci žije. Bary, lokály, jídelny a rekreační atrakce všeho druhu. Teď odpolene - to jest v době, kdy jsme se tím místem proplétali - vypadalo všechno ještě neškodně, ale určitý nepokoj už se tu začínal projevovat. No nic, příště...možná. Další místo na programu je hora - nebo snad kopec? - ne říkejme radši hora Mount Soledad, která je jednou z dominant San Diega. No a naprosto americky lze dojet autem až na její vrchol. Tak to tady prostě je. Vrchol hory je evidentně velmi oblíbený a taky využívaný pro všechny možné oficiální akce a cíle. Nahoře na hoře je monument se spoustou pamětních plaket a destiček. Citovat je nebudu, i kdybych si je stihnul všechny přečíst, rozhodně bych si je nezvládl zapamatovat. Prostě jsem na sebe to místo nechal působit. Hezkou kulisu k tomu všemu dělala skupinka ... asi kadetů? ... kteří zde na Mount Soledad měli asi něco jako přísahu. Maně jsem si vzpomněl na pionýrský slib ... Matko Přírodo, co jsem to tehdy jako pionýrek vlastně slíbil?!?! Bojím se, že to už dohromady nedám... Jenom se mi matně něco míhá o práci a učení... Tak to je v pohodě. To musím obojí dělat dodnes... Fuj to jsem si oddechl...

Z Mount Soledad je za hezkého dne prý vidět až do Mexika. Prý je Mexiko hned za tááámhletím ostrůvkem, kde je teď vidět krásná ukázka mlhy a nebo oparu. Takže jsme do Mexika neviděli. Ale je to hezký pocit mít tak exotickou zemi na dohled. Teda byl by, kdyby tamější obyvatelstvo zrovna nesvádělo boj s pandemií prasátkové chřipajzny. No ale když jsme přežili ten nápor malých školáků v Long Beach, tak už s náma snad nic nehne. Nejkrásnější byl odsud výhled přímo na San Diego samotné. Bylo vidět spoustu míst, kterými jsme to odpoledne projížděli. I když s určením většiny nám museli pomoct Renča s Kellym. Možná kromě obrovského bílého mormonského kostela. Ten prostě svítil.

Výlet jsme si sice užívali, ale už byl pomalu čas vracet se zpět. Po cestě jsme se ještě zastavili v přístavu. Tedy přesněji v té části přístavu, kde byla jako pomník zakotvena letadlová loď USS Midway. Už když jsme se k ní blížili, její velikost byla naprosto impozantní. Zas jedna věc, co se nevejde do foťáku. Celí natěšení jsme se - neustále se kochajíce - blížili přibližně ke středu trupu lodi k plechovým baráčkům těsně vedle kotviště. Baráčky slibovaly skrývat ve svém nitru pokladnu a tudíž i možnost ke vstupu na palubu. To se nakonec potvrdilo. Mělo to však tu drobnou chybičku, že příslušný úředník už si tou dobou doma užíval barbecue, nebo osvěžující nápoj na šest ("pětpiv, poznámka autora). A nebo si možná užíval obojího. A my jsme tu smutně stáli před prázdnou pokladnou a nechávali jsme si zajít chuť. Tak jsme udělali pár fotek a vypravili se zpět k autu, zaparkovanému opodál.

Cesta zpět k domu Renči a Kellyho probíhala bez problémů a už skoro za tmy. Vyzvedli jsme svého Ševyho a společně s našimi hostiteli jsme vyrazili se ubytovat do resortu, který nám zajistil Kelly. Po cestě jsme se zastavili nakoupit nějaký proviant, abychom měli v této celkem pohostinné, ale přesto cizí zemi co jíst a co pít. Proběhlo to bez komplikací, jenom se nám podařilo v jednom obchůdku s lihovinami vykoupit veškerou Becherovku. Nebyl to až takový problém, protože tam měli všeho všudy jen dvě lahve. Ale i tak to byl milý pozdrav domova. Potom už jsme opravdu jeli nejrychlejší cestou bydlet.

Mimochodem: Kelly si koupil byt v jednom takovém resortu, který se specializuje na zvláštní typ dovolenkového ubytování. To si prostě za blíže nám neurčený peníz koupíte byt, něco jako luxusně zařízený hotelový pokoj, spíše teda apartmán a nebo studio a ale většinu času v něm netrávíte. Nene. Společnost vlastnící resort ve vašem zakoupeném pokoji většinu roku ubytovává lidi odjinud, kteří ovšem vlastní obdobné byty jinde po státech. A nebo i po celém světě, podle toho, jak moc rozlehlá společnost to je. A vtip je v tom, že se zase člověk může přihlásit a ubytovat kdekoliv kde má společnost další resort. Většinou to lidé používají, aby mohli levně bydlet daleko od svého domova. Byla to docela zábavná situace na recepci resortu, když Kelly, bydlící v San Diegu žádal o ubytování ve svém vlastním apartmánu, také v San Diegu. No ale po krátkém vysvětlení - a snad taky při pohledu na nás, chrabré cestovatele, slečna za recepčním pultíkem - možná pochopila, možná pouze přijala jako fakt - že prostě Kelly najímá svůj vlastní apartment. No a my máme dnes kde bydlet.

Po krátkém, velmi krátkém ubytování jsme vyrazili do blízké hospůdky El Torito. Jak už název napovídá, byla to mexická hospůdka. Pikolík kolem nás kmital jako kolem státní návštěvy. Usadil nás a už nám cpal nabídku v angličtině - které alespoň někteří z nás rozuměli - a ve španělštině - které jsem alespoň doufal budu místy rozumět já (vzhledem ke třem rokům španělštiny absolvovaným na jazykovce), ale chyba lávky. Vypadá to, že jsem tam sice pochopil, jak tvořit některé slovesné tvary a podobně, ale na mých schopnostech domluvit se španělsky, nebo alespoň přečíst si jídelníček, to stopy nezanechalo. Tak jsme si vybrali jídlo, za vydatné pomoci našich přátel a mezitím se věnovali pivu, které tady nosili ve džbánech. Dodnes je mi záhadou, jestli vzadu měli nějakou pípu, ze které džbánky plnili a nebo jestli tam čilý pikolík otevíral lahváče a do zmíněné nádoby je přelíval. Pokud ano, tak ho musela celkem bolet ruka, protože nikdo z nás se piva nebál. My a to i včetně Renči rodilí češi. Ale Kelly nám taky nedělal ostudu.

Po pár džbáncích přišel čas večeře. Nejdříve jsem nechápal, co se děje, protože si pikolík kolem nás začal rozkládat nějaké plážové lehátka nebo co to bylo. Vzhledem se to zmíněnému nábytku podobalo asi nejvíce - promyšlená soustava dřevěných tyček a pruhů látky se opravdu zdála patřit někam na pláž, jenomže to celé bylo asi metr a půl vysoké. Jak jsem později pochopil šlo o mobilní držáky na podnosy. Těmito konstrukcemi se nás milý pikolík pokusil obložit naprosto neproniknutelně a ještě ke všemu na ty kusy nábytku začal vršit podnosy s hromadami jídla. Na stůl by to asi opravdu nevešlo i když ani ten nebyl z nejmenších. A tak se taky stalo, že jsem konečně zjistil, co jsem si to objednal k jídlu. Jménem už si tak docela nejsem jistý, ale bylo to tuším nějaké burrito s nějakou mořskou potvorou. Samé barvy, samé chutě a všeho obrovská hromada. Po večeři, která se opravdu, ale opravdu nedala sníst a kterou jsme si ještě nechali zabalit s sebou jsme ještě chvíli plkali a pak jsme se rozloučili s Renčou a Kellym a odebrali se k zaslouženému spánku. Tolik zážitků. A to jsme na cestě v podstatě první den.

Mimochodem: Klima v San Diegu je o něco příjemnější než v Los Angeles a to přesto, že San Diego je jižněji a tudíž blíže k rovníku. Je to dané mořskými a vzdušnými proudy. Alespoň tak nějak nám to Renča vysvětlovala. A je pravda, že nás tu horko nedrtilo tolik, jako v L.A....

4. 5. 2009 - Joshua Tree, Palm Springs - Dobré ráno San Diego. Říká se, že co se zdá na novém místě, když tam člověk spí poprvé, tak to se splní. Nevím. Sny si obvykle nepamatuju, ale pokud to pravda je, tak nás po celou dobu pobytu v Americe čeká jedna věštecká událost za druhou, protože jen jednou budeme spát na jednom místě dvakrát. Ale to ráno v San Diegu jsem si ze snů nezapamatoval opravdu zhola nic. Takže mi nic nebránilo se na nový den těšit.

Posbírali jsme vše co nám patřilo a přemístili se do Ševyho. Tak bye-bye share-resorte, my teda jedem. A vyrazili jsme zpátky na sever. San Diego bylo nejjižnějším místem, které jsme měli v plánu navštívit. Jen místo na L.A jsme na radu navigace odbočili trochu více na východ - směrem k národnímu parku Joshua Tree. Tam by měly růst takové ty divné stromy, které jsem dosud znal jenom z obalu desky U2 s případným jménem "Joshua Tree". Cesta probíhala skvěle. Už jsme se tolik nerozhlíželi, protože pohledy, které se nám míhaly okolo oken byly velmi podobné tomu, co už jsme tady viděli. Lehké oživení představoval náš vjezd do hornatěšjší krajiny a potom taky ty - desítky? - možná stovky větrných elektráren. Tolik větrníků pohromadě jsem neviděl ani na pouti. Opravdu nedokážu říct, kolik hodin jsme projížděli krajinou, která by se s trochou tolerance dala popsat jako malebná: po obou stranách byl horizont podepřen horskými pásmy, za které by horolezci z Hané určitě dali život. Obě horská pásma pozvolně, ale nekompromisně rozdělovalo údolí, které zdaleka nebylo mlékem a strdím oplývající. I vodu aby tady člověk pohledal. A nejen vodu. Za celou dobu jsme potkali jen několik málo posledních výsep civilizace. Jediné, čeho tady byl naprostý dostatek byl vítr. A jsme u důvodu, proč tady je tolik větrných elektráren. Od té chvíle mi jedna dvě tři pět elektráren v krajině připadá jako velmi osamělé.

Po té, co jsme postupně usínali lehce uondáni fádní krajinou - tedy doufák že kromě řidiče, objevila se před námi spásná oáza. Oázu tvořilo parkoviště, několik budov rozličného určení a použití - včetně jednoho koloniálu a nezbytné věže s větrnými lopatkami - ve všech westernech tato sofistikovaná dřevěná zařízení čerpají vodu, ale tady opravdu nevím, možná to byl jen takový jako poutač, bilboard. Každopádně to byl dobrý důvod sundat nohu z plynu a zaparkovat. Ručičky už pomalu vzpínaly své dlaně směrem k poledni a my jsme vzali za vděk pauzou na jídlo, pití a občerstvení.

Mimochodem: Nikdy jsme nějak netrpěli přehnaným vztahem k tradicím a denní doby určené k jídlu jsme na svých cestách jen volně vnímali jako čas k jídlu. Podle situace jsme se stravovali na první pohled velmi chaoticky. Snídaně, pokud nějaká byla, byla u poloviny naší výpravy tvořena kávou a něčím malým, co jsme den před tím získali někde v supermarketu. Zbytek výpravy se spokojil pouze něčím malým ze supermarketu. Káva byla mimochodem odporná - američani neumí vařit kafe! - ale byla hořká a horká, ať už výchozí surovina byla cokoliv. Ale ty další věci ke snídani! Už rozumím, proč si američani na chleba patlají burákové máslo. Protože i samotný chleba dělají američani sladký. Tak si na něj přece nebudou dávat něco slaného, že jo. Mimochodem toho sladkého chleba je k dispozici desítky druhů: oříškový, banánový, jahodový...a vůbec nevím jaký ještě. Jo, a teď zrovna je ta pravá chvíle zaujmout postoj ke slovu chleba jako takovému, nebo alespoň k tomu významu, k jakému ho američani zneužívají. V Americe, jak jsem ji měl tu čest poznat já, něco jako chleba vůbec neexistuje. Všechno je to jenom sprostý sladký bílý tousťák. Ale abych byl spravedlivý, není to jenom záležitost Ameriky. Podobně to vypadá i na jihu Evropy a v Asii. Taky umí jenom tousťák. Ale ti ho aspoň dělají slaný! "Mazadla" na chleba, které jsme na rozdíl američanů s jejich burákovou pomstou, volili my, byly vesměs experimenty v oblasti sýrů. Kromě jediného případu se mi nevybavuje žádný ze sýrů, který by byl blízko hranice nestravitelnosti. Ona vyjimka se, světe div se, jmenovala "Humus" - je to prý něco asijského a ať už to znamená cokoliv, mě přímý český význam naprosto postačuje. A to jméno opravdu nelhalo, takže žádná lživá reklama, to teda ne. Kluci pak sice říkali, že je to poměrně běžná potravina a její jméno pochází z Indie, ale já jsem si jistý, že význam je správný i v češtině. Tolik zatím o jídle v Americe.

Po krátké pauze, kde jsme načerpali energii a sílu k dalšímu sezení v autě, jsme vyrazili opět směrem k Joshua Tree. Nebýt navigace, skoro bychom to minuli. Vesnička byla malebná, ale na první pohled nic moc nenaznačovalo, že někde tady je vstup do jednoho z nejznámějších národních parků Spojených států. Jen co jsme odbočili z hlavní cesty zamířili jsme k visitors centru. Visitors centra skýtají nejen možnost získat informace, letáčky, suvenýry a podobně, ale jsou také v podstatě bez výjimky vybavena klimatizací. Pravda, klimu jsme měli i v autě, ale hned jak jsme auto opustili, začala se o svá práva hlásit pouš se svým velmi suchým a horkým klimatem. Kromě toho jsme potřebovali jednou provždy - alespoň v rámci naší výpravy - vyřešit vstupy do národních parků a zakoupit si kartu.

Mimochodem: karta, která opravňuje ke vstupu do všech národních parků po celé Americe, je velmi výhodná záležitost. Tentokrát slovem výhodná myslím opravdu výhodu pro jejího držitele. Stojí teď (v době, kdy jsme ji kupovali stála) osmdesát dolarů a vztahuje se nejen na jejího držitele, ale na kompletní posádku auta, ve kterém její držitel jede. Zajímavá země, kde se i obyvatelé počítají na "auta". Kromě toho opravňuje jejího majitele ke vstupu do všech národních parků a to po dobu jednoho roku. Karta je ale nepřenosná. Na internetu jsem viděl nabídky, že někdo prodá kartu s nečitelným podpisem, která ještě platí půl roku. Teoreticky by to mohlo projít, ale ne všude. Někde - asi dvakrát - po nás při vstupu do parku chtěli nejenom ukázat kartu, ale i pas držitele, aby ověřili jestli sedí podpis. Radši bych navrhoval neriskovat. Dvacet doláčů není tak moc. Jednu chybičku ta karta ale má. Ne všechny parky jsou národní. Existují i takzvané státní parky a na ty se karta nevztahuje. Tam je ale vstupné poměrně vlídné a není to opravdu takový problém. Jiným problémem jsou parky na indiánském území. Tam karta také neplatí a navíc je tam vstupné až nechutně drahé. Já vím, je to jejich země...co nadělat.

Po krátkém odpočinku ve visitors centru a zakoupení karty jsme konečně vjeli do parku. Po pěti minutách jízdy jsme to ale psychicky nevydrželi, zastavili jsme u krajnice, vyběhli jsme z vozu a začali fotit všechno kolem sebe. Když jsme ukojili svou touhu po exotických záběrech, zase jsme naskočili a jeli hlouběji do parku. Po asi deseti minutách jízdy jsme dorazili k místu, které se začalo zvedat ve skalnatý masív. Místo bylo velmi slušně vybaveno. Teď nemám na mysli samotný masív, ale parkoviště, koše, toalety a ostatní drobnosti, na které si Evropan jen velmi pozvolna zvyká. Za tak dobře udržované parkoviště by se nemuselo stydět žádné město u nás. Všude koše na odpadky, toalety, no prostě to, co už jsem vyjmenoval...

Dorazili jme do místa, které bylo na vnější straně prstence neprostupných skal. Prostor ukrytý mezi těmito skalami se přiléhavě nazýval Hidden Valley. Takže - poučeni přáteli i nemnohými zkušenostmi - jsme si všichni vzali z auta dvě lahve vody a vyrazili jsme na špacír. Cedule slibovala nádhernou procházku mezi rozpálenými skalami, pichlavými kaktusy a tu více, tu méně jedovatými tvory. No, abych té ceduli úplně tak nekřivdil, mělo jít o místo plné endemitů (druhů nevyskytujících se nikde jinde na světě) a to z toho důvodu, že před příchodem člověka byl - již dříve inzerovaný - prstenec skal naprosto neprostupný. Co bylo venku, zůstalo venku. Co bylo vevnitř...kdo ví. No a potom přišel bílý muž s dynamitem a do skalního prstence vyryl puklinu. Je otázka nakolik tento zásah ovlivnil mikroklima Hidden Valley, ale nám jednoznačně umožnil přístup do míst, kam bychom se jinam nikdy nedostali.

Začali jsme se rozvážně šplhat do nejvyššího místa průsmyku, nebo snad spíš průrazu vytvořeného člověkem. Šlo to pomalu. Aklimatizace na poušť ještě zdaleka nebyla ukončena. To se nám mimochodem nepovedlo ani za celou dobu pobytu v Americe. Tak jsme se co noha nohu mine šplhali k vrcholu umělého sedla a čekali, jaký zázračný pohled na nás čeká. Asi jsem byl zblblý filmy o Indiana Jonesovi a jinými hodnotnými díly kinematografie, protože když jsme se konečně vydrápali na nejvyšší místo skalního prstence, otevřelo se před námi panorama - dramatická pauza prosím - naprosto stejná jako to, co jsme právě nechali za zády. Alespoň na první pohled. No ale jasně že tam jdeme, když je to takový přírodní zázrak. A nakonec, stálo to zato.

Cesta, která nás čekala, klikatě kopírovala profil údolí, které nemohlo mít větší průměr než jednu dvě míle. Takže nás čekala celkem krátká vycházka. Musím ale uznat, že i když jsem to nečekal, bylo peřád na co koukat. Kaktusy i jiná flora se tu celkem snažila a vystavovala květy v odstínech žluté, růžové a červené. Byla tu i zeleň, ale nebyla to ta asijská skoro pastelová zeleň, ani evropská temná "borovicová a smrková" zeleň, tohle byla zeleň, která se snažila tvářit kovově šedě, modře a skoro až bíle. Ale ty tvary. Většinu jich ani nedokážu popsat.

Tak jsme se proplétali klikatou stezkou, udržujíce si odstup od ostatních turistů - v poušti by měl člověk být sám, aby slyšel jak na něj pustina mluví. Kromě několika vzdálených postav daleko vepředu, které si taky udržovaly rozestupy, a skupiny horolezců, kteří byli různě rozvěšení na severní části masívu a jejichž útržky hlasů k nám vítr občas přinášel, jsme tu byli opravdu sami. S endemity. Pak se ale něco změnilo a vneslo do celé ospalé, přetopené a líné situace nový prvek. Asi půl míle před námi se turisti začali "štosovat". Byl tam takový velký kámen - a nebo malá skála, jak kdo chce. Ta skála měla - kromě jiného - jižní stranu, a právě kolem této jižní strany se začal tvořit hlouček o poloměru něco mezi pěti a deseti metry.

Kucí, tam se něco děje. Jdeme. Jak jsme se dostali na úroveň kroužku zvědavců, konečně jsme zahlídli, co upoutalo pozornost tolika lidí. V malé prohlubni skalky tam stočený v ladných smyčkách spal chřestýš. Alespoň si myslím, že spal, prototože ani sebemenším pohybem nanaznačil, že by věděl cokoli o dění v okolním světě. A nenašel se mezi námi nikdo, kdo by se ke spícímu plazu přiblížil na míň než na čtyři metry. Tak jsme si ho všichni vyfotili, velmi tiše, a pokračovali jsme v prohlídce údolí. Značně méně sebevědomě, ale o to více opatrně. Dalšího exempláře jsme se naštěstí už nedočkali. Stejným místem, jako jsme do údolí přišli jsme ho i opustili.

Opět jsme se nasoukali do auta a po krátkém zkoumání našich možností na mapě jsme vyrazili k místu, které mělo být jednak bývalým měděným dolem s částečně zachovalými zbytky těžebního zařízení a částečně zelenou, no dobře, zelenější oázou uprostřed zdejších pouštních podmínek. Cesta nám uběhla, myslím si, že jsme nejeli ani půl hodiny. Zaparkovali jsme na místě o něco skromněji zařízeném a vydali se po značkách k dalšímu cíli naší cesty. Cestu tvořila poměrně úzká stezka, která se velmi klikatě vinula soustavou něčeho jako nevysokými kaňony tvořenými hromadami balvanů tu a tam porostlými skromnou vegetací. Po asi půlhodinové chůzi terénem, který by působil depresivně i na racka chechtavého, jsme se konečně doklopýtali k cíli. K jezeru, které....tady prostě nebylo. Jeho rozlohu nám prozrazovala jen o něco málo zelenější plocha než byl okolní "porost". Poněkud směšně taky působila značka zákaz koupání, která zde byla umístěna těsně u pomyslné čáry, která za lepších šasů patrně tvořila břeh jezera. Bylo tu taky o poznání více ptáků, než kdekoliv jinde v okolí. Nebylo tu moc co dělat - koupat jsme se nemohli, zapomněli jsme si v autě plavky, takže jsme se rozhodli podívat se ještě kousek dál. Tam kde by měly být nějaké stopy po těžbě. Bylo to jen pár minut, když jsme dorazili k betonové hrázce, která svou šířkou asi patnácti až dvaceti metrů tvořila jezírko naplněné nečím, co na první pohled vzdáleně připomínalo vodu. Další vlastnosti jako například teplotu, chuť a podobně jsme se neodvážili zkoumat. Spokojme se tedy s označením voda. Co ale tady bylo kromě vody, to byl hmyz. Mnoho hmyzu. Tady se taky nebudeme zdržovat příliš dlouho. Nene.

Cestou zpět k autu jsme zaznamenali pouze jednu drobnou příhodu, která trochu zlepšila lehce depresivní náladu "na palubě". Potkali jsme proroka. Nevíme přesně čeho konkrétně, ale že jde o proroka bylo jasné na první pohled. Dlouhá hubená, téměř vychrtlá postava, šat který přímo křičel na své okolí duchovnem, široký úsměv...no prostě prorok. Dostali jsme od něj kartičku s pokyny, jak vylepšit svůj "život ve zdejší" a pak už jsme sledovali, jaka vyráží dál za svým posláním. Hm, vypadá to, že nejenom Mojžíš a Morrison vyrazili do pouště...

A protože bylo slunce ještě stále hodně vysoko, rozhodli jsme se ještě kousek projet směrem do parku. Našli jsme si podle místního plánku trasu, které tady říkají geologická cesta. To zní skvělě. Není to sice obor nikoho z nás, ale rozhodně to může být zajímavé. Alespoň letáček sliboval shlédnout spoustu nezvyklých geologických jevů. No tak jedem. Nejdříve to vypadalo zcela nevinně. Před námi sice prašná, ale poměrně zachovalá cesta, okolo křoviny a rostliny, které tolik nelpí na dostaku vody a před námi jistě nevídané zážitky. Jak jsme ale tak jeli dál a dál a ujetých mílí přibývalo, najednou jsme si všimli, že slunce značně klesá k obzoru a my soustavně klesáme níž a níž do údolí. Když začalo být opravdu šero, znervózněli jsme a začali pomýšlet na zpáteční cestu. No a tady jsme právě nic zlého netuše upadli do léčky. Cesta po které jsme přijeli byla nejen úzká - akorát tak pro jedno vozidlo, ale zároveň taky jednosměrná. Patrně z téhož důvodu. Plánek parku nám odhalil sladké tajemství, že nás čeká okružní jízda okolo značné části údolí. Mnoho a mnoho mil. A protože je známá věc, že katastrofy se zásadně vyskytují ve skupinách, a to obvykle po třech, tak druhé "milé" překvapení pro nás znamenaly samy geologické útvary, dovedně "rozmístěné" podél naší cesty. Všechny byly přepečlivě označeny výraznou tabulkou a číslem. Ono číslo samozřejmě mělo patřičnou legendu. Problém tkvěl v tom, že ona legenda byla obsažena v průvodci, který jsme ovšem neměli. Takže jsme si postupně prohlíželi geologické útvary jedna, dvě, tři - ten byl obzvláště zajímavý, čtyři, šest (člověk nestíhá koukat na obě strany), sedm a tak dále. Co to ale bylo zač, netušíme. No a třetí katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. Přišli jsme na ni náhodným letmým pohledem na palubní desku Ševyho. Ručička palivoměru sice pomalu, ale odhodlaně mířila směrem k nule. A dlužno dodat, že moc dlouhá cesta už ji nečekala. Teplota v kabině znatelně poklesla a to i přesto, že klima už dávno neběžela naplno. No jo, přesně si pamatuju místo v průvodci, kde se psalo, že před vjezdem do parku je nezbytně nutné zkontrolovat palivoměr. Tak to bude vážně zajímavé. Nemusím zdůrazňovat, že v téhle mnoho a mnoho mil široké míse vůbec nebyl signál.

Pokračovali jsme v jízdě po čím dál nezřetelnější a o to víc prašné cestě. Tady jsme si taky pořídili ochranný prachový obal pro naše autko, a už jsme se ho v podstatě za celou dobu nezbavili. Jen jsme si ho později tu a tam vyzdobili slušivými malůvkami. Zážitek z jízdy divočinou se mi v paměti rozpoltil mezi okolní krajinu a palivoměr. Tak prostě pojedem, a uvidíme, kam až to vyjde. Zatímco jsme vykružovali nepravidelný kruh napříč údolím, slunce nezadržitelně klesalo níž a níž. Pak došlo i na světla. Cesta zdaleka nebyla rovná a každá nerovnost nám spotřebovávala tolik cenné kapky zdejšího nízkooktanového paliva. Těžko by se mi podařilo věrně zprostředkovat atmosféru, pocity všech nás a v kontrastu s tím vysušenou a divokou, ale svým způsobem nádhernou okolní krajinu. Prostě po vcelku dlouhé době přišla chvíle, kdy jsme s naším Ševym začali zase pomalu stoupat. To byl první náznak naděje. Pořád se ale ještě stmívalo. Po čase se nám podařilo dosáhnout zajímavé rovnováhy a to konstantního šera, kdy zatímco slunce neustále klesalo za obzor - kde na něj čekali nedočkaví Japonci - tak my jsme se přibližně stejně rychle probojovávali z údolí. Ten okamžik rovnováhy nebyl dlouhý. Náš Ševy začal vítězit a brzy se natolik rozjasnilo, že jsme mohli vypnout světla. A pak to přišlo. Přehoupli jsme se přes hranu údolí a vše co nás teď ještě čekalo byla rovina a nebo cesta z kopce. Pořád jsme ale ještě byli hluboko v parku. A tam se sotva dočkáme pumpy, hotelu a nebo něčeho podobného. Jedině tak ještě snad nějaké visitors centrum. To by tu být mohlo.

Ve chvíli kdy jsme se přehoupli přes okraj údolí a potom záhy se napojili na asfaltovou cestu, všem se nám zřetelně ulevilo. Opět. A zdaleka ne naposledy. Pokud možno úspornou rychlostí jsme pokračovali v jízdě směrem, kde se dal tušit výjezd z parku. Všechny dnešní cíle se nám smrskly v návštěvu nějaké té benzínové pumpy a vyhledání ubytování. Ujeli jsme sotva pár mil a zaznamelai jsme vedle silnice parkovišťátko, dokonce i s nějakým tím zaparkovaným autem. No, jedna atrakce navíc už nás rozhodně nezabije. Zjistili jsme, že jde o kaktusovou rezervaci. Kaktusy byly naprosto specifické. Takové jsem ještě neviděl. Tvar byl sice nezvyklý, ale ne až tak šokující. Zajímavé byly tím, že jejich ostny byly opravdu, ale opravdu nebezpečné. Pokud se jich člověk dotkl, už se jich nezbavil. Br, br, není o co stát. Mnohem zajímavější - alespoň pro mě - se staly ty kaktusy, které už to zabalily a zanechaly po sobě svou - jakože kostru. Popsal bych to jako soustavu trubek z přírodního pletiva, patřičně děrovaných. Co naplat, jedna fotka je víc než sto popisů.

Když jsme se pokochali kaktusy - a prošli se mezi nimi po důkladně vyznačené stezce - zase jsme se nalodili na palubu a vyrazili co nejúsporněji dále. Jeli jsme pořád z kopce, takže nás pořád ještě neopouštěla nově nabytá naděje. Po několika málo mílích jsme dorazili k malému přízemnímu baráčku, které jsme neomylně identifikovali jako visitors centrum. Dávno již zavřené visitors centrum. Kromě hermeticky uzavřené budky zde byly otevřené sociálky a volně přístupné lavičky. Nic lákavého. Jediné, co stojí za zmínku byl kovový sloupek s přihrádkou obsahující knížečky s popisem zde žijících živočišných druhů. Nápis na schránce - volně přístupné - hlásal cenu brožurky a ve sloupku byla zabudovaná pokladnička. To byl úkaz, který mě přiměl k hlubokému zamyšlení. Copak by se asi stalo s takovýmto zařízením u nás doma? Brožurky volně přístupné a kasička taky nevypadala nedobytně. Vydrželo by to u nás bez újmy alespoň jeden den? Brožurku jsem si koupil. A zaplatil. Dodnes jsem ji nečetl, ale i jako připomínka, že i takové věci mohou fungovat je pro mě velmi cenná.

Víc už nám toto místo nabídnout nedokázalo a tak jsme se rozhodli pokračovat za naším nejakutnějším cílem - palivem. Itinerář po nás požadoval, abychom se dnes co nejvíce přiblížili Palm Springs nebo jeho nejbližšímu okolí. A tak jsme teda jeli. Spoustu a spoustu mil - alespoň nám to tak přišlo. Ani naše navigace se netvářila příliš optimisticky, pokud šlo o benzínky po cestě. Ale pak jsme ji najednou uviděli. Neonový nápis u silnice, záchranu naši...

Mimochodem: Kdyby se náš výlet odehrával ve filmu, mohl bych teď napsat něco ve smyslu: za poslední dobu si motor našeho vozu, předtím vždy tiše předoucí, nepříjemně zachrchlal a opět naskočil. Ve chvíli kdy jsme na obzoru zahlédli nápis ....já nevím třeba Benzina... byl jeho zvuk obzvláště zlověstný. Když jsme odbočovali z highway k pumpě, motor definitivně zhasl a ke stojanu s palivem jsme přijeli již jen setrvačností, spotřebujíce tak poslední zbytky výpadů, které se zapomněly v karburátoru... Skutečnost byla značně prozaičtější. Motor běžel jako hodinky a ke stojanu jsme přijeli naprosto bez problémů, bez nějakých hollywoodských efektů. Ale přece jenom, když jsme dokončili tankování a zjistili jsme, že nám do nádrže vešlo přesně tolik benzinu, kolik je její maximální obsah...nevím jak ostatní, ale já si oddechl podruhé. Bylo to o fous.

Cesta dál na severozápad byla už mnohem veselejší. Už jsme věděli, že dojedeme - ať už to bude kamkoliv. Naše úkoly pro dnešní večer se rozrostly na dva. Najít nějaký supermarket a pořídit nějaké zásoby a ubytovat se. Přijeli jsme do Palm Springs. Marně jsem přemýšlel, ze kterého filmu a nebo seriálu to jméno znám. Nakonec jsem se spokojil s tím, že prostě nevím a stejně jich po státech bude víc. Projeli jsme městem severojižně z jednoho konce na druhý a zpět. Nebylo to těžké. Cesta byla rovná a až zas takové velkoměsto to není. Po chvilce hledání jsme našli mexický supermarket. Nevím, jestli mu tak říkali i místní, ale všichni prodávající a taky všichni nakupující - kromě nás uměli bezpochyby španělsky. Já se sice pár roků učil, ale jen stěží se zmůžu na víc než "Hasta maňana...". Ale nakupovalo se tam vcelku dobře - poprvé po nás chtěli "ID" - protože i když člověk vypadá jako polorozpadlá mumie, musí úředně doložit, že má 21.

Plně naloženi proviantem jsme se vydali hledat, kde bychom hlavu složili. Šero už začalo svou hustotou připomínat to, kterého jsme si užili na dně údolí v Joshua Tree a tak vyhledání přístřeší začalo být vcelku akutní. Naštěstí s tím nebylo zas tak moc práce. Hezký motel - i s bazénem - se nám nabídl hned vedle hlavní ulice. Na recepci byl - a jak jsme později zjistili, není to tu žádná vyjimka - Ind. Vyjednáváním byl pověřen - jako vždy, když šlo o něco důležitého, Roman. Vyjednal nám hezký double queens bed room za vcelku příjemnou cenu. A co víc, bazének byl naprosto luxusní. První koupání - to před večeří - obohatila především jakuzi (doma tomu tuším říkáme whirpoolka). Ale druhé koupání - které proběhlo po sice dobré, ale jinak ničím zvláštním se nevyznačující večeři v bistru přes cestu (burgry a podobně) - tedy to druhé koupání, to bylo naprosto skvělé. Už byla naprostá tma, ale bazének byl částečně nasvícen pod vodou, částečně nad vodou a ani hvězdy nahoře si se světly v čirém pouštním vzduchu nezadaly. Plavat si takhle ve více než vlažné vodě, více než teplém vzduchu s vyhlídkou na méně než přehřátý pokoj...balada. A tak se nám večer nenápadně přehoupl v noc, zhasli nám bazén a šli jsme spát. Zítra to bude krušné. Čeká nás nejvyšší bod našeho výletu. Tak rychle relaxovat. Dobrou!

Mimochodem: Focení "na japonce" je styl fotografování, jemuž se odborná literatura věnuje pouze velmi zdráhavě. Myslím si, že se zatím ani nedočkal položky v některé z encyklopedických edicí. Je to vlastně metoda jak detailně fotograficky zdokumentovat nějaké místo za co nejkratší časový úsek. Metoda získala své jméno proto, že japonští turisté ji dovedli přímo k dokonalosti. Pro tuto metodu je nezbytný jeden, ale raději více lidí s fotoaparátem či kamerou - v případě japonských turistů s fotoaparáty a kamerami (tito vzrůstem nevelcí lidé dokáží nést a používat tolik fotografické techniky, kolik sami váží), přičemž kvalita metody je přímo úměrná počtu použitých fotoaparátů a kamer a nepřímo úměrná času, za který je dané místo zdokumentováno. Významný je také již zmíněný koeficient, který je tvořen poměrem součtu hmotností fotografujících a součtu hmotnosti fotografického materiálu. Vliv hmotnosti fotografovaného objektu lze zanedbat. A právě v této metodě jsme se zdokonalovali a prošli si všemi stádii, které tato metoda má: ranné stadium, pre-japonský syndrom - fotografující dříve než se plně oddají focení všeho, co je v dosahu fotoaparátu a je bez milosti zachyceno ať už se to hýbe a nebo ne - vystoupí z vozidla, pozavírají pečlivě dveře, zpravidla i zamknou a po krátkém rozhlížení se pustí do focení. Druhé stadium, které je vlastním japonským syndromem, se projevuje tak, že fotografující sotva počkají na to, až vozidlo zastaví a vyhrnou se ven, fotoaparáty již v rukou, prsty na spouštích. Dveře vozidla zůstávají otevřena, mnohdy i motor běží. V rekordně krátkém čase však již všichni sedí na svých sedadlech a pokračují v cestě. Terminální stadium - post-japonský syndrom - se projevuje tak, že fotografující přijedou se svým vozidlem k objektu. Chvíli se nic neděje a osádka vozu hodnotí, jestli vlastně stojí za to vystoupit a vytahovat fotoaparát. Potom se váhavě stáhne okýnko na straně přivrácené k objektu. Náhodný jedinec udělá několik snímků přímo z auta a výprava pokračuje, aniž by se otevřely dveře vozidla.

5. 5. 2009 - San Jacinto peak - A je to tady. Ráno před horskou tůrou. Tělo má vystavenou žádanku na veškerý adrenalin, který je vůbec schopno během časného pouštního rána schrastit dohromady. Snídaně, kafe s příchutí něčeho neznámého - kdo mi prozradí, co to je, tomu rozbiju drž...ústa. Kromě kafe je k mání něco, čemu se říká kontinentální snídaně. Kafe je však její nedílnou součástí, bohužel.

Mimochodem: Kontinentální snídaně. To je jedna z největších kleteb, které někdo neznámý kdysi v minulosti seslal na tuto ničeho zlého netušící planetu. Kontinentální snídaně se sestává z několika povinných a několika dobrovolných položek. Povinná je "káva", připravovaná patrně podle velmi tajného a velmi obskurního receptu. Až po první kontinentální snídani zde na novém kontinentě jsem pochopil, proč "garson" (viz. Pulp Fiction) soustavně dolévají kávu hostům. Je to skrytý, guerilový a zákopový boj mezi kuchaři kávu vařící, a číšníky servírkami, snažícími se kávy zbavit. Ale zpět ke snídani. Další nedílnou součástí kontinentální snídaně je toast - prostě plátky toustového chleba. Tyto jsou konzumovány buď bez tepelné úpravy, pouze kontaminované burákovým máslem a nebo meruňkovou marmeládou - Haleluja! - a nebo opečené. A to je konečně věc, která se mi moc líbila. Zamačkávací toustovač, který pojme dva plátky toustového chleba je nuda. Zatímco opékací dráha, to je jiná věc. Celé to vypadá, jako miniaturizovaný dopravník, který žádaný toustík pomalu proveze mezi - doufám - elektrickými spirálami. Kdyby chtěl někdo well-done, může ho poslat dvakrát dokola. Poslední z pevně daných součástí kontinentální snídaně je džus, zpravidla pomerančový a zpravidla taky z prášku. Jen velmi zřídka člověk narazí - v motelech této cenové relace - na produkt opravdu připomínající vymačkané pomeranče. No a potom jsou tu nepovinné složky jako jsou různá buráková másla, marmelády a jiná dochucovadla. Ano, a sem tam nějaké to ovoce nebo sladká buchta. Teda o něco málo sladší než místní chleba. A málem bych zapomněl. Pravděpodobně hlavně pro děti je sortiment snídaně doplněn o podivná, barevná, sladká kolečka, které se pojídají zalitá mlékem, nabo alespoň něčím, co se tu za mléko považuje. Snídaně šampionů.

Po snídani, která nás příliš nepřipravila na dnešní energeticky náročný den, jsme pobrali své věci, našťouchali je do Ševyho a vyrazili jsme z Palm Springs směrem do pouště. Z města jsme toho moc neviděli - s výjimkou Adama, který se nedokázal zbavit zvyku vstávat tak brzo, že by mohl chodit budit kohouty a krátil si takto čas procházkami nočním městem. Palm Springs jsme tedy nechali daleko za sebou a vyprahlou pustinou jsme se začali přibližovat ke skalnatému pohoří, které bylo nepřehlédnutelnou dominantou jinak ploché zdejší krajiny. Po krátké návštěvě visitors centra jsme vyrazili k nejbližšímu cípu pohoří a také, což bylo důležité, k dolní stanici lanovky. Je to sice nesportovní, používat takovéto technické pomůcky ke zdolání vrcholu, ale alpským stylem bychom se v čase, který jsme si na výstup vyhradili, nebyli schopni vyškrábat ani k hornímu konci již zmíněné lanové dráhy. Terén tu byl opravdu strmý a jen velmi těžko schůdný, bez lezeckého vybavení a značných zkušeností. Alespoň to tak na nás působilo. Zaparkovali jsme a vydali se koupit si lupeny na lanovku a vůbec zjistit, co a jak. Pokladnu jsme našli bez problémů a "odbavovací halu" také. Měli jsme i docela štěstí, protože jsme ani dlouho nečekali a přidali jsme se ke skupině turistů, kteří dorazili chvíli před námi. Na signál správce lanovky, či dispečera, či jak tomu tady říkají, jsme se nalodili do plně prosklené kabiny soudečkového tvaru, která měla něco mezi pěti a osmi metry v průměru. Vcelku bez problémů jsme kabinu zaplnili. Uprostřed seděl snad průvodčí, steward...kapitán? který hned jak jsme se odpoutali od dolní stanice lanovky začal s výkladem. Ty místa, kde se mi podařilo porozumět pár slov byly docela zajímavé. Brzy naši pozornost upoutalo něco jiného. Kabina se začala pomalu otáčet, takže ti, co si vybojovali místa s výhledem do krajiny najednou zjistili, že se k nim pomalu otáčí hora a naopak ti, co raději chtěli koukat na horu pod sebou zjistili, že se jim otevírá pohled do pouště. Celý tento panoramatický pohled se během naší cesty několikrát zopakoval. A výhled to byl opravdu fascinující. Městečka a města ztracené uprostřed pouště vypadaly jako nezřetelná čtvercová síť tu a tam spojená čárami silnic. A kolem dokola - poušť.

To už jsme ale dostoupali k hornímu konci lanovky a náš výstup na San Jacinto peak mohl konečně doopravdy začít. Byla to taky jediná příležitost, kdy jsme na sebe bez nebezpečí přehřátí mohli nasoukat pevné boty a teplé oblečení namísto triček a sandálů. Což jsme taky bez výjimky učinili. Už po cestě lanovkou bylo tu a tam vidět zbytky sněhu a nahoře ho bude prý ještě mnohem víc. Po krátké aklimatizaci jsme vyrazili směr vrchol. Co stojí za zmínku je zdejší značení turistických stezek. Zapomeňte na červené, modré, žluté a zelené šipečky orámované bíle. Nic takového jako barvy se tady nenosí. Stezka je prostě po okrajích obložena kládami, kameny a klacky. To je vše. Ono by to i stačilo, ale jak člověk vyleze trošku výš a sníh začne být souvislejší, potom se toto značení ukáže být dost nepraktickým. Což se nám později také stalo. Ještě než jsme se ale skutečně vydali na cestu, museli jsme projít kolem sídla zdejšího strážce parku a učinit formalitám za dost. Mají to tady vcelku promyšlené. I když zrovna strážce není "doma", na jeho chajdě visí trhací složka s dvoustrannými a dvoubarevnými formuláři. Formulářík si od nás žádá vyplnění počtu osob, směru cesty a ještě dalších věcí, které už jsem zapomněl. Vtip spočívá v tom, že jednu půlku formuláře člověk do schránky hodí hned jak vyrazí na cestu a druhou půlku - jinak barevně značenou - až se vrátí. A strážci parku hned vědí, jak až moc musí dokrmovat pumy a medvědy a nebo jestli se tito o sebe postarali sami... Žádné další formality od nás nikdo nechtěl a tak jsme konečně vyrazili. Nejdříve to šlo. Šli jsme po rovině a místy jsme i trošku klesali, což bylo na pováženou. Ale směr jsme podle všeho měli správný. Tak jsme si vykračovali a kochali se okolní přírodou. Byla sice trochu nezvyklá, ale hory byly po pouštích příjemná změna. Zatím jsme zastavovali jen kvůli focení, zatím. A pak začalo jít zcela nenápadně do tuhého. Nejdříve se začaly na stezce objevovat stružky vody, které přecházely v potůčky. A ty potůčky nás neomylně dovedly až k hranici, kde se z občasných sněhových jazyků stala souvislá sněhová vrstva. Sních byl jarní, těžký a mokrý. Voda si jen tak-tak zachovávala pevné skupenství. Překročili jsme hranu "věčné sněhu" a vydali se vzhůru k vrcholu. Na měření nadmořské výšky jsme nebyli vybaveni, ale k cíli nám chybělo ještě ujít pořádný kus cesty. Po sněhu se nám šlo o něco hůř, ale ne zas o tolik. Jak už jsem se zmínil byl sních těžký a na stezce byl poměrně dobře udusaný.

Teď bych se trochu vrátil k problematice značení. Je pravda, že průběh stezek je značen velmi minimalisticky, ale rozcestníky hlavních cest jsou opatřeny sloupkem s šipkami a nápisy. K jednomu takovému rozcestníku jsme dorazili během blíže nespecifikovaného časového úseku. Ne že bych nechtěl prozradit, po jak dlouhé době, ale opravdu to nejsem schopen říct. Pracovně můžeme použít slovo "dlouho". Na rozcestí jsme si dali pauzu. Jen chvilku na rozkoukání. Sníh, nějaké jehličnany, skály a hromady kamení. Byli jsme v takovém nějakém zalesněném sedle, takže o rozhledech jsme si mohli nechat zdát. No a potom přišla ta malinká chybka. Vyrazili jsme v souladu s nápisem na rozcestníku přibližně správným směrem. Problém byl v tom, že po pár desítkách metrů se nám stezka začala větvit. Jedna stezička vedla doleva a jedna se vinula směrem doprava. Ta co šla doleva se nám zdála, že moc nestoupá a navíc vede hluším a hlubším sněhem. Ještě že jsme si vybrali tu pravou! Ta se posléze ukázala jako vcelku příjemná, postupně se z ní vytratily i zasněžené pasáže a i stromy prořídly. Šlo se nám hezky, po sluníčku. Jenom jsme se čím dál více začali odchylovat doprava. Víc než bychom čekali.... Mnohem víc! Tak jo. Nezbývá než uznat chybu. Tahle odnož stezky - která se nakonec vytratila do volné krajiny - očividně nebyla ta pravá. Přestože opravdu byla pravá...

Takže jsme se nakonec shodli, že nemá cenu pokračovat naslepo do neznáma - to si člověk může dovolit v Beskydech, ale ne tady. Tak jsme sklopili uši, samozřejmě až po tom, co jsme udělali pár hrdinně vyhlížejících fotek a vrátili jsme se k posledním stopám civilizace, které jsme byli v okolní krajině schopni identifikovat. Bylo to až do sedla, kde jsme si tak soustředěně prohlíželi rozcestník, abychom se potom vydali, vlastně ani nevíme kam. Tentokrát jsme se hluboce zamysleli nad tím, kudy dál, a myslím že jsme i oslovili nějaké okolojdoucí turisty. Dámy možná neuvěří, ale i chlapi se někdy ptají na cestu. Motivace byla silná. Turisti nás poslali přímo po pravé stezce - která vlastně byla levá, teda vedla víc vlevo - přímo do náruče závějí těžkého jarního sněhu. Těžko bych hledal v obličejích svých souputníků nadšení, ale stopy odhodlání se s obtížemi ještě daly vysledovat. Pustili jsme se nahoru. Byla místa, kde bylo fajn jít po stezce, protože byla ušlapaná a dobře se po ní šlo. Byla ale i místa, kde byla stezka ušlapaná až moc a člověk se propadal do dutin, které dokázala vytvořit voda, která už to vzdala jako sníh a vydala se na výlet do údolí. Místy se některým z nás podařilo nohou zapadnout až po místa, kde anotomové již o noze vůbec nemluví. Cesta byla značně obtížnější a komentáře stále méně publikovatelnější.

Mimochodem: Na tomto místě se jenom letmo zmíním o slovníku výpravy. V podstatě se nelišil od běžně používaného slovníku, jen tu a tam doplněným některými slovy, která jsme dříve neměli důvod používat a nebo je neznali (například. freeway, jakuzi a podobně). Ten hlavní důvod proč, na tomto místě zmiňuju něco takového, jako je slovní zásoba je předcházející poznámka o nepublikovatelnosti některých výroků, které zaznívají zejména ve vypjatých situacích. A těch cestování poskytuje nespočet. Trochu tomu také napomáhá, že v okolí je poměrně málo lidí, kteří jsou schopni patřičný komentář ocenit, protože zpravidla mluví naprosto odlišným jazykem. Ale i přes tuto skutečnost existuje spousty popsaných případů a více či méně humorných scének, kdy podobný výrok neomylně identifikoval krajana v jinak anonymním davu. Nutno ještě dodat, že sortiment výraziva a frekvence použití se pohybovala na únosné míře.

Nicméně duch výpravy sice už jen nesměle, ale vítězil. Nakonec nás naše úsilí přivedlo na místo, které jsme mylně považovali za vrchol. Iluzí nás zbavil další rozcestník, který udával název zcela jiný a takovou vzdálenost na vrchol, že jsme se nakonec po těžké psychické bitvě rozhodli, že náš dnešní vrchol je právě tady. A dál nejdem. V tomto rozhodnutí nás utvrdil i jiný kolega turista, který právě přicházel z vrcholu San Jacinta - alespoň to tvrdil - a popisoval, že terén je tam ještě horší. Jeho tvrzení potvrdilo i dosud krvácející zranění na noze. Naštěstí pouze povrchové.

Tak jsme teda dosáhli nejvyššího nadmořského bodu naší výpravy na místě, které se jmenuje "Divine point". Sice tu lehce foukalo, ale nebylo to tak hrozné. Dopřáli jsme si oběd, který se skládal z nasládlého chleba, který jsme se snažili zkombinovat se sýrem a něčím jako paštika, jestli si dobře pamatuju. Zapomněl jsem zmínit výhled. Ten tu byl opravdu hezký. Bylo to tím, že zatímco jsme přišli po jedné části hřebenu, která se tvářila jako normální zalesněný a zasněžený kopec, druhá strana byla mnohem dramatičtěji pojatá a skládala se ze skal strží a jiných podobných strmých útvarů. No, hezky se tam sedělo, ale přijde okamžik, kdy je třeba si říct: a neměli bychom se už vrátit? A ten okamžik nastal. A tak jsme se teda začali vracet. Zní to velmi jednoduše. Co je na tom? Cestu už známe, tak prostě jenom půjdeme dolů....a za chvilku jsme dole. Aha. No jo. Tahle představa nám nevydržela moc dlouho. Cestu jsme znali. To jo. Ale snih se pochlapil - nebo se nám to alespoň tak zdálo - a my se propadali stále častěji. Síly taky nebyly nekonečné a tak jsme se pracně proklopýtávali k dalším horizontům. Rozcestník v sedle. Potřetí. Jejda, tuhle skálu si pamatuju, za ní už uvidíme lanovku! Tak nic. To byla jiná. Fotografické pauzy řídly a začalo přibývat takzvaných kochacích. Jakmile jsme byli za hranou souvislé sněhové pokrývky, hned to bylo lepší, ale přesto ještě velmi daleko. Ale to daleko bylo krok od kroku menší a menší. Až nakonec jsme zahlédli chajdu místního "krakonoše - strážce národního parku". Tady jsme se zbavili poslední části formuláře, takže jsme poctivě vykázali, že jsme jako krmení pro místní bestiář neposloužili. Mimochodem, za svého putování jsme z žádné šelmy neviděli ani tlapku. Těžko říct, jestli a jak až moc je to dobře.

Od chaty k horní stanici lanovky to bylo jenom kousek. Před stanicí lanovky jsme konečně zaznamenali první vzorky zdejší fauny. I když zdaleka nešlo o typický a stanicí National Geographic vyhledávaný příklad. Byly to dvě veverky a nebo "čipmunci", kdoví? A zajímali jsme je jen do chvíle, než zjistili, že z nás žádné jídlo nevyrazí. Pak se lehce znechuceně vzdálili. My taky, i když o něco míň znechuceně. Čekala nás už jen jízda lanovkou a potom náš Ševy a přesun co nejblíž Arizoně. Cesta dolů byla už natolik fádní, že v nás nezanechala hlubší dojmy. U auta jsme nejdříve poslepovali svá ega a potom co jsme se převlékli z "polárnické ústoje" zase do "serfařské" jsme vyrazili vstříc své budoucnosti.

Mimochodem: Kde budeme spát? Těžko říct. No a co? Nevím jak ostatní, ale já jsem cestu Amerikou prožíval tak torchu jako bezstarostnou jízdu. Přesně podle mého tajného plánu. Jsem rád, že jsem schopen dát dohromady, co bylo včera, tak proč ještě řešit co a kde bude zítra? Amerika je posetá motely a motýlky různé úrovně a různé finanční náročnosti. Nejvýhodnější počet lidí při cestování Amerikou je ve čtyřech. Ve státech si osvojili - a to nejenom v motelech, ale i v hotelech - něco, čemu říkají "two queens bed room". Je to pokoj se dvěma letišti. Nevím přesně, jaká je původně zamýšlená cílová skupina tohoto "produktu", ale pravděpodobně rodina s dvěma dětmi. Američani jsou poměrně puritáni. Samozřejmě, vyspí se tu komfortně dva páry blíže nespecifikovaného pohlaví a orientace. A vyspí se tu vcelku bez problémů i čtyři unavení cestovatelé. A co je na tom ubytování nejlepší, cena kterou jsme na osobu platili nikdy nepřesáhla v přepočtu čtyřista korun. A to ani v tom nejkomfortnějším "ubytovišti".

Vyrazili jsme na východ. Nebo snad na severovýchod? Věžko říct. Ale je naprosto jisté, že po jedné zastávce na nějakém odpočivadle někde uprostřed ničeho, jsme nakonec čistě náhodou zastavili ve vesničce, která byla sotva něco víc než motel ještě svítíci novotou, jeden .... jak tomu tady říkají ... no prostě taková ta restauračka kde mají ráno snídaně, přes poledne oběd a večer večeři. Kafe tam chodí dolívat garson, ať už je to chlapec anebo ne, personál tam má cedulky a dělají tam hlavně burgery. Ta vesnička se jmenovala Blythe. Alespoň si to dodnes myslím. Tím, že penzion přímo svítil novotou, jsme za své těžce vydělané koruny, posléze proměněné za dolary dostali komfortní služby a získali ubytování nad rámec, ve kterém jsme se obvykle pohybovali po celou cestu výpravy. Těžko říct, jestli byl v motelu ještě někdo kromě nás, ale je to málo pravděpodobné. A nepotkali jsme tam ani Normana Batese, ani tam nebylo nebezpečno od soumraku do úsvitu. V koutku duše mě to zklamalo, i když mi nepříjde cool hudba k "Psychu" ani střílení stříbrnými kulkami do tlupy krvelačných zombii. Večer jsme trávili mnohem pacifičtěji. Ušli jsme americky skoro neuvěřitelných 180 metrů k nejbližšímu ...to je to slovo, bistru! ... a to i přesto, že se tam pohodlně dalo dojet autem a dokonce i zaparkovat. Bylo nám to prostě trapné. No co chcete, byli jsme v Americe nováčci.

Večeře sestávala, pokud si pamatuju z nějaké mexické verze burgeru. A na tomto místě musím zopakovat, že opravdu nejlepší burgery jsem opravdu jedl za louží. No jo, je to jejich národní jídlo a umí je opravdu, opravdu dobře. Konec odbočky. Po večeří jsme se odkutáleli do našeho "prefabrikovaného two queens bed roomu" a znovu se oddali náruči Morfeově.

Ráno nebylo ničím zvláštní. Snad jen jednou veselou příhodou, po které jsem měl pocit, že si musím nechat překvalifikovat inteligenční kvocient. Nebo možná kvok-cient. Zmiňoval jsem, že motel byl nově postavený a moderně vybavený, ale neupřesňoval jsem, že jsme měli na pokoji zavěšenou na zdi LCD televizi poměrně futuristického vzhledu. Tak jsme se - s jedním nejmenovaným účastníkem zájezdu - ráno sešli před obrazovkou tohoto zázraku a čistě chlapsky ho napůl obdivovali, napůl zkoumali. Nevím kdo z nás se první dotkl obrazovky...ale ono to něco udělalo! Tak znovu. Co třeba tohle: další dotyk obrazovky a další reakce. Týýý voe, ono to má dotykovou obrazovku!!! To jsou teda dobří ti kluci američtí! A pak jsme se teda vrhli plnou parou na všechny ty funkce dotykového zařízení, které je vůbec schopno poskytnout. Místy měla televize podivné výpadky v reakcích, ale jinak to fungovalo skvěle. Skoro se zdálo, že televize reaguje na to co si mezi sebou říkáme spíše než na to, jak ji "ošaháváme". No a potom přišlo rozuzlení celé této situace. Adošek na posteli - s dálkovým ovladačem v ruce - už to prostě psychicky nevydržel a začal se naprosto nekontrolovatelně chlámat. Taky není divu, z jeho pohledu. Dvojice kašpárků, která osahává LCD televizi zatímco on dálkovým ovládačem provádí to, co jsme si sdělovali, že bychom od televize čekali musela vyvolat nejen lehké pobavení v očích publika. Můžu mluvit jen za sebe, připadal jsem si jako mamlas, ale vnitřně chápu, že to musela být královská zábava... Tolik já a americká videotechnika.

Mimochodem: Televize v USA. Televize v USA se vyznačuje tím, že je digitální, má spoustu kanálů a je tam spousta reklamy. Na spoustu věcí jsme přišli až později, ale nebojím se je zmínit už teď a definitivně tím téma uzavřít. Celou dobu naší výpravy do srdce "amerického snu" jsme - kromě publicistiky, což v americe zahrnovalo v podstatě pouze CNN - sledovali jenom několik málo programů a pořadů. Na mysl se mi neodbytně nutí dvě naprosto neuchopitelné reality show. Jedna pojednává o nějaké Daisy?, tuším že Daisy která si vybírá - ani nevím jestli partnera! - mezi tlupou svalovců a hezounů a vymýšlí jim různé úkoly a nástrahy. To že není krásná mě nevyděsilo, ale z devadesáti procent potetovaná jedna (zapoměl jsem která) ruka, to je síla... Inteligenční náročnost: nula. Pak ale přišlo něco, z čeho jsem měl opravdu noční můry. Jmenovalo se to nějak jako "Charm school" a učinkující byla samé ženy. Smysl celé akce si netroufám hodnotit, ale některé scény ve mě zanechaly trvalý zážitek na celý život. Největší pozitivní televizní zážitek za louží jsem zažil mnohem později v malé vesničce někde daleko, kde jsme naladili jeden z kanálů VAVA a zrovna dávali koncert Neila Younga. Tolik o TV v Americe. Ale možná jsem měl prostě jenom smůlu...kromě toho Younga, samozřejmě.

6. 5. 2009 - Sedona, Flagstaff - Tak a je tu zas ráno . Funguje to tady stejně jako u nás. Dnešek patrně strávíme celý na čtyřech kolech, protože máme v plánu opustit Kalifornii, přiblížit se k Phoenixu - asi na osmdesát mil - abychom potom uhnuli směrem na sever k našim dalším cílům. Cílem dnešního dne je prostě transit do Flagstafu. Z Blythe jsme vyjeli časně ráno. Alespoň na náš průměr. Netrvalo to dlouho - bylo to sotva pár minut - a už jsme byli v Arizoně. Kdybychom teď překročili rychlost, asi by z toho byl federální zločin. Ale na to jsme si dávali pozor. Tak. A teď jsme prostě jeli autem. A dál jsme jeli autem. A nevím, jestli jsem se o tom zmínil, ale jeli jsme autem. Už jsem to kdysi zažil s kolejema. Podívám se před sebe a na horizontu se ztrácí cesta v jednom bodě "v nekonečnu". Ohlédnu se, a je to to samé. Amerika je země, kde jsou zatáčky nedostatkové zboží - s výjimkou Sierra Nevada. Jedinou vtipnou záležitostí - před naším odbočením na sever byla jedna cedule. Byl na ní velmi vážně míněný nápis, který nám ale připadal velmi zábavný. Stálo tam něco ve smyslu, že se tu nalézá státní nápravné zařízení a že v žádném případě nemáme brát stopaře. Nešlo to vyfotit, protože než jsme si uvědomili jedinečnost situace, byli jsme o spoustu mil dále. Nic dalšího už fádnost naší cesty - až do osudové zatáčky na sever - nenarušilo. A pak to přišlo. Jedeme na výchood, a na východ, na východ a najednou jedeme na sever. Já vím, až taková pecka to není, ale po těch desítkách a desítkách mil naprosto rovné cesty...

Tak jedeme na sever. Nejdříve to vůbec nejde poznat. Kdybycho na tu chvíli "zatočení na sever" zavřeli oči, nic bychom nepoznali. Ale pak to nenápadně přišlo. Mezi již dříve důvěrně známými kaktusy a jinými rostlinami se začaly objevovat jiné kaktusy a jiné rostliny. A posléze také skály. Červené. On si to opravdu nekdo jenom nevymyslel? No ale co už, budeme si na chvíli muset zvyknout.

Jak jsme se postupně propracovávali na sever neustále jsme se blížili k čím dál vyššímu a čím dál červenějšímu pohoří. Jeli jsme opravdu dlouho. Myslím si, že nemá cenu popisovat, jak jsme si krátili cestu. Je jasné, že řidič řídil a zbytek - když nekoukal po okolí - tu spal, tu poslouchal hudbu, nebo dělal něco jiného smysluplného. Jeli jsme teda a jeli, až jsme se konečnš dostali zase do lůna civilizace. Muselo to být kolem poledne, protože už jsme měli hlad a koukali jsme, kde co zbodnout. Město, jehož jméno bylo Prescott, a které nám poskytlo nejenom další směr na východ ale taky oběd v podobě dílem burita, dílem něčeho podoného v bezmasé formě, nás navedlo k dalšímu pevnému bodu na mapě Ameriky. Tímto pevným bodem na mapě byla Sedona.

Sedona je známým místem, kde se údajně setkávají víry a centra energií a kde senzitivní člověkmůže překročit svůj stín a stát se plnohodnotnou součástí vesmíru. Nevím jak ostatním, mě tam akorát bylo horko. Nejsilněji na mě Sedona zapůsobila - samozřejmě kromě naprosto úžasné vyhlídky na okolní hory - svými silnicemi a svými budovami. Všechno tady bylo laděno do červena. Silnice - kromě nezbytného asfaltu - obsahovala štěrk z okolních hor, domy byly také stavěny z kamene z okolních hor...No a hory tady prostě jsou červené. Ale pokud se ale chcete ptát na magii? Tak to je asi otázka naprosto mimo. Cítil jsme se v Sedoně fajn, ale nějaké magické vytržení?...pardon, nemůžu sloužit.

Po návštěvě několika ochůdků a velmi krátké procházce jsme se zase naložíli do našeho autka a pokračovali směrem na sever. Alespoň přibližně. Po poměrně pomalé, ale o to hezčí vyhlídkové jízdě jsme se dostali do - co to vlastně bylo, národní park? - snad ano. Jmenovalo se to Red Oak National Park. Tak to asi opravdu byl národní park, když tak nad tím přemýšlím. Vymotali jsme se po silničce plné spousty ostrých zatáček až na něco, co by snad šlo nazvat náhorní rovinou. Zaparkovali jsme na parkovišti před vstupem. A tady jsme také poprvé vědomě viděli indiány. Neměli s sebou ani koně, ani nenosili čelenky z orlích per. Ale to už by snad dnes nikoho nepřekvapilo. Měli spoustu stánečků s ručně vyráběnými blbůstkami - šperky a já nevím jakými ještě cetkami. Trošku jsme ale znervózněli, když ten svůj příruční supermarket začali sklízet. Že by se pověst čechů dostala až sem? A jak by vůbec poznali, že jsme češi. Nakonec se to ale vysvětlilo. Dorazili jsme zkrátka pozdě a park už byl zavřený. Tak co by tady ještě dělali, že jo. Tak ze šopingování nebylo nic. Alespoň pro dnešek. Tak jsme se jen krátce prošli, podívali se ze dvou vyhlídek a zase vrátili k autu. Už bylo vcelku pozdě, takže jsme byli pevně rozhodnutí, ze všeho nejdříve si najít ubytování. A to ubytování ve Flagstafu. To je další náš postupný cíl. Flagstaf se vyvinul v docela velké město. A určitě tam bude kde přespat za trochu rozumnou cenu. Takže vyjé!

Mimochodem: Architektura motelů v americe je účelná a prověřená desetiletími. Motely jsou v podstatě přízemní řady "unimobuněk" koncipovaných jako krabice, do které vedou zpravidla jen jedny dveře z čelní strany, někdy na čelní straně ještě doplněna tu jedním tu dvěma okny. Zvláštní případ byl motel ve Flagstafu, kde nejenom že motel měl ještě první patro, kde jsme měli tu čest bydlet i my, ale okna měl pojata natolik grandiozně, že šlo v podstatě o okna francouzská. Člověk si připadal jako figurína ve výkladní skříni. Naštěstí byl pokoj také vybaven záclonou a důkladnými závěsy. Ale abych se vrátil k popisu typizovaného motelového pokoje. V zařízeních, které jsme měli tu čest obývat, bylo standardní vybavení - jako dvě letiště, různý počet stolečků, křesílek a židliček, jejichž počet různě kolísal a jejich účelnost byla téměř vždy sporná. Dále dva noční stolky - alespoň jeden s hotelovou Biblí, pár obrázků na zdi - málokdy koukatelných a klimatizace. Tento běžný inventář byl tu a tam doplňován televizními přijímači různého stáří a kvality od prvních přístrojů, na jejichž vývoji spolupracoval snad ještě Nikola Tesla osobně až po velkoplošné hypermoderní poslední výkřiky techniky. Také nabídka kanálů kolísala mezi "nic tam není" až po desítky různých digitálních kanálů v HD kvalitě. Dalším volitelným přístrojem byla lednička. O užitečnosti tohoto přístroje nemůže být sporu. Obzvláště, když je venku přes den skoro čtyřicet stupňů a v noci to neklesá pod třicet. Co dál? Někdy je také pokoj vybaven kávovarem a myslím, že ani mikrovlnka už není takový přepych. Kapitola sama pro sebe je koupelna. Přijít na to, jak spustit sprchu bez toho, aby se člověk opařil a nebo si pořídil omrzliny vůbec není jednoduché. Těch systémů, které jsme po všech těch motelích museli znovu a znovu objevovat...To se záchody to bylo mnohem jednodušší. Sice taky existovala velká spousta různých systémů, ale ty byly ze snadno pochopitelných důvodů mnohem jednodušší.. Když člověk spěchá, není prostě čas na parádičky. Co ovšem bylo na tomto porcelánovém klenotu každého hotelového pokoje nejzajímavější byl způsob splachování. Nejen že oproti evropským zvyklostem je zde mísa vždy plná vody až skoro po okraj, také vlastní proces splachování je naprosto unikátní. Dá se rozdělit do dvou základních typů: na vysavače a tobogány. Vysavač se z úspěchem používá i v letectví. Po aktivaci celý obsah prostě zmizí - během velmi krátkého okamžiku a následně je porcelán opět zaplněn čistou vodou. Kdežto tobogány po aktivaci s celým obsahem prostě zatočí a nepřestanou, než je vše zase v pořádku.

Po relativně velmi krátkém cestování jsme do Flagstafu dorazili - a to naprosto bez bloudění. Za to ale může především naše navigace. Po krátkém ježdění jsme si vyhlédli ubytování v Days Inn motelu. Zaparkovali jsme a začali jsme vybalovat. Bydlení "na terase" v prvním patře pro nás nepředstavovalo žádný zásadní problém. Vytahali jsme všechny své věci, co stály za řeč do prvního patra a ani jsme k tomu nepotřebovali výtah. Po vybalení jsme začali plánovat večerní prohlídku města. Předběžný plán byl, navštívit dva zdejší pivovary a jak se nakonec ukázalo, bylo to na jeden večer tak akorát. Podle mapky - kterou jsme získali v jednom z nespočetných visitors center jsme vyrazili do víru velkoměsta. Naštěstí ani jeden z minipivovarů nebyl příliš vzdálený od našeho motelu, takže jsme si mohli dovolit jít pěšky. Bylo už sice šero, ale do tmy nám tak ještě hodinka zbývala. Za tu dobu to snad najdeme. Při své procházce městem jsme toho viděli určitě spoustu, ale milosrdný čas přikryl lehkou mlhou všechny vzpomínky. Řečeno méně literárně, pomatuju si ze všech pamětihodností jen jednu "ameriku" z padesátých let (osobní auto, které na parkovišti zabírá tolik místa jako slušná garsonka) a směrovou ceduli s informací, že v tímto městem prochází legendární silnice šedesátšest. Jiná vzpomínka mi na procházku Flagstafem mi nezbyla.

Do prvního minipivovaru jsme dorazili po necelých dvaceti minutách mírně unavené chůze. Pivovar byl hezky stylově zařízen a měli jsme štěstí i na místo. Usadili nás poměrně brzy, bez nějakého dlouhého čekání, Jako večeři jsme zvolili pizzu. No a samozřejmě, že jsme pečlivě ochutnali zdejší pivo. NA americký průměr nebylo špatné. Po napsání pohledů, památečním fotografování se servírkou a lehkém odpočinku jsme opět vyrazili do ulic, abychom si prohlédli i druhý minipivovar, o kterém jsme ve Flagstafu věděli. Už byla skoro tma, ale přesto jsme si věřili, že ho bez potíží najdeme. A netrvalo to ani dlouho. Pivovary od sebe byly pouze kousek cesty. Druhý z flagstafských pivovarů byl o něco méně útulný, než ten první. Vstupem dovnitř jsme se ocitli ve veliké hale s vysokým stropem, vybavené značně spořeji. Nábytek pro hosty zde byl osvědčený plastový a ani přístup obsluhy nebyl zdaleka tak vstřícný. Dlouho jsme se nezdrželi a unaveni náročným dnem jsme vyrazili do motelu. Cesta zpět proběhla bez nějakých závažnějších událostí.

7. 5. 2009 - Route 66, Sunset crater - Zapomněl jsem zmínit jednu věc. Ve Flagstafu jsme snad vůbec poprvé v Americe, nebo možná jen po hodně dlouhé době viděli vlakové koleje. Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s probuzením ráno. Probudil nás totiž vlak. Koleje byly postaveny pouze pár set metrů od motelu, takže jsme byli bezpečně na doslech. A to by člověk nevěřil, kolik po jedné trati dokáže brzo ráno projit vlaků, jak jsou dlouhé a taky kolik z pilotů těchto železných ořů miluje píšťalu. No, to ráno jsme si opravdu moc nepospali. Po kontinentální snídani - která mimochodem patřila k těm lepším jsme se opět dali do práce, kterou už jsme za těch pár dní přivedli téměř k dokonalosti. Každá věc v autě získala své místo. Takže když jsme s tím vším byli hotovi, rozjeli jsme se opět vstříc novým výzvám. Nejdříve jsme ale potřebovali doplnit zásoby - hlavně potraviny. Najít obchod, specializující se na jídlo v tomto městě byl kupodivu vcelku problém. Pěknou řádku minut jsme prokroužili parkovištěm mezi nákupními centry, než jsme na vhodný obchůdek narazili. Obchůdek měl rozlohu několika arů, ale oproti okolním prodejním chrámům to byl vlastně jenom malinkatý krámeček. Po nákupu všeho nezbytného už jsme teda definitivně opustili Flagstaff a vydali jsme se zase ještě kousek výš k severu. A tady přišla moje velká chvíle. I když řidičák už mám roky a roky, prozatím jsem nikdy nepocítil silnější pocit vlastnit auto. A tak jsem ani neměl příliš mnoho zkušeností s řízením. O co jsem ale opravdu stál bylo projet se aspoň kousek po legendární šedesátšestce. Kluci se projevili jako velmi stateční lidé, když mi bez řečí svěřili své živory do mých v řízení nezkušených rukou. Kousek za Flagstafem jsem si za to sedl a bez nějakého většího kixu jsem nás dopravil až do národního parku Walnut canyon. Bylo to sice jen pár mil, ale ve mě to zanechalo hlubokou stopu. A taky jsem využil mezinárodní řidičák, který jsem si z tohoto důvodu nechal vystavit.

Na parkovišti Walnut Canyon jsem ševyho zapakoval. Po v podstatě bezchybné jízdě - a to i přes to, že to byla moje premiéra s automatem - se mi nakonec podařilo všechny přišpendlit na čelní sklo, respektive na sedačky, prudkým sešlápnutím brzdy. Jojo, náš Ševy měl opravdu kvalitní brzdy. No, trošku jsem si pokazil dojem z výkonu - a to hlavně sám před sebou. Ostatním to bylo buřt. To byl taky můj poslední hrdinský kousek za volantem v Americe. A taky to byl zároveň hlavní důvod, proč jsme stihli vlastně všechno to, co jsme stihnout chtěli. Řídit já, jedeme ještě teď. Po "zaparkování" jsme vyrazili - netradičně - k visitors centru. Bylo velmi pěkné, spojené s muzeem a také s obchodem, jak se tu mnohdy stávalo. Vstup do národního parku Walnut Canyon byl koncipován něco jako sestup po schodech do sklepa. Vstup do parku byl totiž vybudován na hraně poměrně hlubokého a strmého kaňonu. Indiáni, kteří sem kdysi dávno přišli, aby si tu postavili vesnici a žili tu to tady vůbec neměli jednoduché. To že bydleli asi desítky metrů pod vrcholem kaňonu jim sice zaručovalo, že neměli daleko na pláně - tehdy se zde rozkládající - ale zároveň to také znamenalo, že to měli několik desítek až možná stovek metrů daleko (bráno výškově) pro vodu, tekoucí dole v kaňonu. Zapomenout si něco důležitého dole, co potřebovali nahoře, nebo naopak...žádná legrace. Z visitors centra jsme se vydali na prohlídkovou trasu - po schodech dolů. Samozřejmě poté, co jsme se vybavili dostatkem vody, jak nás nabádalo spousta cedulí. Přechod z klimatizované místnosti pod ostré dopolední arizonské slunce nebyla žádná legrace. Začali jsme sestupovat do nitra kaňonu a doufali jsme, že nesešplháme až úplně dolů. Copak o to, cesty dolů jsme se v podstatě nebáli. To šlo až nečekaně dobře. Jenomže vrozená předvídavost nás varovala, že se určitě po nás bude chtít i výstup nahoru. První zákon cyklistiky (Každé "do kopce" má i své "z kopce") bohužel funguje recipročně. To jako že i naopak. Takže jsme uvážlivě ztráceli nadmořskou výšku a četli si informativní cedule - nebo prohlíželi obrázky - podle toho na co se kdo cítil. Minuli jsme skalní převis, kde byly poměrně slušně zachované zbytky zednického umění tehdejších indiánů. Dověděli jsme se spoustu věcí, z nichž většinu se mi podařilo velmi efektivně zapomenout. Ne, nejsem až takový ignorant. Ale na místě nasávám atmosféru a nechávám na sebe okolí působit. Číst můžu i doma. Prošli jsme si ne až tak dlouhou stezku, která byla však vybudována v terénu s velmi slušným převýšením. Sestoupali jsme maximálně do dvou třetin výšky kaňonu. Tím myslím, že ty dvě třetiny jsme nechali bezpečně pod sebou a užili si vedro jen v té horní jedné třetině.

Po návratu z vycházky, která nás - kromě dojmu z památek zanechaných indiány - naučila, že výzvy ať už psané nebo ústně sdělené ohledně dostatku vody jsou naprosto oprávněné a jejich poslechnutí životně důležité - jsme se už příliš dlouho nezdržovali. Ale poučení o nezbytnosti rezervy pitné vody už v nás zůstalo. Jak nám zásoba vody v autě poklesla pod jeden celý karton (v americe jsou v módě kartony půllitrových PET lahví), tak jsme začali být nervózní. Po zavodnění organizmu jsme opět nasedli do autka a vyrazili k dalším památkám. Dnešní den by se zcela tématiky dal nazvat "po stopách indiánů, kteří tady žili a pak to tu zničehonic zapíchli a odešli neznámo kam". Nemůžu než tady doporučit knížku Douglase Prestona Lincolna Childa - Bouře. Žádný strach, je to beletrie. Ale dost už neplacené reklamy. Takže zpět k památkám. Vyjeli jsme stále ještě k severovýchodu, kde na nás jako první čekal Sunset crater. Prý je to sopka, která ještě nedávno soptila. Dost mě uklidnilo, když jsem se později dověděl, že "nedávno" znamená několik mnoho tisíc let a ne minulé úterý. Takže jsme se pomalu, relativně pomalu, přibližovali k ex-kráteru sopky. No to jsem zvědavostí sotva dýchal. Po levé straně jsme míjeli pohoří, které bylo jako záložní cíl, kdybychom si vytvořili nějakou nečekanou časovou rezervu. Což se nám moc nepovedlo, takže zůstalo pouze u plánů. Pohoří - které bylo asi poměrně vysoké, protože jeho vrcholky přikrýval sníh a to i přes to, že venku bylo pekelné vedro - se pomalu sunulo dozadu a nás začala zajímat siluleta značně jiná. O dost nižší - o sněhu si může nechat zdát - a také mnohem kulatější. Blížil se Sunset Crater. Kromě toho byl tento úkaz na druhé straně silnice, po které jsme jeli, ale to mi přišlo jako geologicky poměrně nezajímavá skutečnost. Náhle se o slovo přihlásila naše věrná navigace a poslala nás nejbližší odbočkou doprava - směrem k našemu dalšímu postupnému cíli, ano je to nečekaně Sunset Crater. Tady mi to slohově trochu skřípe, ale předělám to, až budu mít kdy (pozn. aut.).

Sunset Crater nás přivítal ukázkovou asfaltovou silnicí, tak rovnou a udržovanou, že by si zde chrochtali i skeatboarďáci. Okolí mimo asfalt ale začalo vypadat dost divně. Trávníky a kamenité pouště jsme nechali daleko za sebou a okolní podloží začalo připomínat černošedý písek a nebo jemnou strusku. A nebo pemzu? No prostě něco jemného a nepochybně sopečného. Na tomto nehostinném podkladu tu a tam rostly stomy - převážně borovice - a jednotlivé rostliny, které odmítly vzdát svou existenci a přežívaly, i když nebylo úplně jasné z čeho čerpaly vláhu a energii. Nešlo nezastavit. Musíme přece zjistit, co to je za "čudo" co je tady všude kolem nás. Nevím jak ostatní, ale já jsem se po krátkém průzkumu přiklonil k pemze. A bylo to horké, na sandály až moc horké. No tak hup do auta a zase dál. Projížděli jsme krajinou, která nevypadala jako měsíční snad jen díky tomu, že se rostlinstvo všeho druhu veškerými svými silami snažilo o přežití. A nebylo to tak špatné. Zdálo se, že rostlinstvo uhrává čestnou remízu. Pomalu jsme ale míjeli dobu, která je běžně spojována s obědem a tak jsme využili nejbližšího odpočívadla - nebo možná spíše parkoviště u nejbližší prohlídkové trasy a udělali jsme si piknik. Zbyly na nás lavičky se stolem alespoň částečně ukryté nepočetnými stromy před zdejším palčivým sluncem. Oběd sestával ze zdejšího nasládlého sendvičového chleba namazaného něčím jako sýr a jako dezert - banán. Poprvé jsme si také vyzkoušeli americký způsob pití piva - v papírovém sáčku. Nevím co na tom ti američani vidí. Nějaký zvláštní požitek mi ten papírový sáček neposkytl. No, nemusím chápat všechno.

Po obědě jsme vyrazili do sopečné divočiny - ovšemže po udržované a tím i vcelku bezpečné stezce. Teď jsme se teprve dostali alespoň letmo do terénu, který po sobě zanechá sopka. Míjeli jsme hromady hrubé strusky, planinky tvořené pemzou a strže tvořené puklinami. Nad námi se klenul kopec očividně tvořený sopečným materiálem, jehož původní trvalé bydliště bylo někde uvnitř matičky Země. Všede okolo bylo vidět stopy toho, že tu roztavený kámen tekl jako voda. A to jen před několika sty nebo tísici let. Což je z historického hlediska v podstatě včera. O to překvapivější bylo, kolik rostlin - a věřím, že i živočichů - dokázalo najít domov zde, uprostřed bývalého sopečného kráteru. Viděli jsme rostliny podobné netřeskům, rostlinám i u nás žijícím na skále a čerpajícím vláhu ze vzduchu, jehličnaté stromy a dokonce i pár skromných květin. Jak to zaznělo v Jurském parku: Život si vždycky cestu najde. Přesto tu bylo až na vítr a občasné turisty poměrně ticho. Tak nějak to ticho k tomuto místu patřilo. Prošli jsme si nedlouhou stezku mezi odumřelými i stále klimatu vzdorujícími stromy a rostlinami a přes rokliny a pemzová pole zase změt k jistotě parkoviště s naším Ševym. Možná bych jenom zdůraznil, že vše toto se odehrávalo při teplotě přes třicet pět stupňů a při vlhkosti blížící se nule. Nasedli jsme do auta a pokračovali do kopce, abychom si to tady prohlédli z výšky.

Na vyhlídce jsme se moc nezdrželi. Upřímně řečeno jsme toho neviděli o tolik více, než jsme si prohlédli pod kopcem. Jenom tu trochu víc foukal vítr. Po krátké zastávce jsme se rozhodli pokračovat dál po trase do pouště. Teď se mi to píše, ale tehdy jsem si vůbec nedokázal představit, co bude dál. Pomalu jsme začali klesat - i když se mi před tím vůbec nezdálo, že bychom toho nějak moc nastoupali. Krajina se naprosto nepochybně otevírala a nesmělé kopečky tvořené sopečnými "přebytky", jen skromně porostlými otrlými jehličnany, se postupně měnila v kamenitou a místy skalnatou rovinu. Také sopečně šedá barva postupně přenechávala místo červené. Ale nebyla to taková ta cihlově-antuková červěň, kterou má člověk spojenou s tenisem a nebo sobotními brigádami u kamarádů na stavbě. Tahle červeň byla karmínová. Ani skály okolo Flagstafu nejsou tak temně červené jako tady, ve Winona thowsend. To stálo na ceduli, kterou jsme před chvíli minuli.

Mimochodem: Teď právě jsem se přistihl, že zcela volně přecházím z přítomného času do minulého a naopak. Je to nepochybně jednak tím, že své vzpomínky (torza svých vzpomínek) zapisuji s víc než ročním odstupem, a jednak také tím, že nejsem zkušený a profesionální vypravěč. Smiřme se všichni s tím, že na nobelovku za literaturu tohle dílko nebude. Když může existovat naivní malířství, říkejme tomu třeba naivní literatura. A nakonec to ani není cílem. Takže dál.

Po jízdě trvající snad jen několik desítek minut jsme se dostali do dalšího národního parku - a přitom i do naprosto jiného světa. Nutno říct, že to tady - alespoň na mě - působilo zdaleka nejdepresivněji ze všech míst, která jsme zatím prošli a projeli. Byla to temně rudá kamenitá planina jen velmi řídce porostlá rostlinami jako "mormonský čaj" a vůbec takovým typem vegetace, který téměř zcela rezignoval na vodu a teploty pod třicet stupňů celsia. Na první pohled to připomínalo řídké trsy naprosto suché trávy, vlající ve větru. A do toho všeho peklo slunce svými jinde vlídnými, zde však neúprosně žhavými paprsky. Tak to tady ale nebylo vždy. Kdysi dávno - doufám, že si dobře pamatuju správnou číslovku - pře šestisty lety, zde byl přímo ráj na zemi. Úrodná planina, jako stvořená pro obživu početných kmenů zemědělsky orientovaných původních američanů. Podle toho taky vypadalo zdejší osídlení. Opravdu tu byla pole a vesnice. Asi se tu opravdu nežilo zle. Ale potom - před asi šesti sty lety - začalo být něco hodně špatně. Krajina sesychala, pole nedávala úrodu a vesnice se začaly vyprázdňovat. Nakonec zbylo jen to, co je tu dodnes. Temně červená kamenitá planina, řídké trsy suchých trav a zbytky vesnic, tyčících se nad okolní pustinou. A do toho všeho jsme přijeli.

Naše první zastávka byla poněkud mimo trasu a museli jsme si zajet po kamenité a písečné stezce dál do pouště, ale siluleta, kterou jsme z dálky zahlédli byla neodolatelná. Byla to něco jako věž nebo tvrz, celá postavená z červeného kamene. Čím více jsme se blížili, tím více na nás působilo i okolí stavby. Byly to karmínově rudé, do obskurních tvarů větrem ohlazené skály, které svým dojmem soupeřily s uspořádaností kamenů, tvořících vesnici. Těžko říct, co obdivovat dříve. A těžko říct, jestli tyto dvě věci od sebe vůbec oddělit. Stavba, kterou jsme navštívili nebyla veliká. Ale bylo to to nejorganizovanější místo v okolní krajině. Kameny naskládené na sebe a kdysi tvořící lidské obydlí. Dnes jen několik stěn se zbytky něčeho jako okna a dveře. Ale přesto. Překonaly staletí. Která stavba to dnes dokáže?

Dlouho jsme se nezdrželi. Okolní prostředí nebylo příliš přátelské. Ani ostrý suchý vítr nepomáhal překonat všudypřítomné vedro. Vraceli jsme se kousek prašnou a kamenitou cestou, než jsme se napojili na asfaltku, kterou jsme dříve opustili. Pokračovali jsme po ní dále. Než jsme narazili na další stavbu, která byla podobná té první, jen snad o něco vyšší a také poněkud dál od cesty. Není mi snadno popisovat každou jednotlivou stavbu, kterou nám tady zanechali naši prapředci. Jde v podstatě o čtverhrannou základnu postavenou na vyvýšeném místě, na kterém se dochovaly zbytky zdiva s náznaky otvorů podobných oknům a dveřím. Opravdu. Nejsem architekt kombinovaný s antropologem. To bych určitě podle jediné cihly poznal, jak vypadal celý dům. Ale i laik musí poznat, že to muselo stát neuvěřitelnou spoustu práce a potu, postavit to všechno, co se potom stalo těmito troskami. Ani tady jsme ale neviděli víc, než pozůstatky práce lidí, kteří už dávno odešli. Já vím, není to málo. Ale ani to není nic, co by nás posunulo někam dál. Po prohlídce stavby, patrně zdejší nejvyšší jsme se vydali zase dál. Tentokrát nás čekalo velmi rozsáhlé sídliště, a na zdejší poměry také velmi dobře zachovalé. Že nejde jen tak o několik kamenů v poušti jsme poznali už podle toho, že u vstupu do prostoru sídla stálo visitors centrum. Už jsem to ani nezmiňoval - ale ve všech zatím navštívených parcích se obvykle platí vstupné. Pokud ovšem nemáte "kouzelnou katru". Po krátkém odpočinku v klimatizovaném visitors centru jsme opět předhodili své tělesné schránky zdejšímu ostrému slunci. Po písečné pěšince jsme se vydali ke zřícenině, která byla i na zdejší poměry impozantní. Zahrnovala něco jako hrad, sestávajíci z malých hranatých místností, na první pohled rozmístěných naprosto chaoticky, a také z veliké kruhové arény obehnané kamennou zdí. Kombinace kruhových a čtvercových půdorysů? Asi jsem příliš dobře nečetl a nebo nepochopil místní doprovodné tabule. Radši se svěřte googlu. Po prohlídce - kterou jsme mimochodem taky příliš neprotahovali - jsme se vydali dál, abychom se tak nějak dostali mimo tuto pustinu, která působila naprosto opuštěně a neútěšně. Cestou jsme se zastavili ještě na jednom místě, které bylo variací na již dříve navštívená místa. Jediné, co stojí za zmínku na tomto "konci světa" byl blíže neidentifikovaný exemplář plaza.

Mimochodem: Onen plaz - na první pohled asi ještěrka - se vyznačoval naprostým nedostatkem strachu nebo maximální mírou exibicionizmu a nebo, což je nejpravděpodobnější naprosto nezřízenou leností. Zatímco jsme se šplhali k místu, kde jsme doufali, že se ukrývá naše poslední turistická zastávka tohoto dne, tento exemplář jedince slepé vývojové evoluční větve se nepohnutě vyhříval na kameni hned vedle turistické stezky. Už jenom to, že si pro slunění vybral tento vzorek plazů místo, kde musel být očividně rušen častým průchodem turistů, nesvědčí zrovna o přehnané inteligenci. I když, možná ho podceňuju. Dneska si většinou lidi všechno jenom fotí a na přírodu příliš nesahají. Protože příroda je fuj! No a tady má vlastně milý plazík pokoj od všech přirozených predátorů. No jo, možná je to jenom náhoda, že jsme v evolučním závodě neskončili druzí, nebo uvažujíce i ptáky třetí. A taky doufejme, že pohár není jenom putovní. Každopádně abych navázal na původní myšlenku. Tento naprosto nádherně vybarvený plaz ubíjel čas tím, že pózoval všem turistům, u kterých zahlédl fotoaparát. V tom mě utvrdilo především to, že když jsme si ho ze všech stran a ze vzdálenosti několika mále desítek centimetrů vyfotili, našli jsme ho na stejném kameni a ve skoro stejné pozici i tehdy, když jsme ho míjeli po cestě zpět.

V tu chvíli jsme ale začali mít všichni červených pouští až nad hlavu a z opuštěných sídlišť na nás začala padat deprese. Shodli jsem se na tom, že posledně navštívené domorodé sídliště je dnes už definitivně poslední a že jedinými dvěma úkoly dnes zůstává někde koupit poštovní známky - protože i když jsme ve Flagstafu pohledy s veškerou péčí napsali, poslat se nám je nepovedlo - a někde se ubytovat. A to někde, kde by to nebylo daleko od Gran Canyonu, našeho dalšího cíle. Pokračovali jsme dál v cestě, a krajina se začala tvářit o něco vlídněji. Nedá se říct, že by to bylo barvou, která byla o něco méně karmínová, ani klimatem, který si udržoval naprosto konstantní teplotu. Spíše to bylo dojmem, že čím dál častěji potkáváme připomínky civilizace. Nebylo to nic podobného, jako třeba město, městys anebo třeba vesnice. Po dnešním odpoledni jsme ale s díky vzali za vděk i něčím takovými věcmi jako osamělá bouda u silnice, prázdná ohrada nebo již dlouho zaparkovaný a očividně se rozpadající zemědělský stroj. Po mnoha a mnoha mílích ujetých takovouto krajinou jsme se - alespoň podle naší zatím neomylné navigace - blížlili k místu, kde jsme doufali najít nocleh pro dnešní noc. To místo, které jsme si vyhlídli, se jmenovalo Prescot. Byla to taková spíše vesnička, ktará očividně živořila z turistického ruchu. Bylo to neomylně poznat podle toho, že nejprostornější místností, kterou to to město ve svých útrobách nabízelo, byl obchod se suvenýry. Ten jsme samozřejmě také nemohli vynechat. Ale více nás zajímala místní pošta. Kdepak. Žádné loupežné přepadení, ale ty pohledy bychom už opravdu měli poslat. Tak dnes ne. Otevřeno do pěti. Ani v obchůdku se suvenýry žádná sláva. Pár drobností jsme koupili, ale myslím si, že na nás nezbohatli. Já jsem koupil domů několik balíčků kaktusových želé bonbónů. Uskladnil jsem je v naší autoledničce. To se ale později neukázalo jako nejlepší nápad. Během jednoho dlouhého dne se náš led proměnil ve vodu a proměnil mé kaktusové želé ve hmotu, kterou bych jen těžko mohl považovat za něco jako dárek.

Tím jsme ale nevyřešili ani jeden ze dvou zásadních problémů, které jsme měli a navíc se k nim přidal další. Náš ševy zase dostával žízeň. Nakonec se ukázalo, že tento nejnovější problém má nejsnažší řešení. Prescot ve svém lůnu obsahoval i pumpu. Neváhali jsme. Zážitek z Joshua Tree byl stále ještě velmi intenzivní. Při tankovaání došlo jen k takové malé epizodce. Normálně se tankování odehrává bez asistence pumpaře. Ale nám se nějak nepodařilo donutit tankovací pistoli, aby se neustále nevypínala. Po asi dvouminutovém zápase už to místní pumpař nevydržel, opustil svou kukaň a raději nám doplnil palivo sám. Díval se na nás sice podivně, ale nám to bylo jedno. Zaplatili jsme a začali se věnovat poslednímu dnešnímu problému - poté, co jsme poštu odložili na zítra - a to ubytování. Slunce sice zatím ještě pořád svítilo a i hřálo, ale tady to jde se západem docela rychle. Nakonec jsme se shodli na tom, že když je Prescot tak očividně orientován na turisty (Gran Canyon je co by kamenem dohodil), tak tady bude docela draho. Po cestě jsme ale viděli, no vesnici zrovna ne, ale pár chalup u silnice, kde byl snad i nějaký motel. Za zkoušku to stojí. Vrátili jsme se asi tak pět nebo sedm mil a uviděli ten zázrak. Mě se okamžitě vybavily filmy jako "Psycho", "U turn" a nebo "Od soumraku do úsvitu". Krajina tady byla jako všude jinde. Prašná, prázdná a vyprahlá. Oba obzory spojovala dvouproudová silnice, která očividně v životě neslyšela o ničem takovém, jako je zatáčka. Na jedné straně silnice byl penzion - sestávající ze skupiny přízemních bungalovů, které pamatují Kenedyovy, jako rozvětvenou rodinu, a benzínové, již značně omšelé pumpy - a na druhé straně slepenec baráčků, který dohromady tvořil obchod se suvenýry, bar a kdo ví co ještě. Pokud byste čekali nějaké opatření pro bezpečný pohyb z jedné civilizované strany silnice na druhou, tak chyba lávky. Kamiony, pokud se zrovna nechystaly využít služeb zdejší pumpy nebo místního občerstvení, míjeli toto místo maximální rychlostí, která je platná pro celý zbytek této silnice.

A v tomto místě jsme se rozhodli strávit dnešní noc. Motel se jmenoval Anasazi Inn. Velmi trefné. Podle toho, co jsem si přečetl dříve, Anasazi byl jeden z indiánských kmenů, který toto místo před více něž šesti sty lety neznámo proč a beze stopy opustil. Myslím si, že kdyby se k něčemu podobnému rozhodli v naší době, tento penzion byl věrnou nápodobou místa, těsně po jejich odchodu. Jednání s recepčním bylo poměrně standardní a naštěstí ho obstarával Roman. Pokoje? Jo máme. Bazén? Jo taky máme. Ale není tam voda. (Podle mě už asi tak čtyřicet let). Večeře? No, dá se jíst v tom bistru přes cestu. Automat na led? Led mají na benzince. Když tu bydlíte, máte ho zdarma. Tak jo. Tak jdeme na pokoj. A dostali jsme - světe zboř se - klíč. Poprvé v Americe. Jinak to zatím byla vždycky karta. Našli jsme svůj bungalow a pokoušíme se dostat dovnitř. Koule - kterou tady výhradně používají místo kliky, známe z filmů - byla už nějaká vyviklaná. Ale ať jsme se snažili sebevíc, pokoj ne a ne se otevřít. A to už jsme vykoušeli i kouzla počínaje Alibabovým "Sezame, otevři se, přes "Alomohora" Harryho Pottera až po naprosto nepublikovatelné zaklínadla různého kalibru. Nezbylo než klíč reklamovat u recepčního. Bez mrknutí nám byl přidělen jiný bungalow. Jenom doufám, že se recepční ani nikdo z příbuzenstva nejmenuje Norman Bates. Tak jsme přeparkovali před nové útočiště. Kde zůstal komfort z Blythe, ale to už jsem popisoval dříve takže jenom doplním, že vnitřní vzhled naprosto korespondoval se svou vnější podobou. Ale na přespání to stačilo.

A jde se na večeři. Ještě je vcelku obstojné šero, takže bez problému přebíháme silnici k bistru. Jako i ostatní restaurace zde bylo i toto bistro koncipováno tak, že vstup do něj tvořil poměrně rozsáhlý obchod se suvenýry. Když jsme se propracovali přes všechny ty klikaté uličky napěchované zbožím, konečně jsme se dostali k místu, kde se snad i najíme. Tak, tohle jsme ještě neabsolvovali. Bistro bylo typu "all you can eat", to znamená že po zaplacení paušálu člověk mohl sníst všechno, co do sebe dokázal nacpat. A nebylo to špatné jídlo a i výběr byl slušný. Ale člověk je tvor slabý a ani obecně se nedoporučuje přejídání přehánět. Za chvíli jsme ale všichni odfukovali a nikdo nejevil příliš velkou chuť dát si nášup. Jen poznámka na okraj. Pivo se do tohoto paušálu nezapočítávalo. Po chvíli odpočinku jsme se odkulili do našeho dočasného příbytku. Myslím si, že jsme se i pokusili něco naladit na televizoru starším než kdokoliv z nás, kterým byl náš tak trochu retro pokoj vybaven, ale nechali jsme toho z obavy, že bychom tam naladili přímý přenos přistání na měsíci.

8. 5. 2009 - Grand canyon - Ráno bylo slunečné, všechno okolo přímo zářilo vycházejícím sluncem. Už se nebudu rozepisovat, jak jsme všechny naše věci nakládali do Ševyho. Každý kousek zavazadla si za tu dobu získal své nezadatelné místo - i tuhle větu už jsem tuším použil. Vydali jsme se do Prescotu, protože jsme chtěli zastihnout pošťáky v práci a ještě se porozhlédnout trochu okolo. Nezmínil jsem se předešlého dne o tom, že když jsme se z Prescotu vraceli zpět po silnici k motelu, nebylo to proto, že by tam silnice končila a taky tak úplně ne proto, že odbočka na Grand Canyon byla pár mil přd Prescotem. Cesta za Prescotem pokračovala dál přes širokou roklinu. Přes tuto roklinu vedly dva mosty, postavené těsně vedle sebe. Starý kovový, dnes již beznadějně uzavřený a krásný a druhý betonový, stále používaný a nudný. Včera se nám nechtělo pokračovat dál, protože jsme netušili, co skrývá poušť před námi. Když jsme vyřídili všechny pochůzky v Prescotu a udělali si pár fotek kaňonu s oběma mosty, vyrazili jsme k další pomětihodnosti (zajímavé slovo, i když je typicky české, vliv německé skladby slov je zřetelně cítit) a to ke Grand Canyonu, kterému američani familiérně říkají Big Ditch. Pár mil za Prescotem jsme se napojili na vedlejší silnici, pravoúhlou k našemu původnímu kurzu. Už si nepamatuju, jak dlouho jsme po ní jeli, ale nakonec jsme se dostali k nenápadnému parkovišti, které sice naznačovalo, že se tady někde děje něco, co stojí za to, ale ani náhodou nás nemohlo připravit na to, co jsme viděli o chvíli později. Zaparkovali jsme a nechali jsme se unášet davem, který očividně někam mířil. Pomalu se před námi začala tyčit kamenná věž. Hezké, moc hezké, rozhledna je fajn. Kráčíme dál s ostatními a pak to přišlo. Ten pohled opravdu vyrazí dech. Kto to sem dal? Kdo tady udělal takovou ďouru? A neměl z toho průšvih? Grand Canyon je nepopsatelný. Je to něco jako oceán. Každý už o něm slyšel, učil se, že je obrovský ale "tváří v tvář" zjistí že představy zůstaly daleko za skutečností. A navíc se potvora nevejde do foťáku.

Po prvotním šoku ze spatřeného jsme se rozhodli prozkoumat rozhlednu. Kamenná věž sloužila jednak jako visitors centrum, jednak jako obchod se suvenýry a jo, taky jako rozhledna. No a málem bych zapomněl, taky trochu fungovala jako galerie. Všechny její vnitřní stěny byly pomalovány motivy různých indiánských kmenů. A pokud jsem správně pochopil vysvětlivky tak jednotlivé motivy byly opravdu malovány příslušníky patřičných kmenů. Po prohlídce věže a krátké návštěvě slepence stánků se suvenýry jsme vyzjistili, že podél kaňonu jezdí takový silniční vláček. On to byl spíše taková autobus, ale mě připomínal takové ty vláčky, které je často vidět u nás v turisticky zajímavých městech a nebo na atraktivních místech. Inu rozhodli jsme se - po návštěvě asi třetí vyhlídky - zanechat Ševyho na parkovišti a projet se vláčkem okolo okraje Grand Canyonu a pokochat se výhledy na něj z více míst dostupných těmito přemisťovadly-vláčky-autobusy. Celý zdejší okraj byl tu a tam vybaven vyhlídkovými plošinami s vice či méně konfortním zázemím. A také byla pořád ve hře ještě možnost zvýšit si "machr index" tím, že bychom se odvážně spustili do kaňonu po jedné z nespočetných stezek. Naše nadšení poněkud ochladlo, když jsme si přečetli, kolik lidí podcenilo nástrahy klimatu a krajiny a své výlety do nitra kaňonu nechalo nedokončené. Včetně opravdu dobrých sportovců. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Vyrazíme dolů, každý vybavaný dvěma petkama vody a až budeme cítit, že únava a nebo horko začíná být příliš nesnesitelné, vrátíme se. A jak řekli, tak udělali. Vybrali jsme si namátkou jednu stezku - zdála se nám nejlepší, protože byla nejblíž - a začali jsme sestupovat. Sestup byl už od začátku velmi prudký. A navíc terén byl nezpevněný a stezka se klikatila v hustých serpentýnách, takže bylo potřeba dávat pozor, aby člověk neopatrným pohybem neposlal pod sebe kámen a nebo lavinku kamenů, které by mohly někoho zranit. Poměrně husté a krátké serpentiny začaly postupně řídnout a roztahovat se do šířky. Svou první petku vody jsem vypil někdy po překonání odhaduji asi dvou set metrů výškových. Pak se pěšinka malinko srovnala a přestala být tak strmá jako na začátku. Teď se nám šlo poměrně dobře, ale pořád nám hlavou běžely příběhy o nepřeživších, takže když jsme dosáhli přibližně pěti set výškových metrů pod hranou kaňonu a nevypadalo to, že by za nejbližší zatáčkou bylo vidět něco víc, než z místa, kde jsme právě stáli, rozhodli jsme se k návratu. Otočili jsme se k tomuto nespornému zázraku přírody zády a začali jsme pomalu, zdůrazňuju - p o m a l u - a namáhavě stoupat zpět k okraji kaňonu. Voda pomalu docházela a tělu se nechtělo dělat takové nesmyslné věci, jako je stoupat do kopce v teplotách, které se u nás vyskytují pouze za nejparnějšího léta a to jen velmi zřídka. Nakonec jsme se ale nahoru dostali beze ztrát na životech a ani naše tělesno nebo duševno nevykazovalo větší újmu. Kromě lehké dehydratace.

Po krátké a intenzivní rekonvalescenci jsme se vydali vláčkem směrem k dalším vyhlídkám. Těchto vyhlídek jsme absolvovali několik. Asi tři a nebo čtyři. Pohledy na kaňon se ale lišily jen velmi málo. A většinu rozdílů má na svědomí slunce, které nejen neúnavně spékalo vše, co mu zůstalo vystaveno, ale taky spěchalo na své cestě na západ a osvětlovalo rozlehlé scenérie před námi pokaždé trochu jinak. Když jsme se nasytili pohledů na "velkou škarpu" a docestovali vláčkem zase zpět na parkoviště, kde jsme opustili Ševyho, nalodili jsme se, spustili aircon naplno a vyrazili jsme hledat naše dnešní ubytování. Po cestování autem - jehož délku nejsem schopen odhadnout - jsme se dostali do městečka Page. Ubytovali jsme se v takovém "fešáckém" motelu u silnice. Motel jsme si nechali doporučit naší neomylnou navigací. Trochu jsme bloudili, pravda, ale bylo to možná proto, že jsme se nechali nasměrovat pouze na ulici, kde inzerovaný motel měl být. Ulice ale obvykle nebývají bodem na mapě, ale někdy se táhnou kilometry, někdy až desítky kilometrů. Takže jsme viděli několik farností, základních škol a jeden kostel, než se nám nakonec podařilo zaparkovat před motelem. Naštěstí měli volné pokoje a my měli kam hlavu složit. Po krátkém a intenzivním ubytování jsme podnikli nezbytné nákupy a vydali se na večeři. Nechtělo se nám jít nikam daleko, protože už zmíněné hledání ubytování probíhalo v naprosté tmě. Slunce si poručit nedá. Nedá se ztlumit ani zpomalit. Takže hned po nákupech jsme vyrazili na večeři. A kousek od motelu byla taková malá - jak to nazvat - výrobna a konzumna - sandwichů. Takový možná řetězec, jenomže jméno mi v paměti neuvízlo. A bylo to tak trochu šmrncnuté mexikem, takže to slibovalo zajímavý zážitek z jídla. Nemůžu mluvit za ostatní, ale mě se tam líbilo. Jednak jsem si mohl "nechat sestrojit" bagetku podle své náhlé inspirace (což dneska už není vyjimečné ani u nás) a taky, že obsluha ač do našeho příchodu očividně znuděná, velmi rychle a před našima očima sendvič zkompletovala a zapekla. Měl jsem z toho dobrý pocit. Po jídle už jenom chvíle pasivního odpočinku a zasloužený spánek.

9. 5. 2009 - Horseshoe bend, Powel Lake, Wahweap - Ráno se mi do paměti nevyrylo ničím významným, takže o něm můžu říct, že jsme se probudili, pobalili a vyrazili na další cestu. A to přesně v tomto pořadí. částečně jsme se drželi své stopy a postupovali po ní směrem k Prescotu, ale včas jsme uhnuli na menší odbočku která nás postupně vedla čím dál prašnější, divočejší a také čím dál červenější cestou. Nebyly to ale skály, tak jako v Sedoně, co nás tak červeně obklopovalo, ale byly to písečné pláně jen sem tam porostlé nenáročnými rostlinami. Připadali jsme si jako na ohromném tenisovém kurtu. Jenomže to byl ten nejjemnější písek, který nás obklopoval a ne nějaká nahrubo drcená antuka. Jak jsme pokračovali dál, krajina byla čím dál tím furt stejná. Až jsme dorazili k nenápadnému údolíčku, obklopenému spíše písečnými dunami, než kopci. Na dně údolíčka bylo malé ale poměrně zaplněné parkoviště. A cedule u stezky, spíše jen písečné pěšinky, vedoucí přes dunu kamsi za obzor, jako by říkala "Konec světa 1 míle", nebo "Zde přestávají lišky dávat dobrou noc a dávají dobré ráno." nebo "Tady mají mouchy točnu." a tak dále. Ale kdepak. Bylo tam jen napsané, že kousek odsud se nalézá ohyb řeky Colorado, kterému se volně přeloženo říká "Ohyb podkova". Určitě jsou i lepší překlady, ale tohoto jsem se dopustil já osobně. Jedna věc byla ale velmi zajímavá a pro američany značně netypická. Je to první atrakce na kterou jsme narazili a která nelze plně absolvovat autem. Někdo z nás myslím také utrousil tuto poznámku, než jsme se začali v sandálech bořit po kotníky do vyhřátého písku a stoupali tak ke zlomu písečné duny. Na vrcholu duny jsme očekávali nějaký závratný a nezapomenutelný pohled. No, nebylo to až tak zlé, vpravo začala být poušť taková nějaké varhánkovitá. Hezké to bylo, ale čekali jsme víc. Ale pozor. Stezka ještě zdaleka nekončila. Před námi pozvolna klesal terén k nějakému útvaru skrytému za něco jako skalní zlom a ten sliboval vylepšit skóre, hned jak se zlepší "dokukatelnost" (fyzikální vlastnost, která se neprávem nedostala mezi základní jednotky SI, poznámka autora). Vydali jsme se stezkou dolů k něčemu, co jsem dříve popsal jako skalní útvar. Ono něco se ukázalo být rozervaným okrajem velmi hluboké strže, na jejímž dně tekla řeka, která tuto strž měla očividně na svědomí. Jak už cedule naznačila, strž v těchto místech tvořila oblouk ve tvaru koňské podkovy. Jenomže rozměry byly naprosto fantastické. Průměr tohoto úkazu mi momentálně není znám, ale nějaká ta stovka metrů nehraje roli. Kilometry budou asi to správné měřítko. A hloubka? Ta zase nevystačí s desítkami metrů. Prostě tady pomůže jenom fotka. A to jen přibližně. Po té, co se nám - už zase - nepodařilo nacpat celý tento útvar do foťáku najednou a museli se spokojit s fragmenty, po té co jsme se vynadívali ze všech stran, obrátili jsme svojí pozornost do pouště. To co jsme považovali za písek nafoukaný do varhánkovitých útvarů se ukázalo být pevnou skálou. Tato skála byla po staletí a tisíciletí obrušována větrem a pískem až do přímo magických tvarů.

Pomalu jsme se začali vracet k autu. Neměli jsme na dnešek naplánovaný žádný pevný plán, ale chtěli jsme se co nejvíce přiblížit našemu zítřejšímu cíli - Bryce Canyonu. Tak jsme se proplétali skalkami a písečnými dunami, až jsme se zase ocitli u Ševyho. Skočili jsme do vozu a popojeli kousek. Už jsme tak nějak tušili, že nám alespoň část dne bude dělat společnost Colorado. Jeli jsme po silničce dál přibližně naším vytyčeným směrem a začali jsme se k němu nenápadně přibližovat. Když jsme se ke Coloradu přiblížili na nějakých par set metrů, začala se před námi rýsovat přehrada. To bude Powel Lake. Jedeme dobře. Ale ještě dříve, než jsme vyrazili přímo k přehradě - a také k neuvěřitelně umístěnému mostu, který se klenul nad Coloradem, udělali jsme si ještě jednu zastávku po proudu pod přehradou. Zastavili jsme na takovém malém odpočívadélku a vyhrnuli se dolů na vyhlídku, abychom si prohlédli Colorado a taky přehradu, která ho spoutává. Ano, přehradu jsme fotili taky samozřejmě. Ale daleko víc fotek si asi pro sebe zabraly různě okolo se vyhřívající ještěrky a nebo možná ještěři, kterých tu bylo nepočítaně. No a pak už po cestě k přehradě nebylo proč někde zastavovat. Přejeli jsme přehradu po hrázi a na druhé straně jsme se rozhodli, že bychom se tady mohli zastavit a zajít si na prohlídku nitra přehrady. Po lehce komplikovaném hledání místa na zaparkování - ne že by tu nebylo kde zaparkovat, ale my jsme chtěli Ševyho postavit do stínu - což se nakonec ukázalo jako neuskutečnitelné, jsme prostě zaparkovali a zbaběle utekli do klimatizovaného visitors centra. Visitors centrum taky současně tvořilo i vstup k prohlídkám přehrady. A už to tu bylo zase. Aby člověk mohl vůbec projít do blízkosti hráze, musel absolvovat prohlídku bezpečnostním rámem. Takže jako na letišti jsme museli povytahovat všechny svoje kovové věci z kapes a poslat je tunelem, zatímco jsme se sami prosoukali bezpečnostním rámem. Tak, a po bezpečnostní prohlídce jsme se konečně dostali k pokladně, kde jsme si mohli zaplatit prohlídku hráze. No jo, ale až tady jsme se dověděli, na kolik by nás to přišlo. Po chvílí přemýšlení jsme se rozhodli, že to vlastně vidět nemusíme. Že nám budou stačit příležitostně například Dlouhé Stráně v Jeseníkách. Tak jsme se - hned potom, co jsme úspěšně prošli bezpečnostní prohlídkou - zase vrátili z bezpečné zóny mezi normální smrtelníky. Ve tvářích některých strážců zákona bylo lze číst lehké překvapení, ale nebylo to nic, co by jim nedovolilo vykonávat jejich záslužnou službu. Další zdržení tady už se zdálo být zbytečné a tak jsme se rozhodli strávit čas původně vyhrazený prohlídce přehrady bližším seznámením s Coloradem.

Vrátili jsme se po hrázi zpět na druhou stranu Colorada a rozhodli se najít místo, kudy by se dalo sestoupit až přímo k řece. Vpravo - po proudu Colorada jsme to už znali a nezdálo se, že by tam bylo příliš mnoho možností. Tak jsme z hlavní cesty odbočili směrem doleva na pračnou a kamenitou cestu. Na Ameriku to byla hodně špatná cesta a taky rychlost naší jízdy tomu odpovídala. Ale nejeli jsme ani moc dlouho a dostali jsme se k malému prašnému plácku, které se tvářilo být parkovištěm jen díky nezbytnému sociálnímu zařízení a ceduli s pokyny pro parkující a koupající se. Zanechali jsme zde auto - poprvé mírně nejistí, jinak jsme se nebáli parkovat prakticky kdekoli - a jen v tom nejnezbytnějším vyrazili k vodě. Po cestě jsme zjistili, že toto místo je především zábavním místem zdejších teenagerů. Svědčily o tom nespočetné lahve a plechovky, které byly roztroušeny všude okolo. U vody ale bylo příjemně. Nikdo z nás sice nenašel odvahu zaplavat si, ale nohy jsme si smočili všichni. konečně něco studeného, v království horka.

Mimochodem: Jak jsme později zjistili, zdaleka jsme u vody nebyli sami. O jednu zátočinku od nás směrem proti proudu seděla nevelká partička, která nejenže věkově byla velmi různorodá a místy určitě i pod zdejší limit "dospělosti", ale to jí nevadilo občersvovat se chmelovými produkty a to - považte! - zcela nezakrytými papírovými sáčky! No a kromě toho k nám občas vítr donesl závan kouře, který se jen těžko dá zaměnit s čímkoliv jiným. A protože jsme byli spořádaní cestovatelé tak hned po osvěžení jsme se vydali zpět k autu a potom i zpět na naši trasu, kde nás jistě čeká ještě nejedno dobrodružství.

Opět - již potřetí, ale tento den již naposledy - jsme překonali suchou nohou Colorado po hrázi přehrady Powel Lake. Tentokrát jsme se ale nezastavovali na druhé straně, ale vystoupali jsme na kopec, který tvořil dominantu krajiny. Z tohoto místa byla také vidět jedna ze stolových hor v národním parku National Monument. Naneštěstí příliš daleko z kurzu, abychom si k ní mohli udělat zajížďku. Ale ani zbytek scenérie nebyl úplně k zahození. Přehrada tvořila jezero, které bylo opravdu velmi rozsáhlé. Na břehu jezera bylo prostým okem vidět několik vesnic, vesniček a nebo možná jen jachtařských center. Pomalu jsme za sebou nechali poledne a pomalu jsme také začali uvažovat o nějakém jídle. Kde žijí lidé, tam se taky musí dát najíst. Alespoň uprostřed téhle pustiny.

Po krátké zajížďce po jedné z nejnerovnějších prašných a kamenitých cest na vyhlídku jsme se rozhodli najít si místo, kde bychom si konečně dali něco k jídlu. Pokračovali jsme přibližně směrem, kterým jsme se chtěli původně vydat, ale při tom jsme vyhlíželi něco, co by se mohlo stát naším útočištěm a místem, kde by se dalo něco rozumného sníst. Po pár minutách jízdy jsme narazili na osadu, která se pokud si dobře pamatuju jmenovala Wahweap. Když jsme přijížděli na poměrně velké parkoviště, zjistili jsme, že je tu dnes sraz veteránů. To bylo ale překvapení! Zaparkovali jsme Ševyho - do stínu, jak to jenom šlo - a vyrazili jsme na prohlídku veteránů. Jídlo bylo okamžitě zapomenuto. Nejsem nějaký velký fanda do aut, ale to co bylo vidět tady by okamžitě smetlo jakýkoliv sraz veteránů u nás. Byly to krásné a krásně udržované stroje. A jejich majitelé se s nimi očividně rádi chlubili. Prohlídka nám mohla zabrat půl hodiny, možná víc. Potom jsme se ale rozhodli dál už neignorovat potřebu se trochu najíst a doufali jsme, že tam potom ještě budou. Oběd byl - naprosto netypicky - burger. Jediné, co trochu stojí za zmínku, že tu po dlouhé době měli čepované pivo. Jen co jsme dojedli a trochu si odpočinuli v klimatizované místnosti jsme vyrazili zpět na sraz. Parkoviště s automobilovými skvosty už značně prořídlo a každou chvíli odjížděly další exponáty, ale i tak stálo za to, ještě se tu trochu porozhlédnout. Když už to opravdu vypadalo, že už to všichni balí, vyzvedli jsme si autko a odjeli taky.

Za chvíli už to přijde. Kousek nad Powel Lake je totiž místo, kde končí Arizona, která nás dosud hostila a začíná Utah. Myslím si ale, že jsme to místo dokonce i zmeškali. Ale jistý si tím nejsem. Stejně jako mezi Californií a mezi Arizonou ani tady nebyla žádná celnice, nebo něco podobného. Zajímavé je, že kdyby člověk něco provedl a překročil při tom hranici státu, ihned se z toho stává federální zločin. No ještě že jsme všichni tak vzorní! Ale je zajímavé, že na hranici Kalifornie a Arizony mě napadlo naprosto totéž. A teď mudruj Frojde. Po přejezdu do Utahu nebyla znát na první pohled žádná velká změna. Jenom pomalu a nenápadně začalo přibývat zeleně a ubývat pouště. Začaly se objevovat farmy, místy dokonce i s koňmi, dobytkem a skoro bych se vsadil, že jsem zahlédl i něco podobného bizonovi. Mysleli jsme si, že už jsme dnešní příděl zážitků vyčerpali, ale jak se později ukázalo, tak dnes ještě ne. Ještě nás pár překvapení čekalo.

Po ze začátku vcelku zábavné jízdě - potkávali jsme spoustu věcí, které už jsme dlouho neviděli, jako například zelené louky, patviny, ranče a podobně - jsme začali netrpělivě hledat nějaké místo, kde bychom se mohli ubytovat. Začali jsme se pomalu přibližovat k našemu zítřejšímu cíli - Bryce Canyonu - a nechtěli jsme se mu zase přiblížit příliš, protože zkušenost tvrdí, že v turisticky atraktivních lokalitách je všechno mnohem dražší. Tak jsme se teda pečlivě rozhlíželi na všechny strany, jestli neuvidíme něco, co by nám mohlo poskytnout střechu nad hlavou. To co jsme po cestě viděli nám ale příliš optimizmu do žil nepřilévalo. Míjeli jsme buď úplně pustou, nebo zemědělskou krajinu a nebo jednotlivé baráčky, které měly zatlučené dveře i okna a tudíž byly pro nás z pohledu noclehu naprosto nezajímavé.

Až jsme konečně dorazili do - na zdejší poměry velkoměsta. Ale abych to upřesnil, velkoměstem se tohle hnízdo nazvat opravdu jenom lokálně a ve srovnání s krajinou v okolí asi sto kilometrů. Prostě jsme vjeli mezi shluk přízemních stavení - častečně opuštěných - a oproti předchozí krajině to skoro začalo připomínat civilizaci. A hned po příjezdu do ....hm, vesnice? jsme narazili na část, která vypadala nejzachovaleji a zahrnovala i něco takového, jako je penzion. Bylo to takové, hrubým štěrkem vysypané místo obklopené bungalovy. Našli jsme recepci i s recepční, která budila vcelku příznivý dojem. Přidělila nám bungalov v pravé části penzionu. Hned vedle nás se zrovna zabydlovala jiná skupinka cestovatelů a jak jsme hned zjistili z poslechu, byli to poláci. Bouřlivě jsme se s nimi pozdravili, ale na nějakou intenzivnější družbu nedošlo.

Po tom, co jsme se zabydleli v tomto místě na konci světa, jsme vyrazili do centra. Jak jsme později zjistili, byla to marná snaha. Tohle účelové, kolem silnice soustředěné seskupení budov v podstatě žádné centrum nemělo. A to jsme se opravdu snažili najít něco, co by se za centrum dalo považovat. Podnikli jsme výpravu směrem po směru našeho příjezdu a kromě očividně neobydlených domů se nám podařilo zahlédnout pouze dvě věci, které stály za zmínku. Jednou z nich byl policejní vůz - a nebo snad vůz šerifa - zaparkovaný u krajnice hlavnií a jediné silnice, která tu byla a druhou nezapomenutelnou pamětihodností byl zdejší obchod. Nejdříve k místnímu ramenu zákona. Jak jsme se tak pomalu pěšky přibližovali k zaparkovanému policejnímu autu, čím dál víc bylo zřejmé to, že na místě řidiče někdo sedí. Tím, že jsme šli po chodníku a Ševyho jsme bezpečně zanechali na parkovišti před motelem, jsme tomu nevěnovali nějakou velkou pozornost. O to větší bylo naše překvapení, když jsme přišli až na úroveň vozidla a zjistili jsme že to, co sedí za volantem není chrabrý příslušník policejního sboru číhající na narušitele, ale plastová figurína. Zhodnotili jsme to jako velmi dobrý způsob jak zajistit snížení průměrné rychlosti projíždějících vozidel. Až do poslední chvíle není zřejmé, jestli v autě sedí šerif anebo jenom panák.

Druhou atrakcí zdejšího seskupení budov byl obchod. Byl to obchod úplně se vším. Skoro se mi chce říct, že to bylo vetešnictví, ale bojím se, že oznečení vetešnictví je pouhou podmnožinou toho, co se nám podařilo navštívit. Vzhledem k tomu, že ve zdejším podnebí opravdu prší jen vyjímečně a velmi nesměle, spousta zboží byla vystavena před "obchodem". A že bylo na co se koukat! Bylo to jako hra "zavři oči, mysli si nějakou věc, otevří oči a když ji neuvidíš před sebou, máš bod". Náš první dojem nám potvrdila i paní, která vypadala, že jí tento obchod patří. Přivítala nás přibližně slovy, že si je jistá, že pokud si ve vesnici něco koupíme, že to bude u ní. Protože žádný další obchod tady není. Usmívala se při těch slovech, ale nám tehdy do smíchu nebylo. Přesto jsme ale nemohli nevyužít šanci vidět něco, co už možná nikdy neuvidíme a vstoupili jsme dovnitř. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak to naznačovalo už okolí obchůdku. V hromadách - které byly uspořádány systémem, jehož smysl jsem dodnes nepochopil - zde byly uspořádány stovky, ne, tisíce předmětů. Bylo tu prostě všechno. Se zatajeným dechem jsme se proplétali labyrintem "obchodního domu" vtěsnaného na plochu většího karavanu. Kluci se spokojili se zážitkem, který poskytoval už letmý pohled na toto místo. Já jsem na konci, řekněme obchodu, našel místo kdde byly dva regály plné knih. No vlastně jenom paperbacků, ale na formě až tak moc nezáleží. Důležitý je obsah. A tam jsem se zasekl. O své úchylce ohledně knih vím a léčení už jsem vzdal. Nakonec jsem z toho vyváznul poměrně lacino. Koupil jsem si "Ostrov pokladů" za dolar a čtvrt a musel jsem asi čtvrt míle utíkat, abych dohnal kluky, které tato pamětihodnost znudila mnohem dříve. To druhé jsem si mohl klidně ušetřit, protože jsme se po pár minutách začali všichni vracet směrem k motelu. Je to opravdu s podivem, ale nepodařilo se nám najít žádné místo, kde bychom si mohli dát večeři a chvilku si posedět. Tak tedy náš večer patřil kabelové televizi - na které právě běželo "Sedm statečných", které jsem ještě nikdy neviděl v originále - a nebylo to špatné - a taky mariáši.

Mimochodem: mariáš je skvělá hra. Ve dvou - lízaný - je to celkem zoufalství. To nemá cenu. Ve třech je to mnohem, mnohem lepší hra. A je to taky nedílná součást našich výletů a to už asi od sedmnáci let. A o tom existují ještě dodnes písemné záznamy! Ve čtyřech se mariáš taky hraje, to my všichni dobře víme. Ale ve čtyřech mariáš prostě nehrajeme. Nevím jak ostatní, ale já se ho nikdy ve čtyřech pořádně nenaučil. Takže když jsme někde náhodou čtyři, tak hrajeme pauzírovaného. To má taky své kouzlo... Ale proč zmiňuju mariáš právě v tomto okamžiku? Protože se ukázalo a nade vší pochybnost potvrdilo, že mariáš má pozitivní sociologický vliv a kladně působí na psychiku jednotlivce. Uvolňuje pnutí a emoce a nechává je volně vytrysknout a vyčistit vzduch. V našem případě působil jako pojistný ventil, který sice zahrnoval emocionálně vypjatou situaci, která vyvrcholila roztrháním listiny s naší dosavadní bilancí výsledků a lehounce demonstrativním odchodem spát, ale po chvíli se opět vše v dobré obrátilo. Dosavadní mezistav "mariášové ligy" byl přepsán na nový list a s jen velmi přiměřenou - a pravděpodobně asi nepostradatelnou - dávkou nenápadných a jen lehce štiplavých poznámek výprava pokračovala bez ztráty kytičky. Podle mě byl tohle nejlepší možný způsob, jak překonat ponorkovou nemoc. Ale že je mariáš skvělá věc jsem věděl už před touhle názornou ukázkou terapie.

Celý večer jsme střídavě hráli a střídavě se snažili naladit nějaký solidní program na zdejší televizi. Netno ještě dodat, že televize byla vybavena satelitním přijímačem. A to bylo taky jediné štěstí, protože za celou dobu pobytu v Utahu jsme neměli mobilní signál. Možná z výjimkou nějakého většího supermarketu. Tak jsme proklikali všechny dostupné kanály a když jsme nenašli nic, co by stálo za zmínku jsme šli spát.

10. 5. 2009 - Bryce Canyon - Druhého den ráno proběhlo přibližně stejně, jako jiné dny. Snídaně, balení zavazadel a check-out na recepci. A potom už jenom naprogramování navigace a vzhůru na cestu. Cesta probíhala přibližně jako každý jiný den, jenom zeleně bylo o něco víc. Ale zato skály všude okolo nás se vrátily ke zdejšímu typickému odstínu - temně červené. Tajně podezřívám američany, že tu okolní zeleň tady vysadili, aby v kontrastu s červenými skalami tvořily barevně esteticky sladěný kontrast. Než se mi podařilo dokončit a k dokonalosti dotáhnout tuto a ještě několik dalších myšlenek byli jsme na místě. Zaparkovali jsme před visitors centrem u Bryce Canyonu.

Mimochodem: Tady na parkovišti na mě čekalo další z četných překvapení, kterými mě Amerika postupně častovala. Dokonce se mi skoro chce říct, že tu na mě čekal důkaz evoluční teorie. Ta tuším zní velmi přibližně tak, že se jednotlivé druhy vyvíjejí, aby co nejlépe obstály ve svém životním prostředí. Tím překvapením byl malý ptáček neurčeného druhu tmavé barvy, který dotáhl metodu získávání potravy k dokonalosti. Zatímco jeho druhové se dřou se sháněním dostatečného množství hmyzu pro přežití, ten čurbl se živil prostě tím, že hlídkoval na parkovišti visitors centra a jakmile na parkovišti zastavilo nějaké auto, milý ptáček přicupital a začal vyďobávat rozpláclý hmyz z čelní masky právě dorazivšího auta. Tak mě napadá, že kdyby dorazil nějaký Saab, tak by měl ten čurbl opravdový švédský stůl...

Po povinné návštěvě obchůdku se suvenýry jsme se vybavili vodou a vyrazili ke kaňonu. Tento kaňon byl trochu jiný než Grand Canyon. Jednak byl o něco menší pravda - i když do foťáku se taky moc nevešel - a jednak byl vytvářen převážně větrnou erozí, na rozdíl od "Velké Škarpy", na které pracovalo převážně Colorado. Alespoň pokud si to dobře pamatuju. Bryce Canyon byl alespoň v některých částech plný věží a různě tvarovaných homolí. Vypadal trochu jako krajka a nebo vyřezávaný barokní nábytek. První procházka, kterou jsme se s kaňonem seznámili byla prašná pěšinka nejdříve mezi stromy, které náhle skončily a odkryly nám výhled právě na jedno takové větrem vyřezávané skalní město. Skály byly červené, ale odstín červené se měnil. Jeden odstín přecházel v druhý od nejsvětlejších po nejtmavší. Kromě toho byly části skal tvořeny taky nějakým bílým minerálem nebo horninou, takže část skal působila plesnivým dojmem. První prohlídku a orientaci jsme měli pomalu za sebou - netřeba snad dodávat, že jsme fotili jako vzteklí. Potom jsme pokračovali postupem, který se nám osvědčil už dříve - změnili jsme úhel pohledu. Tady jsme se ale museli spolehnout na vlastní kola, protože tady žádný turistický vláček nebyl, tak jako u Grand Canyonu. Alespoň jsme žádný nezaznamenali. Popovezli jsme se o něco dál - ne o moc, bylo to sotva několik mil. Dostali jsme se ale trochu výš, než jsme byli před tím. Byla to krásná vyhlídka na skalní město, které jsme viděli už předtím, tentokrát ale z větší dálky. Kromě tohoto výjevu v pozadí, vévodil celému pohledu obrovský přírodní most. Výšku jenom sotva odhadnu, ale řádově byl desítky metrů vysoký. Dalším zajímavým zážitkem se stal - na jednom odpočivadle s vyhlídkou po cestě zpátky - nějaký příslušník čeledi krkavcovitých, který se zase vysloveně živil tím, že žebral jídlo po turistech a nechal se krmit přímo z ruky. Sice to tady bylo jako ve všech amerických národních parcích zakázané, ale očividně mu to nevadilo a turistům taky ne. Naši čeští havrani by zešedivěli hrůzou, kdyby něco takového viděli. Když je chodím krmit, tak nejdříve počkají až se vzdálím alespoň na třicet metrů, než se odhodlají pustit do jídla. Možná že vrány šedivky jsou původně havrani, kteří hrůzou zešedivěli a změnili kvalifikaci.

Mimochodem: V této chvíli nemůžu jinak, než se zmínit o něčem, co jsme velice těžko rozdýchávali. Nic proti Francii a francouzům. A ani nemám nic proti důchodcům. Ale autobus francouzských důchodců vypuštěný volně do krajiny je katastrofa a test mentální odolnosti. Nebudu nějak důkladně popisovat chování tohoto podivného člověku příbuzného živočišného druhu. Stačí si představit Homolkovi, vynásobit koeficientem odpovídajícím počtu členů skupiny na druhou a to celé ve francouzštině. Navíc měli tendenci nás pronásledovat. A nebo těch autobusů bylo více a strategicky obsadili včechny pamětihodnosti v širokém dalekém okolí. Dlouho jsem potom nemohl slyšet francouzštinu bez zrychlení tepu. A to naštěstí francouzsky nerozumím.

Jako takovou hezkou tečku v Bryce Canyonu jsme si dopřáli výlet dolů do kaňonu. Nevím jestli jsme byli přímo na dně, ale tuším, že jsme nebyli daleko ode dna. A navíc, vzhledem k tomu, že sestup byl poměrně strmý, žádný důchodce na obzoru. Sestupovat jsme začali po takové prašné a do serpentin svinuté stezce. První smyčky byly naprosto pohodové, procházka. Jak jsme ale klesali níž a níž, tak se jednak terén stal trochu členitelnější a jednak na nás začalo padat šero. Slunce se drželo za hranou kaňonu, čímž okolní skály ztemněly a atmosféra byla najednou mnohem pochmurnější. Tím jsme se ale nedali zaskočit. Sestup do kaňonu jsme nevzdali a byli jsme odměněni krásnými pohledy na skalní věže a homole, tentokrát zdola. Zajímavé bylo, že i tady na dně v kamenité půdě, přímo mezi skalami se dařilo vzrostlým stromům. Dno kaňonu, nebo alespoň to, co jsme za dno považovali, bylo zbrázděno hlubokými koryty, které za sebou očividně zanechaly proudy vody stékající dolů do kaňonu a nemilosrdně ssebou beroucí vše, čím byly schopny pohnout. Procházka po dně Bryce Canyonu byla jednak velmi příjemná úleva po prudkém klesání a současně i účinná chvilka k odpočinku před výstupem zpět. Po cestě nahoru jsme si ještě udělali krátkou odbočku do vedlejší uzounké pukliny, která v sobě skrývala dva přírodní skalní mosty. Bylo to hezké, ale nic co by "nevyřešily" dvě tři fotky. Po dnech a dnech putování mezi skalami a šutry člověk lehce otupí. Cesta zpět nahoru nebyla zas až tak náročná, jak by se mohlo zdát po absolvování cesty dolů. Jenom byla daleko prašnější - přesněji, byla otevřenější do okolní krajiny, takže prach místo aby spořádaně ležel na pěšině, jak by od něj člověk očekával, se proháněl vzduchem a zalézal do těch nejnečekanějších míst, jako je například závěrka fotoaparátu. Nebo jak se ta část kouzelené skříňky na obrázky jmenuje. I když jsme celou cestu zpět absolvovali již za poměrně hustého šera, ve chvíli, kdy jsme se přehoupli přes hranu kaňonu jsme zjistili, že tady nahoře slunce ještě stále svítí. Ale už je celkem nízko, takže bude nejlepší návštěvu Bryce Canyonu uzavřít a vydat se dál.

Po cestě jsme se ještě zastavili v malé vesničce, která byla tvořena převážně atrakcemi pro turisty. Ale naštěstí taky jedním vcelku slušně zásobeným obchodem. Nakoupili jsme proviant a z večera už nám zbývala pouze jediná starost. A to, kde bychom tak asi nejlépe hlavu složili. To nám ale nebránilo, abychom se dále po cestě - už za hranicemi parku - nedali zlákat místem kde je nejen vodopád, ale i ledovec. Malinko podezřelé bylo, že se tohle místo nalézalo v poměrně nízké nadmořské výšce a teploty tu určitě v této roční době neklesají pod bod mrazu. Nicméně, ještě nás tolik nehnal čas, tak jsme to riskli. Zaparkovali jsme na takovém malém odpočivadle, špíš na takovém plácku, který byl buď uměle nebo naprosto přírodně tvořený hrubým štěrkem. Našli jsme odpovídajícií směrovou ceduli a vydali jsme se naznačeným směrem pokochat se vodopádem a ledovcem. Naše cesta poměrně přesně kopírovala svižnou bystřinu, která by doma sotva vzbudila větší pozornost, ale na zdejší suché poměry to byl téměř veletok. Neušli jsme snad ani dvě míle a dorazili jsme k vodopádu. Pravda, Čekali jsme něco o kapku většího. Asi z výšky čtyř metrů tryskala bystřina do malé lagunky, kterou voda v zápětí opustila směrem dolů, odkud jsme přišli. Šířka celého tohoto přírodního úkazu nebyla o moc širší než jeden metr. Klidně se to dalo přeskočit. To bychom měli vodopád. Teď ještě ledovec. Stezka, která se doposud vinula okolo bystříny se odpojila a začala mírně stoupat směrem vlevo do svahu, tvořící jeden z horizontů téhle idylické krajiny. Po několika stech metrech jsme došli k něčěmu, co bylo někde na půl cestě mezi převisem a jezkyní. A právě uprostřed tohoto skalního útvaru se blyštil kousek ledu o velikosti necelý metr krát necelý metr krát necelý metr. Tak takhle se to má s tím zázrakem. Za týden už bychom tu našli sotva mokrou skvrnu.

Ubytování jsme našli až na několikátý pokus. Prostě jsme se chtěli trochu víc vzdálit od parku s vědomím toho, že ceny všeho - tedy i ubytování - půjdou dolů. Nejdříve jsme přijeli k takové poněkud omšelé skupince bungalovů. Už si přesně nepamatuju, proč jsme tady nezůstali, možná proto, že provozovatel nebyl přítomen a nebyly úplně jasné podmínky, za jakých bychom zde mohli přespat. Nad recepčním barem byl takový nějaký vzkaz, že se případní hosté mají ubytovat a zítra že se uvidí. Podmínky poněkud nejisté, řekl bych. Bylo to ale zatím jediné místo v Americe, kde jsem viděl někoho, kdo vůbec neřešil, že v podstatě na veřejnosti měl neobalenou láhev piva. Žádný sáček nic. Působilo to skoro evropsky. Nicméně jsme se nakonec shodli na tom, že budeme pokračovat dál. Po několika dalších mílích, bylo to už skoro potmě, jsme dorazili do motelu v Mount Carnel Junction kde jsme přenocovali. Motel mi utkvěl v paměti pouze ze dvou důvodů. Jedním z nich bylo, že poprvé recepční striktně trval na platbě v hotovosti a tím druhým důvodem bylo topení ve formě elektrického krbu. To jsme ale moc nevyužili, protože zahřátí jsme byli dostatečně za celý den. Ale stejně jsme si ho vyzkoušeli. Na spaní jsme ho ale vypli, nejsme sadomasochisti. Dobrou noc.

11. 5. 2009 - Zion - A už je zase ráno. A opět už důvěrně známé rituály se snídaní a nakládáním našich nezbytností. Dneska na nás čeká kaňon se zvláštním jménem - Zion. No to jsem zvědavý. Kaňonů jsem za poslední dobu viděl víc než za celý svůj předešlý život a jméno tohoto si pamatuju jenom díky písničce "Lion from Zion". Možná že už konečně zahlédnem nějakou tu pumu, mělo by se to jima tady přímo hemžit. No jo, ale je světová krize, třeba došly i pumy.

Tak a už zase jedeme a naše navigace nás vší silou naviguje. Pomalu se blížíme z Zionu. Začínáme klesat a v rádiu jsme naladili nějakou stanici, kde hrají Doors. No to je snad na objednávku. Okýnka stažená, rádio puštěné naplno a my se tak pomalu serpentinami "proklesáváme" ke vstupu do kaňonu, který tvoří několik stovek metrů douhý tunel vytesaný v tvrdé skále. Nevím jak ostatní, ale ústí tunelu mě zastihlo nepřipraveného. Přiznám se, že jsem před našimi cestami nikdy neprováděl hloubější výzkum cílové oblasti, a to jednak proto, abych se nepřipravil o moment překvapení, ale taky proto, že jsem malinko líný. A taky hodně práce, znáte to. Jistě, později nastaly i situace, kdy by se kousek té přípravy docela hodil, ale celkově se mi strategie osvědčila. Nutno však říct, že mi to tak možná procházelo jen díky tomu, že někteří jiní z naší výpravy neponechali nic náhodě. Je to příjemné a ode mě naprosto nezodpovědné. Ale to jsem odbočil a při tom na této cestě to prostě nešlo. No jo, pokleslý humor. Na to mě užije. A ještě navíc přeskakuji v ději. U tunelu ještě nejsme. Jak jsme tak klesali a klesali do údolí, začali jsme se přibližovat ke skalnímu masivu, který tvořil jedinou překážku mezi námi a Zionem. Naštěstí tento problém už vyřešil někdo před námí a to tak, že tu - očividně s nasazením mnoha sil mnoha mužů - vytvořil tunel vytesaný do hrubé skály. Tunel nás nasál do svého chřtánu, než jsme se vůbec stačili zorientovat. Jediné, co jsme stihli postřehnout byla skutečnost, že je v tunelu zakázáno zastavit, a to z jakéhokoliv důvodu. Než jsme si ale stačili zvyknout na šero tunelu, vyplivl nás tento na druhé straně - rád bych použil přívlastek, ale nevím z jakého materiálu masív byl - hory, kde jsme se konečně mohli zastavit a pokochat se panoramatem, které "děravý" kopec poskytoval. Ještě pořád nám bylo jenom středně horko.

Po nutné fotografické pauze jsme pokračovali v cestě do nitra kaňonu Zion. Vedra přibývalo, a to naprosto zákeřně, protože jsme si toho v "kokpitu" našeho klimatizovaného Ševyho vůbec nebyli vědomi. To vše se ale radikálně změnilo ve chvíli, kdy jsme dorazili na dno kaňonu, na parkoviště poblíž visitors centra. Ve chvíli, kdy jsme opustili "chladivou náruč" našeho přemisťovadla, jsme prostě nepřestali mít žízeň. A to jsme byli vybaveni každý minimálně litrem vody. Po chvíli nezbytného zevlování, jsme se vypravili na zastávku místního turistického vláčku.

Mimochodem: turistický vláček je zde nazývaný shuttle - a stejně se říká i raketoplánu. Hm. No prostě hromadná doprava. Vláčky tady jezdí napříč turisticky atraktivními národními parky a převážejí zvědavé turisty od jedné vyhlídky ke druhé, od jedné pamětihodnosti ke druhé a od jednoho fast-foodu ke druhému. Vláčky jsou obvykle uzavřené a klimatizované. Kromě toho taky člověk může být poučen řidičem o spoustě zajímavých věcí, pokud teda umí anglicky.

Vláček nás vezl hlavním kaňonem. Jeli jsme rádi. I když to zatím nebyla vzdálenost, kterou bychom nebyli schopni ujít pěšky, nevěděli jsme, co nás čeká dál a jak moc si obrousíme podrážky svých sandálů. Na zastávce, kde vláček ještě zdaleka nekončil, jsme vystoupili a přešli k nenápadnému vstupu do bočního kaňonu, kde jsme "chytili stopa", přesněji řečeno jiný vláček, který měl namířeno právě do této mezery mezi skalami. Jeli jsme poměrně dlouho, alespoň mě to vcelku dlouho připadalo. Krajina okolo byla zdaleka jiná, než v ostatních parcích, které jsme dosud navštívili. Možná to bylo tím, že kaňon byl uzavřený, pod úrovní okolní krajiny, obehnaný téměř neprostupnou hradbou hor (nebyla to jen tak nějaká díra do země) a měl vlastní zdroj vody. A nebo možná, že to bylo něčím úplně jiným. Fakt je, že tu bylo mnohem více zeleně, rostlin, stromů a určitě i zvířat. Na zvířata jsme tu ale neměli moc štěstí. S jednou výjimkou.

Další věc, která nás zaujala byly celé velké plochy, jinak naprosto suché trávy, na popel spálené. Už si přesně nepamatuju zdroj informací, který se zmiňoval o požárech v tomto konci světa, možná se o tom zmínil Roman, možná to bylo v místním novinovém plátku a nebo jsme to vyčetli na cedulích, které byly rafinovaně rozmístěny přesně v místech, kde se nejčastěji vyskytují turisté. Spálené plochy byly vidět naprosto všude kolem míst, kudy jsme projížděli.

Mimochodem: V těchto končinách se vyvinul zvláštní zvyk, který si zde osvojili nejvíce hasiči. Tento zvyk zahrnuje zakládání ohňů a jejich opětovné hašení. Není to ale proto, že by snad zdejší hasiči potřebovali zdůvodnit svou přítomnost. Je to zapříčiněno tím, že se zde střídají období velmi bohatá na vláhu s obdobími velmi suchými a horkými. Zatímco ve vlhkém období všechny rostliny vybují s nebývalou energií, tak v období sucha zcela zákonite seschnou až na troud. A to je právě problém. Tento postup ve svém důsledku způsobí nahromadění hořlavého materiálu, který zapálený neopatrností lidí nebo prostým samovznícením může propuknout v nezvladatelný požár a ten může zdevastovat celou krajinu. Proto hasiči řízeně vypalují suchou trávu a menší křoví, aby tak zamezili možnosti rychlého rozšíření připadných ohnisek požáru. A vypadá to, že to funguje.

Po cestě vláčkem jsme si dopřáli zastávku v místě, které snad mělo být výhledem na okolní velikány. Každá ze zdejších hor měla svoje jméno a taky měla svůj příběh. Pamatuju si jenom takovou jakože příchuť příběhu, samotná legenda ve mě nějakou hlubší stopu nezanechala. Zkuste Google. Po krátké, velmi krátké zastávce, kdy jsme se prošli jen pár set metrů směrem do pravého svahu kaňonu a vrátili se zpět, jsme naskočili na příští vláček a nechali se odvézt do řekněme centra veškerého zdejšího turistického ruchu. Toto centrum tvořilo prostranství vzniklé tím, že okolní stěny kaňonu se od sebe diskrétně vzdálily a poskytly tak člověku možnost postvit zde poměrně velké visitors centrum a ještě několik dalších budov bez toho, aniž by toto místo působilo přeplněně. Dlouho jsme se tady nezdrželi, protože na oběd bylo ještě brzy a samotné visitors centrum pro nás zase tak velkou atrakci neznamenalo. Rozhodli jsme se vypravit po jedné z místních stezek, která slibovala návštěvu vodopádu. Stezka nás nejdříve převedla přes most a tím i říčku - o které jsem se doposud přímo nezmínil - a postupně nás začala vézt po levém, tedy opačné a dosud nenavštívené, straně kaňonu nenápadně zpět, odkud jsme přijeli. Ale to bylo jen zdání, jen tak na první pohled. Tonto vedlejší kaňon měl i své vlastní vedlejší kaňony a jeden z nich nás právě netrpělivě očekával. Stezka, která se začala nepředvídatelně vlnitě vinout od můstku směrem do kopce do krajiny, nás nenápadně tlačila jednak do kopce a jednak stále více zpět. Skoro ale nebyl čas a příležitost si tyto skutečnosti uvědomit, protože kolem stezky bylo spousta krásných a nevídaných rostlin a květin, že jsem se až začal obávat, aby se mi na ukazováčku nevytvořil mozol od mačkání spouště fotoaparátu. Taky jsem kluky řádně zdržoval. No ale nemůžu říct, že bych z toho měl nějak moc černé svědomí. Když jsme se tak proplétali mezi rostlinami a stromy, které jsem nebyl schopen jednoznačně identifikovat, skoro nepozorovaně jsme se dostali k cíli této stezky, kterým měl být vodopád. Už zdálky bylo místo, ke kterému jsme se přibližovali zelenější než okolní krajina. A to i přesto, že ani okolí nebylo na jihozápadní americké poměry zrovna vyprahlé. Ale jen těžko by se úkaz, ke kterému jsme se přiblížili dal nazvat vodopádem. To bychom asi museli dorazit o pár týdnů dříve. Teď ale všechno, co se na jaře tvářilo jako vodopád byla jen velmi řídký "závěs" tvořený vodními kapkami. Celý tento zázrak vtékal do drobného plytkého jezírka a snažil se vytvořit něco jako potůček stékající ke středu kaňonu a vlévající se do říčky, která se kaňonem hnala neznámo kam.

Cesta zpět od vodního zázraku už nám nepřipravila žádné větší překvapení. Až na konci, když už jsme definitivně opustili protilehlý břeh kaňonu a překonali říčku po můstku, zpozorovali jsme místní hasiče v plné práci. Nejdříve jsme ale zaznamenali sloupy dúmu a později i plameny, které nás oddělovaly od naší další zastávky, visitorského centra. Hasiči se plně věnovali své činnosti. Jedna skupina pilně zakládala ohníčky a druhá je stejně neúnavně po nějaké době hasila. Byl to zajímavý pohled. Když jsme se - v bezpečné vzdálenosti - propletli mezi ohníčky a čerstvými spáleništi, dostali jsme se konečně k visitors centru. Tam jsme se rozhodli udělat něco s hladem, který se za námi plížil celou cestu a tady nás konečně dostihl. Měli jsme možnost si vybrat z restaurace, která působila na naše poměry příliš hogo-fogo a z rychlého občerstvení. Zvolili jsme rychlé občerstvení. Typická nabídka, burger, pizza nebo zeleninový salát nás nezaskočila, ale ani nás neuvedla do extáze. Nakonec jsme si ale všichni vybrali a šli jsme piknikovat na trávník před budovu.

Mimochodem: Nealkoholické nápoje. Ano, čtete správně. Kromě vody, která je tady v těchto zeměpisných šířkách nezbytná jsme se jednou dopustili i té neprozřetelnosti - protože jsme neměli jinou možnost - a koupili jsme si k obědu i nějakou sladkou břečku. Dost mě překvapilo, že se kupuje vlastně jenom kelímek a potom si člověk může čepovat neomezeně, cokoli co člověk najde: kolu, kolu lajt, sedm nahoru, sifon a kdo ví co ještě. Nezajímavé. Ale už jsem to zaregistroval i u nás v Čechách. Některé zlozvyky se šíří opravdu rychle.

Po obědě jsme šli na zastávku vláčku a pokračovali jsme v cestě dál do hloubi kaňonu. Jeli jsme poměrně dlouho, a myslím si, že jsme dojeli opravdu až na konečnou. Odsud se dalo pokračovat už pouze po svých. Břehy se začaly nebezpečně přibližovat a nakonec už byly jen tak široké, aby mezi sebou nechaly dostatek místa, kousek břehu a stezku, po které jsme se ubírali nahoru, proti proudu říčky. Kaňon se taky začal prudčeji otáčet a začal tvořit krátké úseky, kde šero začalo vítězit nad slunečním světlem. Tady se nám také začaly pod nohama hemžit zvířátka, která se asi nejvíce podobají našim veverkám. Čipmunkové.

Mimochodem: Čipmunkové jsou veverkám podobná zvířátka, která rychle pochopila nejen to, že tam kde jsou turisté je relativně bezpečno, ale taky to, že když se motají dostatečně blízko a dostatečně roztomile turistům pod nohama, obvykle z toho kouká něco dobrého k snědku. Nebojí se přiblížit v podstatě na dosah a vůbec nedávají najevo, že by se báli tak řečeného pána tvorstva. Statistiky taky mluví jednoznačně ve prospěch čipmunků. Cedule kolem turistických stezek jseou plné výstrah před krmením a taky před pokusy o přílišné sblížení se s čipmunky. Tato stvoření - ač jinak v lidském světě známé jako Rychlá Rota - jsou velmi schopná v oboru lokálních chirurgických zákroků, obzvláště k vytváření tržných poranění, nezřídka vyžadujících jehly a nitě. No prostě jsou to stvoření naprosto nevhodná ke sbližování. I když jsou krásní...a možná že to nakonec byly přímo veverky...

Dorazili jsme na místo, odkud byla další cesta nahoru kaňonem bezpředmětná. Stěny už byly tak blízko u sebe, že hrozily se brzy proměnit v jednolitou kamennou stěnu. Po lehkých fotografických orgiích jsme se - jako již tolikrát dříve - otočili a vydali se zpět na zastávku vláčku. Cesta zpět nepřinesla - naštěstí - také žádné drama a tak jsme se brzo dostali zpět na zastávku. Na zastávce jsme ale museli nějakou dobu čekat, a velmi brzo se čekání stalo nepříjemné. Slunce, i když už byl pomalu podvečer, ještě stále pražilo, stínu tu bylo pomálu a voda, kterou jsme si vzali z auta pomalu docházela. Konečně vláček dorazil. Celí rádi jsme nastoupili, abychom zase vystoupili kousek dál. Tento postup jsme zopakovali tuším asi ještě dvakrát, protože jsme si přece nemohli nechat ujít takové atrakce jako volně tekoucí - teda spíše odkapávající - vodu, které se v jiných ročních dobách dá říkat vodopád. Ne ten samý jako před tím. Jiný. Když jsme absolvovali všechny tyto zastávky, pomalu jsme se začali přesouvat zpět k našemu autu. Touto dobou už bude nepochybně příjemně vyhřáté, takže po cestě určitě nezmrzneme.

Skutečnost ale předstihla naše očekávání. Všechno na našem autku bylo horké, s vyjimkou kabiny. Ta byla skoro do běla rozpálená. Nezbylo nám než nastartovat, zapnout klimu naplno a počkat venku, než se vnitřek auta ochladí na alespoň trochu snesitelnou teplotu. Pak jsme naskotačili dovnitř a nechali se unášet vstříc novým zážitkům. Ten nejbližší bude hledání místa pro přespání na tuto noc. Ale už jsme si natolik zvykli, že v těchto končinách se dá vždycky najít místo, kde může poutník za pár dolarů hlavu složit. Dnešní los nám určil městečko Saint George. Hned u cesty jsme našli motel, který byl nejen cenově dostupný, ale navíc i vybavený vlastním bazénem. Dneska ho budeme potřebovat. Další atrakce našeho hotelového pokoje byla to, že - světe div se - máme dva vchody! Jeden na parkoviště k autu a druhý k bazénu. No to je teda síla. S tím jsme se tady ještě nepotkali.

Po ubytování se a vzpamatování se ze šoku, který nám připravily dvoje dveře v jednom pokoji, jsme se vypravili nakupovat. Samozřejmě, že autem. Tady v Americe se prostě nechodí, ale jezdí. Na parkovišti supermarketu nás čekalo několik dalších zážitků. Dnes jsme zkrátka z překvapení nevyšli. Kousek od nás na parkovišti přistálo něco, co podle technického průkazu bylo patrně auto, ale vypadalo to jako zvětšenina pickupu v poměru dva ku jedné. Náš Ševy by se tomuhle křižníku pohodlně vlezl na korbu. Z kolosu vystoupila subtilní dívčina a šla nakupovat. Proč si pořídila náklaďák? Že by nakupovala jenom jednou ročně? Hm. Ale nebyl čas přemýšlet. Další zážitek číhal na cestě od auta ke kase. Kousek od nás zaparkovala dodávka a z ní vystoupil chlápek neurčitého věku a trochu podivného vzezření. A za ním se z dodávky vysypalo asi pět částečně dívek, částečně žen ve věku cca od patnácti do padesáti. No jo, my jsme vlastně pořád ještě v Utahu. V neoficiálním mormonském státě! Tak to budou všechno asi manželky. Všechny oblečené v dlouhých šatech z režného plátna - nebo něčeho hodně podobného - bledé barvy (ty šaty myslím), dlouhé sukně, dlouhé rukávy a účesy jako z viktoriánské doby. Další námět na přemýšlení. Po nákupech jsme vyrazili zpět k našemu útočišti. Vyskladnili jsme nákup, povečeřeli a po důkladném vykoupání šli spát.

12. 5. 2009 - Valley of fire, Las Vegas - Ráno přeskočím. A cestování po freeway taky. Vždyť je to pořád stejné - alespoň teda pro každého, kdo to neprožívá "právě teď". A dnes a denně. Sotva člověk rozlepí oči, už se přistihne v autě na silnici. A to včetně řidičů. Nejdříve jsme si to šupajdili asfaltovou silničkou směrem na jih. Dnes večer máme v plánu nocovat ve Vegas. Abychom se tam ale dostali, tak musíme spolykat ještě spoustu kilometrů. Ale cestovat celý den bez zastávky, to není ono. To bychom mohli i v Evropě. Po krátkém hledání v mapě jsme kousek stranou od původního kurzu našli místo, jehož jméno budilo respekt. Jmenovalo se Valley of fire a bylo to současně i státní park. To sice znamenalo, že nám tam nebude platit naše permice, ale snad to nebude až tak drahá záležitost.

Tak tohle jsme teda nečekali. Žádná budka se vstupenkama. Žádná závora. Žádný hlídač. Jen cedule označující začátek státního parku a kasička, kam se mělo hodit šest dolarů za auto s posádkou. Což jsme samozřejmě udělali. Cena poměrně mírná. Tak uvidíme, co uvidíme. Celým parkem je jako taková vlnitá podélná osa táhne asfaltová silnice. Jak už jsem zmínil několikrát dříve, tady se skoro všude dá dostat autem.

První zastávka a také první procházka byla poměrně krátká. Jenom jsme přelezli takový malé kamenitý kopeček a dostali jsme se k místu, kde byl ohrazený kousek ještě víc kamenitého území a uprostřed tohoto plácku byl zkamenělý kmen stromu. Ten už tu asi nějakou tu dobu leží. Tak jsme si ho prohlédli a mazali jsme dál. Další zastávka v pořadí byla zpestřena výstupem na jednu ze zdejších skal. Odměnou výstupu by měly být indiánské "grafiti" neboli kresby vyryté do místních červených skal. Výstup byl velmi obtížný a bylo nezbytně důležité se po celou dobu výstupu i sestupu se dobře jistit. Takové schody, to není žádná legrace. Ne, rozhodně se nechci vysmívat tomuto vynálezu lidské civilizace. Bez schodů by spousta míst, včetně tohoto s indiánskými obrázky, naprosto nepřístupná. Nebyli jsme si úplně jistí, které z obrázků byly původní a které jsou nové. Na kameni byly zřetelně viditelné obrázky postaviček, vlnovky, kroužky, křížky a ještě další symboly, které neumím snadno popsat.

Další zástavku jsme si vybrali spíše podle jména. Zní to zajímavě: Mouse's tank. Podle názvu by to mělo být něco jako jezírko, což v této vyprahlé krajině samo o sobě docela vzbuzuje úžas. Zaparkovali jsme autko a vyrazili do kaňonu, který se před námi táhl do dálky. Kaňon vypadal zpočátku vcelku obyčejně, ale čím hlouběji jsme se do něj nořili, tím více překvapení nám připravoval. Po několika stech metrech chůze se kaňon zúžil a začal se kroutit jako had. Každá zatáčka byla příslibem něčeho nového, co jsme ještě neviděli. Pěkná procházka - jenom kdyby někdo trošku ztlumil to slunce. A nutno říct, že procházka mezi rozpálenými kamennými bloky funguje jako mikrovlnka. Jak jsme postupovali stále hlouběji, objevovaly se skály, pokreslené obrázky podobně jako při předchozí zastávce, po pár stech metrech si na nás zase kaňon připravil atrakci ve formě různě tvarovaných výčnělků a dutin skály vymodelovaných atmosférickou erozí. No prostě větrem a nakonec jsme došli k místu, které mapa označovala jako myší napajedlo. No to byla krása opravdu. Dutina nebo spíše majá jeskyně do které vedl jenom malý průzor ve výšce obličeje dospělého člověka a o velkosti čtyři krát tři metry a hloubce asi pět metrů, kde se na dně leskla malá louže kalné vody. Nevím jak to ta voda dokázala, kalná voda se leskne velmi zřídka. No a jako zlatý hřeb programu - tisíce malinkých mušek. Tak jo. Tak jsme to viděli. Samotné myší pitítko teda za moc nestálo, ale cesta k němu byla zajímavá. Nehledě k tomu, že za touto atrakcí se kaňon rozestoupil a přešel v krásnou písečnou poušť. Chvilku jsme se zdrželi, udělali pár fotek a vyrazili jsme zpět do chládku našeho přemisťovadla. Snad se nestačilo příliš vyhřát.

Popojeli jsme dalších pár mil a zase jsme zastavili k daší krátké prohlídce. Jmenovalo se to tady Seven sisters a když jsme si dali obzvláštní práci, tak jsme se těch sedmi šutráků dopočítali. Nebudu se nějak příliš důkladně rozepisovat o tom, jak, kde a kolikrát jsme ještě zastavovali, ale ještě tak třikrát to podle mě bylo. Ale už jsme z toho sluníčka začali být unavení a všechny skály se nám zdály stejně červené a i jinak vcelku podobné. Takže jsme se rozhodli opustit Valley of fire a vyrazit dál, směrem k Hooverově přehradě a Las Vegas. Jeli jsme dál, ale ještě než dojedeme k hrázi přehrady, chtěli jsme poobědvat někde v menším městě.

Echo Bay nebyla ani město, ani vesnice. Byl to takový malý přístav lodí na jezeře, které vzniklo postavením Hoovrovy přehrady. Odbočili jsme z prašné cesty - která se tvářila jako okreska a po které jsme se od rána proplétali - na ještě prašnější cestu a jeli po ní asi tři míle, než jsme se dostali na břeh jezera. Naštěstí, kromě přístavních mol zde měli i restauraci, která se ukázala být nečekaně velká a taky - jak jinak - klimatizovaná. Byla to úžasná úleva. I když jsme si chladili v autě, přesto jakýkoliv delší pobyt venku byl naprosto nemyslitelný. Alespoň pro naše středoevropské tělesné schránky. K té restauraci. Byla to jedna z těch restaurací, kde personál sám vybere místo, kam hosta usadí. I když v tomto případě to bylo asi jedno, protože jsme v celém velikém sále byli naprosto sami. Oběd byl opět typický. Burger, jak jinak. Příjemným překvapením bylo i čepované pivo. A je taky třeba říct, že se nám vůbec nechtělo do toho vedra, které venku stále panovalo. Nebylo ale zbytí. Neochotně jsme opustili klimatizovanou oázu a vrhli jsme se do výhně, která na nás číhala hned za dveřmi restaurace. Realita ještě předčila očekávání. Proto není divu, že procházce do okolí jsme věnovali jen několik málo minut a potom jsme se opět vděčně uchýlili do našeho "přechodného bydliště na kolech". Pokračovali jsme v cestě. Nejdříve jsme opět zdolali prašnou odbočku, abychom se později opět napojili na dříve zmíněnou okresku, která nás měla dovést k Hoover Dam.

Hoover Dam je jeden z velikých technických divů novodobé historie. Je to přehrada vystavěná v přírodním kaňonu na hranicích Nevady a Arizony. Věcí, čím je toto lidské dílo zajímavé je mnoho. Střed hráze tvoří nejenom hranici mezi dvěma státy federace, ale taky mezi dvěma časovými pásy. Kromě toho donedávna byla přehradní hráz současně i důležitou silnicí spojující oba státy. Dnes už její význam jako dopravního uzlu poněkud poklesl. Nad údolím, které hráz překlenuje je ve výšce mnoha desítek metrů nově otevřen most s moderní dálnicí. Když jsme tudy ale projížděli my, chybělo stavbařům ještě pořádný kus, aby obě části mostního oblouku, rostoucího současně z obou břehů propojili. Po té, co jsme se silničkou vedoucí podél břehu jezera dostali až na úroveň hráze, čekaly nás serpentiny dolů k hrázi. Horní hrana hráze se sice tyčila vysoko nade dnem kaňonu, ale ani zdaleka nedosahovala vrcholů na obou stranách soutěsky. Cesta, která nás čekala byla strmá, nepřehledná a plná zákrutů. Vůbec se nedivím, že se někdo rozhoupal k tomu, aby toto dopravní úzké hrdlo nahradil něším rovným a nesrovnatelně rychlejším. Samozřejmě. Přejezd soutěsky po dálnici vysoko nad úrovní hráze bude postrádat příchuť přímého kontaktu s historií, ale tahle možnost zůstane pravděpodobně zachována turistům. Ostatní ať si spěchají po novém.

Sjeli jsme dolů až k horní hraně hráze, určitě se tomu nějak vědecky říká, ale zrovna mi žádné slovo nenaskakuje, a rozhodli jsme se tu auto nechat a okolí si prohlédnout pěšky. Naštěstí je tady počítáno s turistickým ruchem a přilehlý břeh je vybaven velikýni podzemními garážemi, je potřeba zdůraznit, že několikapatrovými a, kdo by to řekl, visitors centrem. Auto jsme nechali v některém z pater garáží a vyrazili - nezbytným výtahem - do přízemí, tedy přímo na úroveň vrcholu hráze. Na tomto břehu je příhodně umístěna většina památníků a zajímavých míst. Jedním z nich je socha dělníka zavěšeného na laně na kusu skály. Je to památník věnovaný všem, kdo se na stavbě Hoover Dam podíleli. A někteří tu i přišli o život. Kousek dál je hned celá skupina různých plastik a symbolů, které se týkají Ameriky. Samozřejmě nezbytná je i vlajka.

Původně jsme příliš nepočítali s návštěvou vnitřních prostor, ale i přes to jsme navštívili visitors centrum. Zvážili jsme svoje finanční a hlavně taky časové možnosti a rozhodli jsme se do hloubi přehrady neponořit - pomyslně. Dnes večer na nás přece ještě čeká Las Vegas. Opustili jsme visitors centrum a vydali se na procházku po hrázi. Nejdříve jsme se rozhodli projít se po straně přilehlé k vodní hladině jezera. Minuli jsme jednu z věží, zapuštěnou do jezera ve vzdálenosti několika desítek metrů od hráze. Na věži byly hodiny, které ukazovaly čas platný pro toto časové pásmo a tedy i pro Nevadu. Pomalým krokem jsme se přesouvali, v podstatě do zahraničí. Minuli jsme pomyslný hraniční kámen, tvořený měděnou nebo mosaznou tabulkou a rázem jsme byli s časem někde úplně jinde. Hodinky jsme si ale nepřenastavovali, protože za chvíli stejně půjdeme zpět. To už jsme došli ke druhé věži, která jako by té první z okna, nebo možná oka, vypadla. A opět nezbytné hodiny a opět jiný čas, tuším Arizonský. Došli jsme až na druhý břeh Hoover Dam a zjistili jsme, že druhý břeh zdaleka není tak atraktivní jako ten, který jsme před chvílí opustili. Přešli jsme vcelku živou silnici, vedoucí středem hráze a ocitli se na straně hráze, která v prudkém sklonu spadala dolů do údolí. Výška byla zdrcující. Někde dole se klikatila říčka, která odsud připomínala jen malinký potůček. Pouze zdánlivě. Podle budov, sloupů, izolátorů a ostatních nezbytných rekvizit pro vedení elektřiny, umístěných okolo říčky, zdaleka to nebyl žádný potůček. Kromě výroby elektřiny toto místo zásobuje vodou nejenom Las Vegas, ale třeba i Phoenix v Arizoně. Do Phoenixu prý vede čtyři metry široká roura přivádějící vodu do města. A zde taky tato roura končí, protože dál už by neměla co dopravovat. Phoenix je velmi žíznivé město.

Šli jsme dále po hrázi a koukali do toho obrovského prostoru, který nás dělil ode dna údolí. Minuli jsme střed hráze a opět změnili nejenom stát, ale i časové pásmo. Krokem jsme se dopravili opět ke skupince soch, reliéfů a jiných pamětihodností a začali jsme plánovat, co dál. Rozhodovali jsme se mezi krátkým občerstvením a odjezdem přímo do Las Vegas. Nakonec zvítězil kompromis. Nejdříve kousek popojedeme dále od hráze, zastavíme se někde na nějaké vyhlídce kde si posloužíme proviantem z vlastních zásob a potom vyrazíme přímo do Vegas. Po překonání výškového rozdílu mezi hrází a nejvyšším bodem, který byl v okolí přístupný autem, jsme narazili na rozlehlé a hlavně liduprázdné parkoviště. Zaparkovali jsme tak, abychom měli co nejlepší rozhled na jezero a chvilku jsme se kochali. Když jsme se nabažili pohledů do krajiny, sedli jsme zase do auta a pokračovali směr Vegas. Vivat Las Vegas!

Už se pomalu smrákalo a proto už jsme neplánovali žádné zastávky, ale směřovali jsme co nejpřímější cestou k "herně Ameriky". Naštěstí jsme tentokrát dobře věděli, kde chceme přenocovat. Byl to hotel s kasinem a minipivovarem, který se jmenoval Main Street Station. Navigace nás dovedla k hotelu bez komplikací. První co mi - kromě budovy a vlaku zaprakovaného před hotelem - padlo do oka, byly reklamní propory se slovy "Save water, drink beer". Reklama na správném místě, ve městě uprostřed pouště. Hotel byl jako malovaný a buď byl starodávný (na americké poměry, samozřejmě), a nebo se aspoň snažil tento dojem budit. Úspěšně. První kroky dovnitř hotelu nás přivedly do haly s recepcí, která byla zároveň propojena s kasinem a zároveň s hotelovou restaurací. Stojíme prakticky ve dveřích hotelu. Pohled mírně doleva - šiky a šiky jednorukých banditů. Všechno to bliká a svítí, hraje muziku a cinká. Pohled rovně - hotelová jídelna, pečlivě uklizené stoly a kmitající personál. Pohled mírně vpravo, prosklenou stěnou oddělená restaurace s kotly a ležáckými tanky v pozadí. No a pohled hodně vpravo, recepce jako za starých časů. Dojem minulého století přímo sálající z pultu recepce kazil pouze LCD displej s klávesnicí. Tak jo, to bychom měli. Pokud to tady nebude extrémně drahé, tak jsme našli nocleh. Nebylo to extrémně drahé. Kupodivu už jsme na svých cestách zaplatili i víc a to i v místech, kde prakticky nic nebylo. Jednoduše se tady počítá s tím, že když se tu člověk ubytuje, tak je to proto, aby se tu někde nechal dobrovolně oškubat u rulety nebo jiné hry.

Po vyřízení formalit nás recepční nasměroval k výtahu a my vyjeli pár pater nahoru. Tady pořád ještě bylo znát image hotelu jako tradičního, ale čím dál více tu byly znát stopy civilizace. Zámky na čipové karty počínaje a různými technickými hejblaty na zdech a stropě konče. Patrně čidla všeho možného i nemožného. Pokoj byl vcelku útulný a pro přespání víc než dostačující. Takže ještě než se vrhneme do víru velkoměsta a současně hlavního města hazardu na americkém kontinentu, musíme ještě doplnit zásoby. Určitě tu někde v okolí musí být nějaký hyper-super-market. Zkusili jsme to s navigací, ale tady poprvé nesplnila naše očekávání. Jezdili jsme po předměstí Vegas asi půl hodiny, ale stále jsme nemohli na nic narazit. Možná že to bylo proto, že to tady kolem vypadalo jako na staveništi a dost pravděpodobně to z části i staveniště bylo. Navíc všude uzávěry, objížďky a jiné podobné atrakce. Nakonec jsme přece jen narazili na nějaký supermarket.

Mimochodem: tady jsem poprvé na vlastní oči viděl zónově hlídané nákupní vozíky. Celé parkoviště bylo obehnané tlustou žlutou čárou, která tvořila pomyslný perimetr. Podle toho, co se tu psalo na cedulích by jakýkoliv pokus s vozíkem vyjet mimo vyhrazenou plochu vyvolal hlasitou reakci a člověk by určitě měl hodně co vysvětlovat. Nakonec jsme v sobě nenašli dostatek odvahy si to vyzkoušet, i když nám alespoň některým cukaly ruce. No věřme, že to opravdu funguje.

Supermarket byl poměrně běžného typu. Na supermarketech toho zase není moc co vymýšlet. První věc, co nás překvapila bylo to, že kromě nás tady byli samí afroameričané a hispanoameričané. A taky indové, samozřejmě. Druhá věc, co nás zarazila, že většina lidí tady u pokladny platila šekem. No, snad nám naše karty budou co platné. Ale zároveň ta celá situace nastolila otázku, do jaké jsme se to vlastně dostali čtvrti, jestli se máme bát a jestli najdeme Ševyho na parkovišti, až odsud budeme odcházet. Přesně v souladu se zákonem schválnosti, došlo ve frontě před námi k nějakému incidentu, snad že tam měl někdo nekrytý šek, nebo tak něco. Aspoň jsme se měli čas rozhlédnout se kolem sebe. Hned jak se vše uklidnilo, my bez problémů zaplatili, s lehkým neklidem jsme se vrátili k autu. Všechno bylo naprosto v pořádku. Ať už to byla náhoda a nebo tady prostě jenom bylo opravdu bezpečno. Vyrazili jsme zpět do hotelu uložit nákup a povečeřet.

Na večeři jsme vyrazili samozřejmě do hotelové restaurace s minipivovarem. Stejně bychom si asi nikde jinde nedali nic jiného než něco z trojice burger - pizza - salát. Tady je to na burrito už moc na severu. Kdybychom ale opravdu hledali - kdo ví. A samozřejmě jsme chtěli ochutnat místní pivo. Naštěstí i tady se drželi hezké tradice a my si poručili dva testery. Zatím vždycky nejméně pitelná piva tady byla ta tmavá. Asi to američanům moc nejde a nebo prostě jenom na ně nejsme zvyklí. Pšeničné je všude obvykle stejně dobré. Nejpoživatelnější jsou zpravidla piva někde uprostřed spektra. To jsem ale odbočil. Povečeřeli jsme a pomalu se začali chystat na cestu do města, které se právě probouzelo. Podla všeho jsme se nacházeli hodně daleko od centra veškerého dění - od Stripu. To by v současnosti měla být hlavní ulice a tam by se měly odehrávat veškeré šou a veškerý ten noční mumraj. Ale jak už název našeho hotelu - Main Street Station - napovídá, ani tady nejsme tak úplně mimo všeho dění. Jak jsme se později dověděli, Main Street, na které byl i náš hotel, je bývalá hlavní ulice, kde to všechno kdysi vzniklo. Dříve tu bývala nejrušnější část města.

Jak jsme se ale později měli přesvědčit, všechna bývalá sláva stále ještě nebyla úplně pryč. Uvědomili jsme si to hned jak jsme od hotelu došli přímo na Main Street. Nešlo to prostě přehlédnout. Celá ulice byla zastřešena půlkruhovou klenbou, která byla tvořena tisíci a tisíci barevných žároviček. Ty to žárovičky dohromady tvořily ohromnou, stovky metrů dlouhou obrazovku, na které se střídaly klipy, reklamy a živé vstupy s lidmi přímo tady dole na ulici. A sama ulice už žila nočním ruchem. Všude spousta lidí, světel, zvuků, stánky s jídlem, pitím, pouliční hráči na cokoliv, živé sochy a samozřejmě kasina. Spousta kasin. Než jsme se vymotali z hotelu mohlo být tak po desáté a teď, před jedenáctou jsme se proplétali barevným a rozjařeným davem. Plán pro dnešní noc byl jednoduchý. Chvíli se tady potloukat a nasávat atmosféru, najít nějakou příjemnou hospůdku s živou muzikou a dát si tam nějaké pivo a pak najít kasino a zkusit štěstí ve hře s pár dolary.

Mimochodem: Jak tak postupuje digitalizace, je čím dál těžší najít kasino, kde by se ještě hrálo se čtvrťáky. Ne, nemyslím žáky čtvrtých tříd, ale kovové čtvrtdolary. Drtivá většina kasin tady totiž funguje tak, že u obsluhy si člověk koupí - možná magnetickou, možná čipovou kartu - na kterou si nabije patřičnou částku, kterou obsluze rovnou i zaplatí. Potom už si jenom vybírá automaty, se kterými chce "zkřížit pomyslný meč" a dál už včechno funguje podobně jako bankomat. Je s těmi malými rozdíly že u bankomatu není tolik blikání a cvrlikání, a taky, bankomat je stroj na naší straně a pokud na účtu něco je, tak to vydá. Jednoruký bandita, pokud člověk jednak nemá pekelné štěstí a jednak neumí včas přestat, dokáže vyplenit jakoukoliv kartu, ať je na ní kredit jakýkoliv. Ale ať tak nebo tak, už to nemá tu atmosféru. Chápu, že manipulace s kovovými mincemi musí být pro provozovatele náročnější než s elektronickými penězi. Mě ale hraní o peníze nikdy moc nebralo a prosté mačkání tlačítek mi přijde jako naprostá ztráta času. Cinkání mincí tomu celému elektronickému šílenství přidává alespoň trochu na autentičnosti, tak nějak spojuje virtuální svět s realitou a dýchne na člověka magií historie Las Vegas.

Po chvíli bloumání po ulici plné barev a světel naše uši zachytily známé syrové rify a neomylně nás dovedly k irské hospůdce, přibližně uprostřed Main Street. Na pódiu to "rozjížděla" živá kapela a hrála - už přesně nevím co - ale v okolní změti víceméně diskotékových hitů, balzám na duši odchovanců Kamence, Vigantic a M-ka. Horší bylo, že než jsme si stačili koupit pivo, kapela ohlásila přestávku a už se na pódiu neukázala. A to jsme jim dali šanci ještě jedno pivo. Nejvyšší čas, vydat se dál. Nedokážu ani popsat, koho jsme potkali po cestě. Byly tu různé figurky a nebo celé skupiny různých individuí. Pouliční hráči na cokoli - obzvláště jeden saxofonista někde poblíž Four Queens byl hodně dobrý...no prostě se to nedá odvyprávět. Časem všechno splyne v jednu ohromnou barevnou šmouhu a zůstane jenom pocit. A ten byl naprosto úžasný. Teď jsem někde, kde se děje úplně všechno.

Potom, co jsme prošli Main Street tam a zase zpět, už jsme začali být mírně nervózní, že jsme v té nejprofláknutější herně na světě a ani jednou si nezahrajeme. Všude jenom samé kasina na kartu. Ale potom najednou, asi v poslední čtvrtině Main Street směrem k našemu hotelu, jsme po pravé straně čistě náhodou narazili na jedno malé kasino, kde se hrálo opravdu o čtvrťáky. Historie uprostřed historie. Byla to v podstatě taková dlouhá hala do nitra budovy, asi patnáct metrů široká a jednorukými bandity do tří uliček rozdělená. Až úplně na konci byl barpult s poměrně hezkou - ale kdoví, už bylo dost pozdě - barmankou-krupiérkou, která vyměňovala papírové peníze za čtvrťáky. To ale předbíhám. Když jsme se začali přibližovat k tomuto kasinku, už nás - nemůžu se vyhnout tomuto slovu - "zblejskly" místní nadhaněčky a netušíce, že zrovna jejich poněkud staromódní podnik hledáme nás začaly lákat dovnitř. Poté, co nám na krk navlékly korále a ujistily se, že jsme ve stavu "jako že jó" a převedly nás přes práh kasina, nenápadně se oddělily a začaly hledat další potenciální "oběti". My jsme mezitím zamířili mezi řadami automatů dozadu k pultu, kde nám místní bankéřka zaměnila naše papírové oběživo za čtvrťáky. No a potom už nám nic nebránilo popustit uzdu svým skrytým vášním a vrhnout se do víru hry. Musím ještě poznamenat, že i zde ctili tradici "welcome drinku", takže jsme každý dostali asi dvoudecový kelímek Millera. Schválně se vyhýbám slovu pivo. Tak jsme si namátkou vybrali tři jednoruké bandity a začali jsme do nich cpát naše čtvrťáky, které jsme si vyměnili vzadu u pultíku. Nebudu to nějak zvlášť rozmazávat, přesnou statistiku si asi nikdo z nás nevedl, ale nakonec to skončilo tak, že všichni kromě Adoška měli zápornou bilanci - každý jen pár dolarů. Kdešto Aďas, jako by fortuna byla včas důkladně informována o jeho narozeninách toho dne, začal lámat rekordy. Abych to neprotahoval, když nás z toho kasina asi v jednu vyhazovali - pod průhlednou záminkou, že už končí - tak byl Adošek asi sedmnáct dolarů v plusu, a to nás ještě založil pár dolarama, abychom se nenudili, než jim tam zboří bank. Ale k tomu nedošlo, protože jak už jsem se zmínil, kasino v jednu v noci končilo. Kdo ví, jak by to dopadlo. Možná z něj prostě dostali strach.

Pravda byla, že jsme odcházeli mírně překvapeni, že v místě kde slunce nezapadá a kasina nezavírají nás někdo takovýmto způsobem poslal pryč. Nakonec jsme se shodli, že to opravdu bylo proto, že vycítili, že by jim Adošek byl schopný ten večer rozbít bank. Byl to přece jeho večer. Tak jsme se lehce unavení - za neustálého chřestění obsahu papírového sáčku v Adoškově ruce - přesunuli do našeho dnešního nocležiště.

13. 5. 2009 - Las Vegas Strip, Death Valley - Ráno v Las Vegas, chtělo by se mi napsat, že bylo něčím jiné, zvláštní, ale opak byl pravdou. Obyčejné ráno v obyčejném hotelovém pokoji. Pobalili jsme se, sjeli výtahem těch spoustu pater a po odhlášení se jsme se odebrali na parkoviště k autu. Náš nejbližší plán bylo navštívit koneččně Strip, který se nám nepodařilo najít den před tím. I když jsme byli včera rozhodnutí na ten Strip dojít pěšky, bylo moooc dobře, že jsme se o to nakonec nepokusili. Bylo to nejméně sedm mil daleko od našeho hotelu. Jeli jsme autkem poměrně dlouho, než jsme se dostali do současného centra Las Vegas. Vypadlao přesně tak, jak vypadat mělo. Obrovské hotely se známými jmény, makety slavných světových staveb, jako je například Eifelovka, pyramidy, vítězný oblouk v Paříži a podobně. Zaparkovat tady v centru není problém, protože většina hotelů a současně i kasin má podzemní parkoviště zdarma. Je to celkem pochopitelné. I když člověk není host hotelu, tak když tady zaparkuje, většinou tady nechá spoustu peněz v některé z nespočetných her, které zde lákají příchozí. My jsme ale jen zaparkovali - tuším že v Bellagiu, ale na tom vůbec nezáleží - a vypravili jsme se do ulic. Centrum Las Vegas ve dne sice pravděpodobně není tak atraktivní, jako určitě je v noci, protože všichni protagonisti nočních vystoupení už dávno spí zaslouženým spánkem. Ale i přes to, udělalo na mě centrum Vegas dojem. Něco takového, jako jsou přechody pro chodce se tady nenosí. Všude jsou vybudované nadchody, které jsou ale opatřené nezbytnými eskalátory. Procházka po Stripu byloa taková malá přehlídka architektury. Jo, a kromě toho tam bylo horko jako v peci. Ušli jsme po zdejší hlavní třídě asi dva kilometry, víc to asi nebylo, a potom jsme přešli ulici a pomalu se začali vracet zpět. Pokud je někde znát finanční krize, tak tady to rozhodně není.

Byla to hezká procházka, ale slunko nám postupně začalo ždímat zbytky tekutin z těla. Vždycky jsem si myslel, že klimatizace je buržoazní přežitek, ale tady jsem definitivně změnil názor. Po asi půlhodinové procházce po Stripu jsme byli vysušení jako troud. Vrátili jsme se - sice plní zážitků - ale s povděkem do přirozeného chladu podzemních garáží. Tam už jsme nastartovali svou vlastní klimatizaci v Ševym a tím taky znovu nastartovali všechny své životní funkce, které byly po dobu "exkurze" v exteriéru Las Vegas utlumeny. Jak jsme nabyli vědomí, hned jsme se pustili dál na cestu. Projeli jsme ještě jednou Strip, prohlédli si Eifelovku, Vítězný oblouk, Sfingu, pyramidu a vůbec všechno, co je tam k vidění. A potom jsme zamířili dál. Směrem k Údolí smrti. Na první pohled to vypadá poměrně depresivně, ale nakonec to nebylo tak hrozné.

Jen co jsme se vymotali z Las Vegas začali jsme se rozhlížet po nějakém místě, kde bychom se mohli naobědvat. Předpokládali jsme, že kdekoliv podél cesty se najíme levněji a ve větším klidu než ve Vegas. Po pár mílích jsme zahlédli něco, co vypadalo jako nákupní centrum. Tam určitě budou mít nějaký fastfood. Objeli jsme parkoviště, na které by se vešlo menší letiště a až nakonec jsme, v posledním z rohů objevili Jack in the box a nějakou restauraci. Restaurace vyhrála - jmenovala se Bilbo's bar a vypadlo to tam docela hezky. Už si přesně nepamatuju, co jsme si to vlastně dali, ale nebylo to určitě špatné. To bych nezapomněl. Po obědě jsme pokračovali v cestě. Jeli jsme po dálníci, kterou jsme později vyměnili za menší silnici a ještě později za takovou jako okresku. Stop civilizace ubývalo a ubývalo, až jedinou stopou lidské přítomnosti byla silnice, po které jsme se pohybovali. A ani jsme se nenadáli a začali jsme klesat do Údolí smrti. Neočekával jsem sice žádné hromady lebek, ploty z kostí ani jiné podobné hororové kulisy, ale krajina kolem vypadala úplně normálně, jenom snad trochu vyprahlá. Trochu hodně vyprahlá.

Dojeli jsme opět k visitors centru a opět bylo zavřené. Při našem stylu cestování - co nejvíc se přiblížit k cíli, který nás čeká následující den se ani není čemu divit. Ale musím říct, že jinak se nám tento postup maximálně osvědčil. Člověk je ráno odpočatý a maximálně připravený vnímat všechno, co za povšimnutí stojí. Odpoledne se pomalu chýlilo do své poslední fáze a my jsme s úžasem hleděli na teploměr, který tvrdohlavě ukazoval teplotu okolo čtyřiceti stupňů. V takovém horku se nedá ani nehybně ležet na zemi, natož pak vykonávat nějakou činnost. Nakonec jsme se ale překonali a vyrazili jsme ještě na prohlídku nejnižšího bodu Údolí smrti. To co nakonec převážilo na miskách vah bylo, že tam pojedeme se zapnutou klimatizací. A druhý den by tam bylo ještě mnohem větší vedro. Jeli jsme po dobře udržované silnici asi půl hodinky a neustále jsme klesali. Kopírovali jsme těsně úpatí okraje údolí. Pod pojmem údolí si ale člověk nesmí představit idylku známou z obrázků od Lady. Tady má všechno americké měřítka. Druhá strana údolí se tyčila ve vzdálenosti větší než deset mil.

Jeli jsme po silničce, zatáčka vlevo, rovinka, zatáčka vpravo. Nikde žádné auto. Až jsme nakonec dorazili na místo - Badwater point. Další kandidát na titul "Konec světa". Malé parkoviště, nutno říct že skoro prázdné, malé dřevěné molo, z jedné strany vysoký skalní břeh a z druhé strany bílá planina, které téměř v nedohlednu přechází ve vysokou hradbu hor. Tak copak to tu máme, prohlídněme si to tady podrobněji. Skalní hřeben, který se tyčí hned nad parkovištěm se zdá bez pomůcek naprosto nezdolatelný. Ale něco se tam nahoře - asi ve dvou třetinách - leskne. Co to je? Malá cedulka, no alespoň odsud zdola se zdá malá. Po drobné pomoci optiky fotoaparátu a nápovědy informační cedule jsme se dověděli, že přesně v místě cedulky se nachází hladina moře. No bezva nějakých osmedesátpět metrů pod mořem jsem ještě nebyl. Pokud se ale otočíme zády ke skále, otevírá se před námi rozlehlá rovina. Je zvláštní, že na začátku této roviny je krátké dřevěné molo, které budí dojem, že by chtělo tvořit poslední výspu pevniny na břehu rozsáhlého jezera. Možná tomu tak kdysi i bylo, ale dnes se poblíž mola nachází jenom několik nevelkých kaluží. A to bílé mezitím, to je prý sůl. A ty kaluže jsou prý - opět podle nápovědy - jedinečný solný ekosystém. No nevím, ale radši věřím. Ochutnávat to nebudu.

Všude kam oko pohlédne, všude jsou lidské stopy. Od obzoru k obzoru. Do žádných velkých procházek jsme se ale nepouštěli, protože ještě ani nevíme, kde dnes hlavu složíme. Chvilku jsme se tady potloukali, fotili to i ono a potom, co i největší vytrvalci z nás se nenápadně začali přibližovat k autu, zaveleli jsme k ústupu a vyrazili jsme na cestu zpět k visitors centru, abychom se podívali po nějaké cestě mimo údolí. Tady určitě žádný slušný nocleh nenajdeme. To nám ale nezabránilo - asi v půlce cesty - si udělat ještě jednu krátkou odbočku a zastávku k prohlídce jednoho z bočních kaňonů. Tento výlet sliboval prohlídku skalní brány. Pro to, abychom si mohli prohlédnout slibovanou skalní bránu, museli jsme nastoupat s autem až na malé odlehlé parkoviště vysoko ve svahu okraje údolí. Cesta byla prašná a příšerná, ale byli jsme rádi, že nemusíme jít pěšky. To by určitě na našem tělesném a duševním stavu zanechalo výrazné stopy. Z parkoviště nás čekal ještě výstup do kopce. Nejdříve jsme stoupali po svahu až se skalní stěny začaly více a více přibližovat a začaly tvořit úzkou soutěsku. Povrch byl tvořený hrubým kamenným štěrkem a kdovíjak dobře se po něm nešlo. A už tu opět byla známá hra, kterou s člověkem rády hrají všechny hory. Zatáčka vpravo, zatáčka vlevo. A jako nečekané přkvapení - opět zatáčka vpravo. Chvíli jsme hráli tuto hru a neobrátili jsme se zpátky jenom proto, že jsme stále ještě neviděli tu skalní bránu - Natural bridge, jak se píše v průvodci. Až najednou nás jedna ze zatáček náhle překvapila a před námi se otevřel pohled na asi deset metrů široký a asi patnáct metrů vysoký otvor, který se před námi otevíral a nebýt jeho, už bychom nemohli pokračovat dál po cestě vzhůru. Slibovaná skalní brána. Po důkladné fotografické přestřelce jsme snad z rezignace začali opět stoupat do svahu. A pak nám to došlo. Vždyť jsme právě viděli to, kvůli čemu jsme se sem škrábali. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že bychom tuhle puklinu dokázali za světla zdolat celou a ještě se bezpečně vrátit. Nic takového. Jdeme dolů. Zapomněl jsem se zmínit, že jak jsme se nořili hlouběji a hlouběji do kaňonu, začalo se kvapem šeřit. To se ale radikálně zlepšovalo, jak jsme se potom vydali zpět a blížili jsme se k našemu zaparkovanému autu.

Hned co jsme opustili parkoviště, všechny naše myšlenky se začaly zaobírat dnešním ubytováním. V údolí nic nenajdeme. To je tutovka. Po silnici, po které jsme přijeli se k nejbližšímu místu, alespoň vzdáleně připomínajícímu civilizaci budeme ploužit desítky mil. Takže nám nezbylo, než se svěřit silničce, která se vinula směrem ven z údolí, naprosto do neznáma. Tma už klepala na dveře, takže už jsme neměli na vybranou. Hranici údolí už jsme překročili za tmy a začali jsme pomalu klesat. Po něklika desítkách minut - rozhodně napínavých - jsme se proklesali do vesničky Beatty. Byla to napohled malá vesnička a nedalo se na první pohled očekávat, že by tu byl nějaký rušný noční život. Chyba lávky! Jen co jsme vjeli do obce, minul nás služební vůz šerifa se sirénou a blikačkami a pronásledoval svou oběť. To nám to teda pěkně začíná. Naštěstí měl šerif plné ruce práce a čtyři cizinci v ševroletu mu nepřipadali natolik podezřelí, že by je chtěl vyprovodit za hranice města. Zatím.

Začali jsme si hledat ubytování. Hned ve druhém motelu - který jsme navštívíli - jsme měli štěstí. Ano, i když to tady vypadlao na dost zoufalou skupinku baráčků, byl tu více než jeden motel. Jen pro ilustraci, v tomhle hnízdě sice fungoval mobil, ale bylo možno pouze telefonovat. Na sms tady prostě nebyli zařízení. A o datových službách si tu pravděpodobně špitají jenom anarchisti. Když jsme zaparkovali auto a zabydleli se, jeden vyřešený problém ochotně přenechal místo druhému. A tím bylo - co večeře. Nezbylo, než se vypravit do ulic - těch několika málo, co tuměli. Nakonec jsme ale dopadli velmi dobře. Ač se tomu vůbec nechtělo věřit, měli tady úplně malinkatý Subway. Jednak jsem měl v plánu si tam stejně někdy nějakou tu bagetku dát a jednak to byl opravdu malý zzrak, že tu něco takového provozují. Natrefili jsme na nějakou akci - poměrně slušně vyšlechtěná bageta pod pět dolarů. Všichni jsme si tam navymýšleli spoustu ingrediencí a všichni jsme odcházeli se skvěle vypadající večeří. A nejenom večeří. Bageta byla natolik objemná, že nám k zasycení stačila půlka a druhá půlka snadno zastala roli snídaně. Potom už se nám nic zajímavého nepřihodilo a tím skončil večer v Beatty. Šerif nikde...

14. 5. 2009 - Death Valley - Ráno. Snídaně, balení a tak, jako obvykle. Potom ještě následoval krátký nákup na zdejší benzínce a natnkování paliva. Ještě nám přece jenom úplně nezmizel ze zřetele náš dřívější zážitek z Joshua tree. Jak jsme tak nakládali zásoby, přes cestu zastavila partička motorkářů. Byli to napohled drsňáci. Patřičně vlasatí, patřičně vousatí, patřičně oblečení a patřičně bez helem. Jestli to ale byli Pekelní Andělé, těžko říct. Znaku jsem si nevšiml. Ohromně je ale pobavila malá kamenná a zamřížovaná místnůstka s nápisem vězení. Místnůstka byla prázdná a tudíš odemčená. Přišla jim tak strašně zábavná, že se v ní všichni navzájem vyfotili. Jako malí kluci.

Pak jsme se rozloučili s Beatty - bez nějaké velké lítosti. Nic zvláštního tu není a kdybychom nepotřebovali někde přespat, asi bychom se tu nikdy nepodívali. Opět nás čekalo překonání hřebene, který v těchto místech tvořil okraj Údolí smrti. Vystoupali jsme na hřeben, ale ještě než jsme začali klesat zpět dolů do údolí, měli jsme před sebou ještě dvě naplánované zastávky. První z nich byla opuštěná vesnice přímo na hřebenu. Vesnice se jmenovala Rhyolite. Pokud jsem si to nespletl se jménem například barvy na omítku. Divné jméno pro vesnici, byť opuštěnou. Nebyla ani tak stará ani tak dlouho opuštěná, jako indiánské vesnice ve Wupatki, ale byla přibližně ve stejném stavu. Ne, to jsem přehnal. U některých budov se zachovalo obvodové zdivo až do výšky druhého patra. Ne že by nebylo na co koukat. Ale nebylo tady kam jít. Rozpadlé budovy působily všelijak, jen ne pevně. A ani výstražné cedule nám nepřidaly chuti, prohlédnout si zdejší trosky důvěrněji. Další věc, která taky nepůsobila příliš lákavě, alespoň pokud jde o pěší turistiku v okolí, byly všudypřítomné cedule varující před běžným výskytem chřestýšů. Jedno setkání s tímto muzikálním hadem už jsme měli za sebou a nikdo z nás netoužil si vylepšit osobní rekord, pokud jde o vzdálenost od tohoto plaza.

Vesnice působila očekávaně pochmurně a vyprahle. Většina budov tady neměla střechy, z dřevěných částí už toho také moc nezbylo. Jediná skupinka budov, které vypadaly poměrně zachovale bylo zdejší muzeum. Nebo snad skanzen? Byla to soustava kameno-dřevěných přístavků a vestaveb, pod kterými nebylo možno rozeznat původní stavbu. Tato - pracovně to nazývejme chalupou - byla obklopena zbytky zemědělských strojů a rúzných předmětů očividně vyrobených lidskýma rukama. Některé z těchto předmětů byly úhledně vyrovnány pod širým nebem na dřevěných podlážkách. Byla to směsice denních předmětů a kovových zbytků čehosi, co původně sloužilo naprosto neidentifikovatelné činnosti. Chvíli jsme dumali nad tím, proč jsou tyto předměty vystaveny jako exponáty v muzeu. Nakonec jsme se váhavě shodli na tom, že je to proto, že jsou rezavé. Protože to co je v Americe rezavé, je staré a tudíž má historickou hodnotu.

Jedna věc ale určitě za shlédnutí na tomto konci světa stála. Byla to chaloupka postavená celá z lahví. Prostě kdysi v minulosti se někdo rozhodl, že je to příliš daleko aby se - po nějakém hodně velkém flámu - trmácel až někam do sámošky a láhve vrátil, a tak je začal skládat do hraničky, prokládal je maltou a nebo jílem, až vznikla poměrně velká stavba celá tvořena lahvemi. A protože se tomu tady říká Tom's bottle house, znamená to nepochybně, že onen zmiňovaný Tomáš musel mít ale ukrutnou žízeň. Ani se mu nedivím, v tomhle klimatu. Spočítat lahve se nám nepovedlo. Neměli jsme tolik trpělivosti a ani zdejší klima příliš nepodporuje mozkovou činnost. Ale máme chaloupku vyfocenou ze všech stran a tak můžeme výpočet kdykoliv uskutečnit. Ale ani ve zdejších studenějších končinách se nám nechce. Tak snad v důchodu.

Z muzea jsme pokračovali dále vzhůru po hřebenu. I zde jsme měli původně naplánovaný výstup na jednu ze zdejších nejvyšších hor, ale nakonec jsme se shodli, že ani tento výstup by nebyl natolik bezproblémový, abychom ho bez obav zařadili do itineráře. Takže jsme se americky autem přemístili kousek výš po hřebenu, až jsme se dostali na dosah k jedné z vyhlídek na velkou část Údolí smrti. Nechali jsme Ševyho na takovém malém parkovišťátku pod jedním z vrcholků, ze kterých se skládal přilehlý okraj Údolí smrti. Potom nás čekal výstup - ne příliš fyzicky náročný a to ani v tomto podnebí. Byla to taková malá soustava sedel mezi lehce vyvýšenými vrcholky a stezka byla písčitá až středně kamenitá. Výhled do údolí byl impozantní. Rovina, v dálce lemovaná druhým okrajem Údolí smrti, se rozkládala téměř od obzoru k obzoru. Barvy v údolí se měnily od jasně bílé (že by sůl?) přes nažloutlou, hnědou, šedou až po temně černou. Dole, těsně na úpatí okraje, ze kterého jsme shlíželi do údolí, jsme zahlédli nepřirozeně tenounkou a rovnou čáru. Pochopit, co to vlastně vidíme, nám pomohla malinkatá tečka, která se po této tenké lince pohybovala. Tenounká čára byla silnice a ta malinkatá tečka byla auto. To nám ovšem ještě více upřesnilo měřítko krajiny, ve které se pohybujeme. Tato skoro neuvěřitelná vyhlídka se velmi trefně jmenuje Dante's view. Když se nám podařilo popadnout dech, který nám uvědomění si okolních rozměrů vyrazilo, začali jsme se opět jako dobří holubi vracet k našemu věrnému přemisťovadlu. Cesta probíhala poklidně, až do okamžiku, který sám osobně řadím na čelní příčky svých životních zážitků.

Asi to bylo shodou mnoha atmosferických a geografických podmínek, ale při scházení z jednoho takového nenápadného vrcholku jsme si všimli, že se před námi začíná na stezce vířit prach. To není nic neobvyklého. To se prostě v horách stává. Ale tyto na první pohled závany větru tu a tam začaly tvořit pevnější formace podobné vírům. Objevovaly se náhodně a trvaly vždy jen několik vteřin. Zdaleka jsme nebyli jediní očití svědci, které tento jev zaujal. Postávali jsme poblíž místa, kde se úkazy objevily a napjatě jsme se rozhlíželi, kde se objeví další. No a tady se stalo, že jsem si začal hrát svou vlastní hlavní roli ve svém soukromém filmu. Nevím jak to vnímali ostatní, ale mýma očima asi takto. Ve vzdálenosti, kterou jsem později odhadl asi na půl metru, ale která rozhodně nebyla větší než jeden metr, se kdovíodkud spustil z oblohy až na písčitou zem vír, a začal se tvarovat do naprosto zřetelného trychtýře, jaký běžně připisujeme tornádům. Trychtýř začal nasávat prach a kamínky z podloží a začal je prskat kolem sebe. Nedá se říct že by to bylo příliš bolestivé, ale bylo to zřetelně cítit a to i přes textil. Natož na holou kůži. Co na mě ale opravdu zapůsobilo byla velikost víru, která na výšku dosahovala asi osm až dvanáct metrů a v průměru asi třicet až čtyřicet centimetrů. Rychlost otáčení nejsem schopný seriozně odhadnout, ale působilo to na mě, jako by svou půlmetrovou otáčku kolem osy stihnul výrazně pod vteřinu. Zdání pevnosti a tvrdosti víru dodával prach, který zvýraznil jeho kontury a kamínky, které neustále vrhal kolem sebe, tomu ještě více napomohly. I když jsem měl fotoaparát v ruce, nevyfotil jsem ho z naprosté blízkosti. Přistilhl jsem se, že naopak automaticky chráním optiku před létajícími kamínky a prachem. Celý ten jev netrval víc než nějakých osm, možná patnáct vteřin. Potom se trychtýř odpoutal od země, zprůhledněl (neměl už žádný prach a kamínky, které by mu vytvářely hmotné tělo, a po několikavteřinovém stoupání se cely vír zprohýbal, naklonil se téměř vodorovně a rozplynul se ve větrném počasí. Nevím jak to vnímali ostatní, ale já tam stál jako pitomec a znovu a znovu jsem si prohlížel film, který se mi definitvně otiskl na sítnici.

To bylo naše poslední blízké setkání s výšinami okolo Údolí smrti, protože už jsme opět mířili do jeho vyprahlého chřtánu. Že dokáže být i pěkně žíznivý, a to až natolik, že v něm lze zažít povodně, které berou s sebou cesty, jsem se dověděl od svého kamaráda, který si takový zážitek přímo tady prožil. My jsme ale měli více štěstí a žádné povodně jsme nepotkali. Podle vyprávění bych tomu nikdy nevěřil, ale údolí smrti je velmi pestrá a různorodá krajina. Vždycky jsem si ho představoval jako kaňon plný žhavého písku a taky plný vybělených kravských lebech. No dobře, lidských taky. Děti v určitém věku tíhnou k dekadenci. Ale není to tak jednoduché. Prohlédli jsme si s klukama jen několik koutů, které se nám zdály nejatraktivnější a každý z nich byl trochu jiný. Další na řadě byla Artistic road. No to jsem teda zvědavý. Podle dostupných informací nastudovaných v průvodci, mají tady skály hýřit všemi barvami. Vypravili jsme se po cestě, kterou jsme se včera dostali na nejnižší místo v Údolí smrti, ale asi tak v jedné třetině nebo maximálně v jedné polovině délky jsme zahnuli doleva do kopce. Dlužno říct, že jsme neustále jseli po velmi dobré asfaltce. Nastoupali jsme několik málo - no řekněme stovek, pro skeptiky desítek - metrů ned úroveň údolí a cesta nás začala tlačit zpět do směru, odkud jsme přijeli. V mapě byla jako jednosměrná a zkušenosti nás poučily, že je velmi vhodné na tuhle okolnost brát zřetel. Pomalu jsme se propracovali k nejvyššímu bodu naší cesty. Ať jsme se rozhlíželi, jak jsme chtěli, pro evropana tu byly skály sice nevídané, ale zatím jsme nenašli nic, co bychom už dříve neviděli jinde. A nejvyšším bodě naší cesty na nás konečně čekalo vysvětlení, proč je tady jenosměrka. Vyjeli jsme s Ševym na horizont a ukázalo se, že před námi je poměrně úzké, o to však příkřejší údolíčko, které z naší strany lze přejet, z opačné by však auta mohla mít značné problémy. Údolíčko bylo - z našeho pohledu - tvořeno velmi prudkým sjezdem a o něco méně prudkým výjezdem. Ale opravdu jen o kousek. A tady, za touto "pastí" na nás čekalo parkovišťátko. Samozřejmě, že jsme zde zaparkovali. Byli jsme zvědaví, kde jsou všechny ty slibované barvy. Po krátkém občerstvení jsme se svým fotorafickým vybavením vyrazili do okolní vyprahlé krajiny. A po nedlouhém hledání se nám podařilo v přilehlém hřebenu objevit místo, které se zdálo hrát - alespoň některými, když ne všemi - barvami. Například modrou jsem ani při nejlepší dobré vůli nenašel. Ale bylo zajímavé, že i tady, v naprosto vyprahlé půdě - které jenom taktak přestala být skálou - se sem tam našla nějaká ta rostlinka. Hezké. Ale, než z nás tady slunce vysaje naprosto všechny tělesné tekutiny, musíme pokračovat. Zase k další z tváří tohoto údolí.

Po cestě k další vyhlídce, a k další z proměn tohoto začarovaného údolí, jsem zahlédl něco jako písek. Že by tady opravdu něco takového bylo? No však uvidíme. Teď nás čeká ale něco jiného...nebo snad ne? Je to pískově žluté, má to tvar báboviček lehce rozvrásněných něčím, co by se snad dalo nazvat návějemi. Ale chyba lávky. To co máme před sebou je bytelná skála barvy písečné duny. A pak věřte svým očím. Tuto větu nemůžu nezmínit, i když smysl asi bude dávat jen přímým účastníkům výpravy. Hezká procházka, hezká vyhlídka. Ale zase dál.

Dalším zastavením pro nás bylo něco, co já osobně čekal po celé ploše údolí. A tím byly opravdové, nefalšované a naprosto přírodní písečné duny. Ano, bylo to přesně to, co jsme viděli po cestě sem k pravděpodobně pískovcovým skalám. Tak. Konečně písečná poušť. To, co jsme zatím viděli v Arizoně i Kalifornii bylo vždycky kamenité a vůbec to neodpovídalo mým představám o poušti. Ale tadytohleto, to bylo jinačí kafe. Hned jak jsme vystoupili z auta, hned jsme v sandálech zapadli do písku a spálili si nohy. Ale to nás nepřinutilo k tomu vzdát výlet do dun, ani k tomu, aby jsme se přezuli. Přece jenom, když už člověk navštíví poušť, měl by ji cítit přímo na kůži. Ještě, že kůže nemá hlasovací právo. Čím více jsme se vzdalovali od auta směrem k obzoru a čím více jsme překračovali dun, tím více jsme potkávali ještěrek všeho druhu a tím méně jsme potkávali lidí. Nakonec začaly řídnout i stopy, které tu zanechali ti nejodvážnější a nejodhodlanější turisté. A tady jsme se nakonec zastavili a začali přemýšlet o návratu zpět. Je to přesně ta situace, kdy si člověk říká, no když už jsem tady, tak se ještě kouknu za tamtu dunu. Vždyť je to jenom pár metrů. Kdoví, kdy a jestli vůbec se tady ještě někdy podívám. A co když zrovna za touhle dunou bude něco skvělého, co stojí za to vidět. Jenomže za touto dunou je další, a za ní další... A stejně to funguje s vrcholy, se sedly, se zatáčkami a kdoví čím ještě. Ale jsou situace, kdy se prostě člověk musí otočit a vrátit se. Takže papa. Jdeme k autu...

Ani spousta zážitků nedokáže úplně utlumit biologické hodiny. V tomto vyprahlém a opuštěném kraji byl sice problém sehnat nějaké místo, kde by se dalo najíst a napít, ale po poměrně dlouhé jízdě do části údolí, které jsme dosud nenavštívili, se nám podařilo najít skupinu dřevěných stavení, které se vší silou snažily působit dojmem osvěžující oázy. Nejatraktivnějším stavením v tomto místě byl - krámek? - nebo něco na ten způsob, kde jsme po chvíli hledání objevili ledničku s chlazenými nápoji a chlazenými a balenými hamburgery, které se po krátké návštěvě místní mikrovlnky začaly tvářit vcelku poživatelně. Celou tuto mlsku jsme si vychutnali na terase, která nás sice chránila přd přímým sluncem, ale která by okolní teplotou byla schopna téměř vybydlet kterékoliv okresní město ve střední Evropě. Jen pro ilustraci. Zdejší ptáci - podobní krkavcům - zde létali jen v přímém ohrožení života a jinak se pohybovali zásadně pěšky a to jen nejkratší cestou ze stínu a do stínu. Při tom se ještě dokořán otevřenými zobáky snažili zachytit alespoň ten nejmenší náznak vánku. Po obědě, který se chuťově neodvažuju vůbec hodnotit, ale který škrtl alespoň otázku přísunu energie z naší konverzace, jsme zamířili zpět do nitra Údolí smrti. Nevím kolik z nás v duchu přemítalo, že už jsme toho viděli dost. Možná že tajně všichni. Ale nakonec bylo dobře, že jsme se odhodlali pokračovat v prohlídce, protože na nás čekalo jedno z nejhezčích míst, které jsem v Death Valley viděl.

Po cestě k Mosaikovému kaňonu jsme se ale ještě zastavili na mjednom nenápadném odpočívadle u hlavní cesty, kde byl ale nejbližší přístup k písečným pláním, které jsme viděli už dříve z okna auta.. Nechali jsme Ševyho na odpočivadle - teď už o něco klidnější, protože se nám zatím nikde nic nestalo, a tento trend naštěstí pokračoval i nadále, až do konce našeho výletu. Takže jsme s lehkým srdcem vyrazili vstříc opravdovým písečným dunám. Ani to netrvalo moc dlouho a zjistili jsme, že sandály jako obuv do pouště kde okolní teplota vzduchu je rozhodně přes čtyřicet stupňů a písek se v ničem nenechává zahanbit rozhodně nejsou ideální. Byla to velmi horká a zajímavá zkušenost. Nicméně vracet pro pohorky se rozhodně nebudeme. člověk si nakonec zvykne na cokoli. Postupně začal vítězit dojem z okolní krajiny nad přízemními pocity roztavené lávy pod nohama. Trochu to celé kazilo, že duny byly až kam bylo možno dohlédnout pošlapány otisky stop turistů, kteří tu byli před námi. Panenský písek divočiny v nedohlednu. Ale co když na druhé straně téhle duny už to bude lepší? Tak jdeme. Hrabeme se žhavým pískem - stoupat do písečného kopce je nejlepší způsob, jak nechat protéct co nejvíce žhavého písku sandály. Hodně špatný nápad v místě, kde i teplomilné ještěrky chodí po špičkách. Ale smůla. Za touhle dunou je stále hromada stop. A za další taky. A zase. A ještě. No, to bychom se nikam nedostali. Vypadá to, že všichni, co tu byli před námi, měli úplně stejný nápad. Už jsme za sebou měli mnoho hřebenů písečných dun a všude byly stopy. Tak jsme to nakonec vzdali. Stejně, vzpomínky na ostré slunce, hromady a hromady písku a "nohy v teple" zůstanou dlouho v nás. Vrátili jsme se přes všechen ten žhavý písek k autu, pořádně jsme oklepali všechen písek, který oklepat šel a jeli zase dál. K mozaikovému kaňonu.

Mozaikový kaňon je jedno z nejhezčích míst, které jsem v Americe navštívil. Z počátku tomu ale nic nenasvědčovalo. Bylo to jenom další místo na mapě, kde jsme se měli ocitnout. Ani ve chvíli kdy jsme opouštěli pevnou a důvěru budící asfaltovou silnici, abychom své duše a taky tlumiče našeho Ševyho odevzdali všanc náhodě, a svěřili vše, co jsem před chvíli zmínil, šotolinové a příliš důvěru nebudící cestě, jsme netušili co nás očekává. Na tomto místě bych měl asi říct, že na nikoho kromě mě nezapůsobilo toto místo tak silně, jak jsem to cítil já. Nebo to alespoň nikdo jiný nepřiznal. Po asi deseti až patnácti minutách jízdy směrem do kopce - ze dna Death Valley to ani jinak nejde - jsme se dostali na malé, kulaté a písčité parkovišťátko, kde končila veškerá možnost přepravy na kolech a bylo nutno se spolehnout na prostředky, kterými nás prozřetelně vybavila příroda. Ano, mám na mysli nohy.

Mimochodem: Toto parkovišťátko bylo taky vybaveno jednou z informačně nejhodnotnějších tabulí, které jsme na svých cestách běžně potkávali. Byli tu popsání a shrnuti všichni predátoři a i jinak nebezpečné stvoření, které obývaly zdejší končiny. Některé znich jsme si mohli odškrtnout jako "jo, to už jsme viděli", některé spadaly do kategorie "no a co jako?", a potom už tam zbylo jenom pár kousků, které bezpochyby patřily do kategorie "jejda....". Naštěstí se ukázalo, že tato skupina zvířat není příliš početná a nebo je obdivuhodně plachá. Ale optimizmus tahle cedule rozhodně rozdávat neuměla.

Vyrazili jsme z parkoviště směrem do kopce. Nejdříve jsme se plahočili po otevřeném svahu, než jsme se konečně propracovali k místu, kde se jedna strana stezky nenápadně začala tvářit jako příslib kaňonu. Pomalu se nám po pravé ruce začala zvedat kamenná hráz, očividně tvořená naplavenými, sedimentovanými a vůbec různým způsobem vrstvenými nerosty. Tohle ale ještě nebylo to, co mě uchvátilo. Zatím to byly tenké vrstvy, ostře ohraničené, ale naprosto zřetelně obsahující oblázky a i jiné nesourodé shluky čehosi. Když jsme ale pokračovali dál, směrem do nitra zvolna se objevujícího se kaňonu - i levá strana stezky se začala pomalu zvedat k obloze - skály opustily svou mladou, nebo alespoň geologicky mladě vypadající "imidž" a začaly ukazovat svůj věk ve své ... no v podstatě nahotě. U skal snad nahota nikoho neděsí. A právě tady se objevilo něco, co mě naprosto uchvátilo a i do dnešních dnů zařadilo toto místo na pomyslnou druhou příčku navštívených míst v Americe. Stěny, již chvíli se k sobě nenápadně přibližující získaly trochu jiný ráz. Opustily svou původní snahu uspořádát se do vrstev pórovité horniny a začaly působit velmi kompaktně. Šlo prostě o souvislou vrstvu skály, která ač později vymletá vodou a splavovanými oblázky vytvořila skálu, opět.

Tato skála však jako by měla letokruhy. Jo, přesněji už to nepopíšu: skála s letokruhy. Proužky jednotlivých vrstev byly barevně různorodé a tvořily dokonalou přírodní intarzii. Navíc byl kaňon členitý podle toho kudy si za staletí a tisíciletí voda proklestila cestu. A taky byl plný zákrutů, "faldů" a "kudrlin". A to vše bylo vyhlazeno téměř do zrcadlově lesklé plochy. Ostatní to asi tak neprožívali, ale já jsem si užíval každý metr kaňonu, který se nám podařilo vystoupat. Ne, nedošli jsme až na jeho konec, ale přes kilometr jsme určitě do hloubi kaňonu pronikli. Ale dál už jsme se rozhodli nepokračovat. Jednak nám pomalu docházela voda a jednak už jsme zase museli dál. Sem bych se ale rád vrátil.

A tím se skončila turistická část dne a čekal nás přesun co nejblíže zítřejším zážitkům. Projížděli jsme údolím smrti k jeho konci, kde jsme zatím ještě nebyli. Pokud to tady člověk nenavštíví, nedokáže si vůbec představit, jak různorodá a rozmanitá je zdejší krajina a kolik odlišných tváří dokáže údolí smrti nastavit svým návštěvníkům. A to z doslechu vím, že tady lze zažít i záplavy. A teď, když to po sobě čtu, jsem si vědom i toho, že už jsem to říkal. Ale to nevadí. Aspoň mě ne. Přesunuli jsme se do místa co nejvíce směrem po trase naší cesty tak, abychom si vytvořili prostor pro co nejméně bolestné překonání pohoří, které se tyčilo nejen mezi námi a Tichým oceánem, ale hlavně mezi námi a dalšími národními parky, které jsme měli na seznamu. Dnešní noc strávíme v Lone Pine. Bohužel, více než jméno mi v paměti neuvázlo. Ani žádná fotka nenapověděla.

15. 5. 2009 - Sierra Nevada - Ráno. Na ránech opravdu není nic moc k popisování, Zpravidla zahrnovaly probouzení, ranní hygienu, v ideálním případě snídani a hlavně sbalení všech věcí, které jsme si s sebou přivezli a také jsme si je hodlali zase odvézt. Dnešní den bude ve znamení cestování. Chceme překonat velkou vzdálenost a dostat se na druhou stranu Sierra Nevada. Další "atrakce", kterou jsme si naplánovali je park plný obrovských, tisíciletých stromů. Mezi námi a stromy se ovšem tyčí štíty pohoří Sierra Nevada a nám nezbývá, než ho objet a nebo přejet. Dlouho jsme se přeli, kudy to bude nejrychlejší a nejkratší. Nakonec ten problém vyřešila naše dosud skoro neomylná navigace.

Mimochodem: přesněji řečeno jsme měli navigace dvě. Garmina, kterou jsme měli půjčenou a Tom-toma, který je součástí mého osobního PDA. Začátek cesty vedl po široké dálnici směrem na jih. Pak ale přišla kritická chvíle, kdy se obě navigace začaly rozcházet v názoru na naši další cestu. Zatímco Tom-tom trval na pokračování po dálnici směrem na jih, Garmin se rozhodl, že to bude lepší odbočit doprava, opustit dálnici a vydat se po okreskách přímo na západ. Nakonec vyhrál Garmin.

Sierra Nevada v těchto místech směrem k jihu pozvolna klesá a neochotně přenechává vládu rovinám. Přesto nám ale zbývalo urazit desítky mil, než by se nám podařilo ji objet. To byl původní plán. Ale jak už jsem zmínil, öficiální navigátor naší výpravy Garmin se rozhodl, že nám nesmí uniknout krásy pohoří Sierra Nevada a zavedl nás po celkem neškodně vypadajících cestách přímo do náruče hor. Nejdříve vše vypadalo naprosto pohodově. Oproti velkým, rovným a širokým dálnicím byly malé silničky osvěžením. Hory se k nám však začaly nejdříve zcela nepozorovaně, později čím dál naléhavěji přikrádat. Ani jsme se nenadáli a už jsme z roviny začali stoupat po úpatích kopců a hor neustále nahoru. Opravdu to byl dobrý nápad, sjet z hlavní cesty? No uvidíme. Vždyť přece v těchto místech už Sierra Nevada zdaleka není tak široká a vysoká, jako je její hlavní hřeben. Vždyť na mapě už je to jenom takový malinký cípek hnědé barvy.

Mimochodem: jedna z nejzajímavějších věcí v Sierra Nevada je silnice a hlavně zatáčky. Silnice není špatná. To zase ne. Ale těch zatáček na jeden kilometr úseku, no netroufnu si ani tipnout přibližný počet. Pobavila nás navigace, která se očividně pokoušela vyrovnat s nastalou situací, ale vzhledem k tomu, že jsme střídali pravotočivou a levotočivou zatáčku s takovou vehemencí a v tak krátkých časových intervalech - neměla nejmenší šanci. Garmin - měli jsme zapnutý zvuk - tím jak se nám podle svého nejlepšího elektronického vědomí a svědomí snažil navigovat nás svými povely "Zahněte vlevo." a "Zahněte vpravo." neomylně posílal hned do hluboké strže pod cestou, hned zas do prudkého kopce nad cestou. Prostě s námi nedokázal držet krok a jeho pokyny se týkaly části cesty, kterou jsme již před chvíli nechali definitivně za sebou. Na čas jsme ho museli vypnout. Tady stejně nebylo kam odbočit.

Po nějakém čase kroucení volantu na jednu a druhou stranu jsme pozvolna přestali stoupat do kopce a skoro nepozorovaně jsme se přehoupli přes hřeben Sierra Nevada. I když to byl jenom ten nejjižnější cípek, a zdaleka ne ten nejvyšší hřeben, vůbec si nezadal s leckterým evropským pohořím. Lesy a křoviny, které z velké části pokrývaly východní část pohoří ustoupily pastvinám, v této roční době poněkud vysušeným a vyprahlým. Také začalo nenápadně přibývat nezaměnitelných otisků civilizace. Ploty z ostnatého drátu okolo pastvin a vůbec různé zemědělské pomůcky byly vkusně rozmístěny v krajině tak, abychom nepropadali panice, že jsme se dostali na konec světa. Po několikahodinové jízdě jsme si dopřáli krátkou přestávku na místě, kde silnice tvořila bezděčné odpočivadlo, které patrně sloužilo pro otáčení či jinou manipulaci se zemědělskými stroji. Místo bylo natolik odlehlé, že jsme si - alespoň někteří, kteří neřídili - mohli bez obav dát jedno chlazené pivo z naší autoledničky, aniž bychom museli řešit papírový sáček nebo podobnou místní folklórní záležitost.

Po krátké pauze jsme se opět naložili do auta a vyrazili dál prozkoumat, jak se to tady na západním pobřeží vlastně má s tou civilizací. Ani jsme nejeli dlouho a vlastně uprostřed ničeho - krajina si tady zachovávala svůj opuštěný ráz - jsme narazili na křižovatku tří až čtyř cest a přímo na křižovatce stála budova. Nebo možná spíše bouda. Slepenec různých dřevěných i jiných objektů. No, fotka napoví. Tato výspa civilizace nesla spoustu nápisů, z nichž mnohé slibovaly jídlo a pití. Kdo by po nedávných zážitcích odolal. Navíc nehledě na to, že už minul čas, kdy se biologické hodiny - nebo spíše biologický budík - hlásil o svá práva doplnit palivo. Vnitřek vypadal přesně tak, jak vnějšek naznačoval. Provizorium svádí urputný boj se snahou o funkčnost a na některých místech s přehledem vítězí. Ale vaří tady a to mexickou kuchyni. Což se dalo očekávat, protože většina nápisů venku byla španělsky a navíc je v Kalifornii mexická kuchyně velmi rozšířená. Po vydatném a bohatě kořeněném obědě nezbylo než opět usednout do svých vysezených důlků v autosedačkách a znovu se nechat unášet směrem na západ a dolů do údolí. Tím jsme se definitivně rozloučili s pohořím Sierra Nevada a vydali se dál, vstříc novým dobrodružstvím

Dnes už nás nečekal žádný extrémní zážitek ani návštěva žádné významné pamětihodnosti. Jediné, co tak snad stojí za zmínku, že jsme po cestě míjeli spoustu pomerančovníkových a nebo možná mandarinkových plantáží, které z dálky vypadaly vcelku podivně. Všechny stromy byly totiž přikryty průhlednou fólií, takže vypadaly jako nekonečné řady dárkových balíčků. Ale i na takovouto nečekanou podívanou si člověk časem zvykne a už ho po chvíli omrzí. Nu což. Zbývá nám dnes ještě jeden důležitý úkol a to ubytovat se. Nakonec jsme našli nocleh v Days Inn. Logo motelu je mi povědomé, ale už jsme spali na tolika místech, že si opravdu nejsem jistý, jestli jsme i tuto společnost poctili svou návštěvou. Ono je to vlastně jedno. Prostě: srdečně vás vítá Visalia.

16. 5. 2009 - Sequoia NP - Už jsem si toho všiml dřív a zdá se mi, že je to pro naši výpravu do Spojených států typické. Každý den tady začíná ránem. Liší se to jenom hodinou, kdy se rozhodneme opustit postel a přiznat si, že je před námi další denní dávka zážitků. Dnes nás čeká obzvláště atraktivní podívaná. Dnes snad uvidíme stromy, které si tu klidně rostou už mnoho set let. Snídaně, balení a další ranní rituály. Nezajímavé. A pak už motory nahodit a hurá na silnici.

Sequoia národní park byl naprosto a neodvolatelně to nejhezčí, co jsem v Americe viděl. Sice bych nechtěl předbíhat, ale jsem toho dodnes plný. Jeli jsme dlouho a postupně jak jsme stoupali do kopce tak se kolem nás začal objevovat hustší a hustší les. Kromě některých částí v Sierra Nevada jsme na tokovou hustotu porostu nebyli vůbec zvyklí. A potom jsme najednou začali v okolních jehličnatých lesích začali rozlišovat stromy, které jsme nikdy před tím nikdy neviděli. Bylo to krásné, koukat se do krajiny, všude okolo jehličnaté lesy a vůbec nikde okolo ani kousek pouště. Ta nejvyprahlejší místa už jsme nechali daleko za sebou. Jedeme jedeme, kocháme se krajinou a pomalu se přibližujeme k hranici národního parku. Na hranici národního parku je taková jakože cedule a současně i něco jako socha. Dva v jednom. No a je naprosto samozřejmé, že všichni kdo sem zavítají se nutně musí u cedule vyfotit. To jinak nejde. Teda všichni kromě nás některých. Není čas, vyfotíme se až na zpáteční cestě. K tomu sice nikdy nedošlo, ale z toho se nestřílí. Možná jsme jedni z mála návštěvníků Sequoia NP, kteří nejsou vyfocenï s cedulí Sequoia NP. Hlavně že jsme tady a že míříme přímo do srdce parku.

První atrakce, která po cestě do parku opravdu nejde přehlédnout je seskupení kamenů, které se přiléhavě jmenuje Tunnel rock. Je to opravdu trefné, protože tyto tři kameny opravdu tvoří jakýsi přírodní tunel. Dokonce dříve tímto tunelem vedla i příjezdová cesta do parku, ale tím jak se zvětšovaly a zvětšovaly vozidla američanů, museli správci pakru přistoupit k radikálnímu kroku a udělat kolem této atrakce objížďku. Jinak by se do parku už nikdy nikdo s běžným typem auta nedostal. Dřívější cestu připomínají už jenom zbytky asfaltu mezi kameny. A pomalu zarůstají travou a hložím. Po krátké zastávce jsme pokračovali dál. Les, nyní už hustý a po obou stranách silnice, zatím pouze nesměle naznačoval, co se před námi zatím jenom skrývá. Zatím to byly jenom nezřetelné temné stíny uprostřed běžného smrkového lesa, ale co nejdříve se měly proměnit ve velikány, které snad ani na světě nemají obdoby.

Zahlédli jsme po cestě několik těchto fantomů, ale na zevrubnější prohlížení nebyl čas. Cesta je zde úzká a na stojící auta u krajnice tady nejsou zařízení. A navíc nás lákal příslib toho, že co nevidět uvidíme na vlastní oči nejstarší živá stvoření na světě. Už jsme ani nejeli dlouho. Nevím, jak velký Sequoia NP je, my jsme projeli opravdu jenom to nejatraktivnější jádro parku. Konečně jsme tady. Jako všude jinde, i tady je veliké a dobře vybavené parkoviště a infrastruktura. A ještě, než jsme našli stín pro auto a zaparkovali, tak už jsme zahlédli první velikány. No, to snad ani není možné. Měl jsem tak vykulené oči, že jsem si bulvama zašpinil brýle zevnitř. Opravdu těžko se to popisuje. A ani na fotkách to není ono. Nehledě na to, že když chce člověk dostat dospělou sekvoj do foťáku celou, tak od ní musí být hezky daleko. Nejdříve jsem jenom zíral s pokleslou bradou, kde to vlastně jsem, co to kolem roste a vůbec, které století se zrovna píše. Když se nám podařilo rozdýchat první dojmy, vyrazili jsme na krátkou procházku. Procházeli jsme běžným jehličnatým lesem, k nerozeznání podobnému tomu našemu evropskému. Jenom tu a tam jsme byli důrazně upozorněni kde to vlastně jsme a to tím způsobem, že jsme narazili na nějakou tu sekvojku, kterou si opravdu nelze poplést s čímkoli jiným. A ku podivu to není jenom její velikostí, ale také barvou a strukturou kůry. Kůra sekvojí na mě působila dojmem pletence různě tlustých provázků, na dotyk je měkká a opravdu připomíná hrubě pletený koberec.

Procházku nám zpestřovaly různé zajímavosti. Nejdříve jsme narazili na stezku, která vedla někam do dálky. Zajímavé na ní bylo to, že přes stezku patrně kdysi spadla sekvoj - asi nijak moc stará, měla jenom něco okolo tří metrů v průměru - a nebo někdo vybudoval stezku později s jasným záměrem. Ta sekvoj, která stezku tak rafinovaně přehrazovala měla totiž v místě křížení se ztezkou vydlabaný průchod obdélníkového tvaru. Zajímavá atrakce. Další zajímavosti na sebe nenechaly dlouho čekat, sekvoj, která obrůstá obrovský kámen, dvousekvoj - prý se tomu odborně říká dvoukmen a vůbec spousta a spousta dalších dřevěných velikánů. Na konci naší procházky se nám dostalo ještě jednoho zpestření. Šlapali jsme si to takhle po krajnici asfaltky a najednou vidíme před sebou skupinku lidí. Všichni zírají jedním směrem a něco zuřivě fotografují. Když příjdeme blíž tak se nám podařilo rozpoznat, že jeden člověk ze skupiny má na sobě uniformu - strážce parku, jak se nám posléze podařilo zjistit. No a když jsme došli až úplně ke skupince, konečně jsme rozeznali, na co všichni ti lidé koukají. Asi čtyřicet metrů od cesty se - jak to říct, asi pásl - medvěd. Volně se kolébající, divoký medvěd. Naštěstí o nějaké lidi kousek od sebe vůbec nejevil zájem. Něco si tam hledal na louce. Naštěstí to byl hnědý medvěd, který je sice taky nebezpečný, ale svému bratranci grizzlymu se v divokosti nevyrovná. Taky jsme pochopili, že strážce parku nedohlíží na medvěda, který se jistě o sebe dokáže snadno postarat, ale právě na turisty, aby se pod vlivem hodnotných přírodopisných dokumentů jako například "Medvídek pů" a podobně, nerozhodli zkusit s medvědem družit. Mě nic takového nenapadlo a těch čtyřicet metrů jsem považoval tak akorát za správnou minimální vzdálenost.

Po nečekaném setkání s medvědem jsme se opět vrátili k obdivování stromů. Popojeli jsme s autem trochu dál a po asi dvoukilometrové stezce jsme sestoupili do údolí, kde se ukrývaly ty největší z největších sekvojí: General Grant a General Sherman. Kromě těchto naprosto nepopsatelně velikých stromů tam ještě měli uřezaný "koláč" z další veliké sekvoje, která už očividně vzala za své a tunel vedoucí podélně jiným kmenem sekvoje, která na tom nepochybně byla velmi podobně. Všechno jsme si pořádně prohlédli, všechno jsme důkladně zaznamenali. Návrat k autu byl do kopce, ale nedalo se nic dělat. Jako na potvoru ani žádný vlaček v dohledu. Tady po těch schodech by se sem vláček stejně jen těžko dostával. A tak nezbylo než posbírat zbytky sil a morálního odhodlání a vyrazit k autu. Ještě jsme dneska zdaleka neskončili s turistikou a čekají nás ještě další zajímavé místa.

Další zastávka, kterou jsme měli po trase byl Kings canyon. Tady jsme se trochu vrátili k tradici fotografování na Japonce. Nepouštěli jsme se do žádných velkých akcí a vlastně jsme se ani moc nevzdálili od auta. Kings canyon je kaňon podobný spoustě jiných míst, které jsme navštívili. Liší se hlaně tím, že na jeho dně se mezi skalnatými stěnami kaňonu prodírá dravá říčka. Říčka má dostatek vody i v tomto jinak naprosto vyprahlém ročním období. A to máme teprve květen. Silnice, po které jsme sem dorazili se proplétala po vrstevnici asi v polovičce výšky kaňonu. Moc se opravdu nezdržujeme, protože už na nás čeká tunel.

Ono se řekne tunel. Ale tenhle není jen tak obyčejný. Tenhle tunel je totiž vydlabaný v kmenu sekvoje, která tu tak náhodou leží napříč silnicí. Sekvoj je obrovská - už jsem přestal počítat, kolikrát jsem použil slovo jako obrovský, ohromný a nebo podobně, ale ve spojení se sekvojemi mě prostě jiné slova nenapadají. Tahle je tak velká, že se do tunelu vydlabaném v jejím kmenu pohodlně vejde celé naše auto, což jistě uznáte, že to stojí za fotku. Mají to tady ostatně pro tyto případy vymyšlené. Tunel v sekvoji je vhodně umístěn na takovém jako když okruhu, kde je jednosměrný provoz. Tunel je i přes svou relativní velikost přece jen úzký pro dva jízdní pruhy. Takže to tady u tunelu vypadá jako na celnici: nahoře nad tunelem stojí fronta aut, která postupně vjíždí do otvoru vydlabaném v kmeni sekvoje. Potom všichni vystoupí a chvíli se navzájem fotografují u auta v sekvoji. Když "nastřílejí" dostatek fotek, naskáčou zase všichni do auta a odfrčí pryč. Ale to už na scénu přijíždí další vůz a všechno se opakuje jako podle předem napsaného scénáře. A musí to tu takto probíhat celý den. My už jsme tady byli poměrně pozdě, skoro už za šera a přesto se tu s námi střídalo ještě poměrně dost opozdilců jako my. Ještě jedna věc tady stála za povšimnutí. Kromě tohoto dřevěného tunelu byl po pravé straně v dálce vidět - skoro se to bojím říct - hájek dalších sekvojí. Mezi ostatními stromy působí opravdu skoro nepatřičně. A nelze si je poplést s žádným jiným stromem, protože i vzhledem ke své výšce mají sekvoje nepoměrně mohutné kmeny. No, tak dokochat a jedeme dál.

Tak a tohle bude dnes už poslední zastávka dnešního dne. Čas už se nachýlil a světla valem ubývá. Mapa napovídá, že posledním bodem dnešní nabídky je nějaká skála, která se jmenuje Moro rock. Jednak je to v podstatě po cestě a jednak to není daleko. Opravdu. Byli jsme tam v cuku letu. Takže, když už jsme tady, tak se pokusíme aspoň kousek vylézt. Uvidíme, kam to až půjde. Nejdříve se jde po takové pěšince lesem, pak se pěšinka rozhodne, že už je nejvyšší čas trochu zvýšit sklon a začne se vinout nahoru. Okolního porostu pomalu ubývá. Nejdříve zmizí stromy, potom to vzdají keře až nakonec zůstane jenom holá skála jen tu a tam porostlá trsy trávy. Stezka si ale pořád zachovává tvar. Tam kde je to nezbytné je opatřena vysekanými schůdky a nebo podpořena kovovým zábradlím v místech, kde příliš hrozí pád do hlubiny. A to, že o místa kde by lidé mající strach z výšek měli opravdové problémy tu opravdu není nouze jsme se přesvědčili asi v jedné třetině cesty nahoru, kde jsme se stali svědky velmi rušné výměny názorů mezi mladým klučinou a o něco starší paní. Jak se později ukázalo šlo o matku a syna. Matka byla ukázkovým příkladem člověka, který špatně rozdýchává jakékoliv výšky větší než je například židle při utírání prachu nebo obecně při úklidu. Klučina byl oproti tomu rozhodnutý vyšplhat až kam to půjde. Takže to po velmi hlučné a dynamické výměně názorů skončilo tak, že paní se vypravila pomalu dolů a klučina skoro běžel na vrchol. Jo, skoro bych zapomněl. Celý tento rozhovor byl veden v češtině, jinak bychom - alespoň někteří - nebyli schopni rozklíčovat pointu celé příhody.

My jsme se nakonec rozhodli se nahoru na vrchol podívat taky, protože cesta nebyla tak náročná a s výškami jsme se taky celkem slušně vyrovnávali. Když jsme se po asi patnácti minutách nakonec vydrápali až nahoru, byli jsme odměněni opravdu nádhernou vyhlídkou do okolií. Dole pod námi už byl šero, ale tady nahoře pořád ještě svítilo slunce. Když nás klučina anglicky požádal, jestli bychom mu nemohli udělat vrcholovou fotku, tak jsme ho česky ujistili, že jo, že klidně. Překvapený byl, to jo, ale že bychom ho zrovna šokovali, to se říct nedá. Až potom jsme si uvědomili, že jsme sice mimoděk vyslechli jejich rušnou rozmluvu s matkou, ale nijak jsme se nezapojovali nebo jinak nedali najevo, že rozumíme. Ale i tak to zvládal hrdinně. Cestu dolů jsme absolvovali společně. Z klučiny vypadlo, že studuje tuším někde v Montrealu a pozval mamku na takový výlet po Americe. Když jsme tak v družném hovoru došli dolů, paní už byla klidná a prima jsme si poplkali v mateřtině. Moc pěkné, nicméně my i oni jsme museli jet dál. Času nebylo nazbyt.

Dnešní noc jsem strávili v motelu který jsme už znali, ve Visalii. Po cestě k motelu se nám už nic extra zajímavého nepřihodilo. Ševy nás bezpečně dovezl až na místo, kde jsme stejně jako včera hodlali strávit klidnou a ničím nerušenou noc. Což se nám nakonec taky povedlo.

17. 5. 2009 - Yosemite NP - Národní park Yosemite nás přivítal krásnou siluetou již z dálky. No on je tam na vrcholcích snad opravdu ještě sníh! Sice nás varovali, že v některých národních parcích bylo před čtrnácti dny tolik sněhu, že se tam vůbec nedalo vjet, ale za takového parného počasí by si člověk myslel, že už je to všechno pryč... No však se uvidí. Yosemite už na nás čeká i s El Capitanem, Half Dome a kdoví čím ještě.

Na první pohled je ale jasné, že se propracováváme do míst, kde sucho a horko nemají hlavní slovo po celý rok, ale jen uprostřed toho nejparnějšího léta. Zeleň je všude kolem nás. Jen tu a tam z náruče zeleně vystupují strmé, skalnaté a místy ještě zasněžené vrcholky. Podle informací, které jsme porůznu získali je teď právě sezóna vodopádů. Sníh a led na vrcholcích a hřebenech se rozpouští a v silných proudech stéká do údolí. Přijet o pár týdnů dříve, viděli bychom jenom ledové království, pokud bychom se sem vůbec dostali přes sněhovou bariéru. Oproti tomu přijet o pár týdné později, z celé té lesklé a průzračné krásy valící se dolů by zbyly jen nicotné pramínky marně doufající, že dotečou až do moře.

Pomalu se začínáme klikatou silničkou propracovávat do nitra NP Yosemite. Jen tak si jedeme, koukáme kolem sebe na tu spoustu zelené barvy - od té doby, co jsme přejeli pomyslný horizont, který dělí Yosemite od zbytku světa - alespoň ze směru, ze kterého jsme přijeli, jsme zasněžené vrcholky zahlédli už jen zřídka. Pomalu jsme se proklesávali ke dnu údolí. Potom se před námi otevřelo první krásné panorama a naštěstí i odpočivadlo, kde se dalo vcelku bez problémů zastavit. Zdaleka jsme tu nebyli sami, koho napadlo si tady udělat pauzu. Bylo tu mnoho aut různých typů, spousta lidí a spousta fotografů.

Mimochodem: Rozdíl mezi fotografem a člověkem s fotoaparátem je na první pohled velmi nezřetelný. Zatímco člověk s fotoaparátem si může pořídit drahou a jistě kvalitní techniku s nejvyšší citlivostí, světelnosí a nejlepšími všemi těmi vlastnostmi, které jsou na fotoaparátech a ostatním vybavení měřitelné a hodnotilné a sekat s tím vším harampádím jeden nudný snímek za druhým, fotograf má především oko a cit pro záběr. A hlavně dokáže vyfotit neuvěřitelné fotky s čímkoliv. Neočekávám polemiku. Prostě je to tak. Například já jsem spíš člověk s fotoaparátem. A ani tady neočekávám polemiku.

Tak a tady se naším očím naskytly dva pohledy. Jeden dech beroucí, na největší vyvřelinový monolit na světě El Capitan - mekku všech horolezců, ale taky na smečku záběruchtivých (koho vlastně?), kteří si chystali stativy, štelovali různé páčky a hejblátka, tua tam se nesouhlasně koukli ke slunci, co to tam nahoře tropí a setrvali tu v mlčení, tu v družném hovoru. Ten druhý pohled nechme stranou. El Capitan byl úžasný, monumentální...no a další slovo, kterým bych ho popsal je - nedostupný. Moje schopnosti lezení jsou těsně nad absolutní nulou, takže myslet si, že mi něco uniká tím, že se El Capitana nepokusím zdolat, je naprostý nesmysl. Ale přesto, někde tam uvnitř zůstalo něco, čeho už se člověk nezbaví. Potom, co jsme se vynadívali na nezaměnitelnou siluetu vyrazili jsme dál a taky hlouběji do údolí.

V údolí jsme chvilku hledali místo k zaparkování. Ještě sice nebyla turistická sezona, ale nedočkaví turisté už se plnou silou vrhli na prozkoumávání Yosemite a věřím, že i mnohých dalších národních parků. Vždyť my jich taky už "pár" viděli. Nakonec jsme ale našli flíček asi jenom pět minut od visitors centra. A shodou okolností také jenom asi patnáct minut od nejbližší atrakce - vodopádu. Absolvovali jsme krásnou a taky poměrně krátkou procházku údolím národního parku. Kolem nás šuměly bory a i nějaké ty lučiny by se tady našly, skalin jsem tu taky už viděl dost a možná by se to dalo považovat i za zemský ráj to napohled. Určitě to ale nebyla země česká a ani domov můj. To bych musel mít minimálně zelenou kartu a nebo přímo úplně jiné občanství... jsem se nějak zasnil. Poté, co jsme si obhlídli, jak vypadá zdejší pojetí jara v plném proudu a prozkoumali nejbližší okolí kolem našeho zaparkovaného Ševyho, naskotačili jsme zpět do vozu a vyrazili jsme k výšinám.

Mimochodem: Celý náš pobyt zde nás provázely podivné, rozmazané, tmavě modré stíny. Nejdříve, když jsem tmavě modrou barvu poprvé zachytil pouze koutkem oka jsem si myslel, že se mi to snad jenom zdálo. Když ale těchto sytě modrých šmouh začalo přibývat, podařilo se nám rozpoznat, že tyto skoro přízraky jsou vlatně nějaké doposud neidentifikované exempláře ptačí říše. Pokoušel jsem se je zvěčnit na - skoro jsem řekl na fotografický papír, ale myslel jsem do souboru - ale vždycky mi z toho vyšla jenom tmavě modrá šmouha. Naštěstí kluci měli více štěstí a nebo byli šikovnější a podařilo se jim vyrobit mnohem zdařilejší fotky než mě. To jen tak opravdu mimochodem.

Když už jsme ráno naklesali tolik výškových metrů - pardon, tady stop neboli fítů - abychom si už pomalu začali myslet, že v této nadmořské výšce nějakou dobu zůstaneme, rozhodli jsme se, že když tady dole panuje pozdní jaro a pomalu se na život a smrt začíná rvát s brzkým létem, že bychom se mohli podívat i výše, na místo, kde před pár dny ještě panovala tuhá zima - na Glacier point. Glacier point je poměrně vysoko položené místo známé krásnou vyhlídkou do Yosemite NP, velmi trvanlivými zásobami sněhu a také častými návštěvami medvědů.

Mimochodem: Medvědí trezory jsou takové našim kontejnerům na odpadky podobné boxy, které mají zajistit, aby vše so je uvnitř (a zpravidla to medvědům libě voní) jako je především jídlo, vevnitř zůstalo, aniž by to bylo odneseno a nebo snězeno těmito chlupatými domorodci. Takový box vypadá zpravidla jako přibližně krychle - velmi těžká a bytelně provedená - která má na své horní části víko opatřené zámkem, který může otevřít pouze člověk. Zpravidla je otevírací mechanismus tvořen úzkou štěrbinou, uvnitř které je ploška jijímž stisknutím se celý mechanismus otevře. Medvěd by neměl být schopen svými zuby ani drápy uvést mechanismus do pohybu. Teda snad.

Glacier point bylo místo, kam naše autko zdlouhavě, ale bez potíží vystoupalo. Potom, co jsme se přehoupli přes takový jakože vrchol hřebenu nebo snad terénní vlnu, postupně se nám začala odkrývat doposud neviděná vyhlídka. Než jsme ale stačili vstřebat všechny pocity, které nám naše vědomí začalo o překot servírovat, byli jsme nuceni - tentokrát při tak fádním úkonu, jakým je bezesporu parkování - čelit dalším silným dojmům, jako jsou například zbytky několikametrových závějí. Tyto závěje - a vůbec zbytky zdejší sněhové pokrývky - nebyly příliš rozsáhlé co do rozlohy, ale i tak dokázaly vyvolat ve stálém obyvateli mírného pásu a poměrně stabilních klimatických podmínek respekt. Jen co jsme rozdýchali nový a pravdu říct téměř nečekaný pohled, vrhli jsme se vstříc novým pohledům a zážitkům.

Když jsme se malým hájkem prodrali k místu, kde se poměrně rovný podklad pod našima nohama prudce měnil v absenci jakéhokoliv pevného podkladu, jinými slovy, když jsme dorazili k hraně útesu, naskytl se nám neopakovatelný pohled do krajiny. Viditelnost byla maximální možná, slunce svítilo a na nebi jenom sem tam bílý mráček. Okraj propasti byl naštěstí opatřen bytelným zábradlím, takže jsme se měli ohromením za co popadat. Přímo proti nám se nám naskýtal pohled na štít Half Dome, který svým vzhledem opravdu připomínal něco, čeho je teď už jenom půlka, i když kdysi dávno to bylo vcelku. Ať už "to" bylo a znamenalo cokoli. Kousek od Half Dome byl jako stříbrná stužka vidět vodopád. Tu neškodnou, krásnou, stříbrnou stužku - tak neskutečně fotogenickou - jsme později přehodnotili. Ale o tom až později. Glacier point je místo, které stojí za to vidět. Přesněji řečeno, Glacier point je místo, ze kterého stojí za to se dívat kolem sebe. Když se na to člověk podívá okem zkušeným, tak Glacier point - když zrovna není pokryt sněhem a ledem, je jenom taková žulová římsa opatřená zábradlím a vybavená smečkou čipmunků nebo jiných veverek. To co je na tomto místě krásné, na tomto místě vlasně vůbec není. Je to okolo něj...co jsem to řekl? Asi to dává smysl, nebo alespoň dávalo, když jsem to psal...

Výhled z Galcier point byl fantastický, jak už jsem se zmínil. Alespoň v ten den, kdy nás ruka osudu posunula na hracím plánu naší pozemské pouti do tohoto odlehlého, leč turisty hojně navštěvovaného místa. Ta hloubka pod námi a ty prostory před námi nám opět a znovu připomínaly, že příroda jako taková je jenom shovívavý tvor, který nás melancholicky nechává přežívat na Zemi. Pomalu jsme se přesouvali podél zábradlí až tam, kam nám to jednak skály a také hromady sněhu dovolily. Z místa, kde byl nejlepší pohled na Half Dome jsme se postupně přemístili na takový vystouplý kus skály, ze kterého byl úžasný výhled do hustě zalesněného údolí, kterým se vinula tenounká stužka říčky. Už zase prý stužka. Zblízka to teda byla pořádně široká řeka, ale odsud shora to vypadalo všechno prťavě - včetně malého městečka nebo nějaké blíže neurčené zástavby, která odsud nepřípomínala ani lego, ale jen takový vcelku pravidelný reliéf obklíčený zelení. Pobyt zde nám zpestřovaly všudypřítomné veverky - nebo snad čipmunci, kdopak ví - které se neodbytně dožadovaly nějakého toho sousta na přilepšenou. Nebylo jich sice tolik jako v Zionu - tam jsme se těmi stvořeními téměř brodili až po kotníky, ale přesto jich tu bylo dost. Když jsme se důkladně pokochali všemi výhledy, které nám tento kout země mohl poskytnout, vyrazili jsme opět dolů do údolí. Pokud už jsme byli v údolí, většinou jsme se pohybovali poblíž visitors centra. Poskytovalo nám možnost poměrně slušně zaparkovat, najíst se v místním fast foodu - mimochodem tentokrát to bylo na hranici stravitelnosti - a taky několik dalších přírodních zajímavostí tady bylo v podstatě na dosah ruky. To si ale jejsem jistý, jestli se neopakuju.

Ale rozhodně jsme nechtěli na tomto místě strávit zbytek svých životů, takže jsme se začali přískoky přesouvat směrem k výjezdu z parku. Přískoky vypadaly přibližně tak, že jsme popojeli kousek ve směru naší příští cesty a zastavili jsme někde, kde se to zdálo zajímavé. Takto jsme navštívili ještě jeden malý vodopádek - kolikátý už? - zastavili se přímo u El Capitana a šli jsme si na něj aspoň sáhnout a taky jako jednu z posledních zastávek jsme zvolili pouze krátké zastavení na břehu řeky s výhledem - jak jinak na El Capitana.

Když se večer pomalu začal plížit údolím a nám začalo být jasné, že s dnešními dobrodružstvími už máme utrum, začali jsme přemýšlet nad dnešním noclehem. Chtěli a museli jsme se dostat mimo park, jednak protože možnosti noclehu uvnitř parku byly značně omezené a jednak proto, že už jsme si zvykli na poměrně levný standard motelů a měli jsme zkušenost, že čím je dotyčný motel dál od turisticky atraktivních lokalit, tím je levnější. To už tady taky někde zaznělo. Takže jsme vyrazili nejbližším výjezdem ven z parku, aniž bychom se příliš starali na kterou světovou stranu to bude. Krátce po výjezdu z parku jsme se dostali do místa kde krajina v historicky nedávné době zaznamenala poměrně výrazné změny, alespoň pokud jde o reliéf údolí. část svahu, která až do té doby bez pohybu čněla nad silnicí a spoluvytvářela osobitý ráz krajiny se rozhodla změnít svou roli z vertikální dominanty na horizontílní zával, který pohřbil silnici v délce několika set metrů a tím nepochybně odřízl tuto stranu národního parku od okolního světa. Zával vypadal hrozivě a pokud by mu v době pádu stálo v cestě cokoliv, nemělo by to žádnou šanci. Zával naštěstí nebyl až tak čerstvý, aby kolem něj nevznikla objížďka po druhé straně řeky a tím i po druhé straně údolí. To byl naštěstí jediný dramatický okamžik, který nám zpestřil cestu z Yosemite do našeho toužebně hledaného nocoviště.

Jeli jsme asi patnáct mil, nebo tak nějak, než jsme narazili na skoro nenápadně označenou odbočku, která slibovala ubytování. Zapomněl jsem zdůraznit, že skoro celá naše dosavadní cesta se odehrávala v poměrně úzkém kaňonu, který měl na svém dně dostatek místa akorát tak pro jednu středně dravou říčku a jednu silnici. Proto, když se před námi kaňon otevřel do poněkud širšího prostranství a navíc se před námi objevila cedule, že je možné tady přečkat noc, bylo téměř rozhodnuto. Ještě jak to bude vypadat s cenou a taky s úrovní pokojů. Naše požadavky rozhodně nebyly přemrštěné, ale už jsme měli svůj standard - vypěstovaný cestováním po Nové zemi - a už jsme necítili potřebu vzít první nocleh, na který jsme narazili.

Mimochodem: Jak už jsem se zmínil dříve, vybavenost motelových pokojů je v zásadě téměř stejná. Liší se pouze v detailech a nebo službami navíc. Je tady ale ještě jeden zcela nezanedbatelný faktor, který ovlivňuje úroveň a to je přímo na rovinu řečeno - stát nebo lokalita, ve kterém se dané zařízení nachází. Zatímco v jižmí Kalifornii se i všechny motely spíše blížily k luxusnější části stupnice, v chudších státech a nebo i v místech severní Kalifornie, kam dolárky tak snadno nedotečou, je vidět, že motely jsou spíše udržovány snahou majitelů a nebo správců než přílivem do zelena zbarveného oběživa. Nutno říci, že i když jsme pořád ještě byli téměř v dohledu jedné z nejpopulárnějších atrakcí západní části Spojených států, zdejší motel byl jen stínem toho, co jsme na svých cestách zažili. Své nejlepší dny měl již desítky let za sebou.

Odbočili jsme ze silnice, přejeli jsme dřevěný mostek a ... dostali jsme se do filmu z padesátých let. Vše co za udržování stálo zde bylo pečlivě udržováno. Motel byl vlastně soustavou dřevěných bungalovů poházených v údolíčku, které tu kdoví proč vytvořila říčka tudy protékající. Zaparkovali jsme a vyrazili jsme směrem k něčemu, co se vší silou snažilo tvářit jako hlavní budova. Když jsme se propracovali k recepci, podařilo se nám zaujmout pozornost recepčního - možná snad i majitele, kdo ví - jednoznačně asijského původu. Dozvěděli jsme se, ano, že pokoje volné má, ano, že se v jednom klidně vyspíme a ne, že s kartou tady nepořídíme vůbec nic. Ať už neměl terminálek - protože by se mu prostě nevyplatil, anebo prostě nechtěl platit daně, museli jsme zaplatit za nocleh hotově. Naštěstí jsme tolik hotovosti ještě měli. Po vyřešení všech formalit jsme se přesunuli k našemu bungalovu, vyložili naše osobní věci a po krátkém oddechu jsme vyrazili pro zásoby. Nene, ani v nejmenším jsme nešli pěšky. A dobře jsme udělali. Použili jsme našeho autka a jeli jsme asi ještě dalších osm mil směrem dále od parku, než jsme konečně narazili na nějaké výraznější stopy civilizace.

Toto místo bylo stěží vic než jen křižovatka dvou silnic jenom velmi nesměle obestavěna budovami jako je benzínová pumpa, samoobsluha, servisní dílna a několika obytnými budovami. Ani si nepamatuju, jak se to místo jmenovalo. Po zakoupení všech potřebných zásob jsme tento shluk budov bez jediné slzy v oku opustili a vrátili jsme se na místo, kde nás pro dnešní noc čekala střecha nad hlavou. Tam jsme také v poklidu noc přečkali. Jediná večerně-noční příhoda, která stojí za zmínku je ta, jak jsme se ještě před půlnocí vydali hledat bazén, který snad měl být součástí inventáře motelu a jak jsme ho našli sice úplně suchý, ale za to naprosto neomylně a definitivně až do půlky zapadaný suchým listím. K šipce se nikdo z nás neodhodlal. Naštěstí. No a po krátké sportovní vložce jsme se odebrali bydlet.

18. 5. 2009 - Yosemite NP - Yosemite NP byl jediný národní park, kterému jsme věnovali dva dny. To pro nás ráno znamenalo probudit se, vstanout (v libovolném pořadí, jak každému libo) a po nalodění do našeho v podstatě již přechodného bydliště na kolech se vydat po svých pomyslných stopách směrem zpět do Yosemite NP. Cesta zpět se od včerejška nějak moc nezměnila, jen byla tak nějak naopak. Takže nemá příliš cenu ji popisovat nějak důkladně. Jenom snad místo, které bylo postiženo závalem a které jsme objížděli po druhé straně řeky přes provizorní mosty po staré cestě vypadalo snad ještě hrozivěji. Nebo to možná bylo jen tím, že už jsme měli čas vnímat detaily, protože celek jsme poměrně dobře znali z předchozího dne.

Opětovně jsme vjeli do Yosemite NP a znovu nás už zdálky vítal El Capitan. Opravdu nešel přehlédnout. Po několika mílích jízdy jsme si udělali první malou zastávku u prvního malého vodopádu. Vodopády měly být hlavní součástí dnešního programu. A to důvěrněji, než jsme původně zamýšleli. První vodopádek nás přivítal relativně klidnou říčkou, která se proplétala mezi obrovskými balvany a místy tvořila písčité zátočiny. Když jsme se k jedné takové zátočině přiblížili nestačili jsme valit oči. Písek byl plný zrníček, které se v ranním slunci blyštěly jako by to byly zlaté šupinky. Několik vteřin - asi tak na jeden dlouhý nádech, včetně chvíle pro zadržení dechu - jsem si myslel, že jsme bohatí. Přijeli jsme do Ameriky a splnil se nám americký sen. No a pak se dopředu k pomyslnému kormidlu prodralo mé realističtější já a bylo po snu. Tady, uprostřed národního parku, kousek od hlavní silnice a vlastně pár metrů od parkoviště, kudy projdou stovky a možná tisíce turistů denně, že by jen tak v písku leželo zlatých šupinek za kdovíkolik tisíc dolarů? No to snad ne, to musí být nějaký kyz, nebo něco takového. Výdech. Lehce zklamaní jsme vyrazili ještě kousek výš proti proudu říčky, protože balvany tvořily docela schůdnou suchou cestu středem koryta. Skákáním z balvanu na balvan jsme urazili tak asi ještě sto padesát nebo dvěstě metrů proti proudu. Odměnou nám byl - kromě ranní rozcvičky taky krásný pohled na první z dnešních vodopádů přímo z prostředka koryta.

Ale dál, ještě nás toho jak jsme doufali čekalo hodně. Další zastávka byla pro změnu zase u vodopádu. Tento vodopád byl už na první pohled turisticky atraktivnější a taky samozřejmě navštěvovanější. Poznalo se to podle toho, že parkoviště tu bylo mnohem větší a stezka vedoucí k vodopádu mnohem upravenější. Vydali jsme se po stezce směrem nahoru, kde jsme podle - zatím pouze lehkého - šumu a jemného vodního oparu tušili náš další cíl. Cesta vedla krásným borovým lesikem, který nesl stopy toho, že i když v této chvíli má vodopád dostatek vody, jsou zde i období, kdy té vody má ještě mnohem více. Všude kolem stezky - stezka byla vzorně uklizena - neslo okolí stopy, že se tudy vcelku nedávno valila voda: hromádky naplavených větví zaseklých o stromy a nebo kameny. Chvíli jsem nemohl přijít na to, čím byly tyto hromádky zvláštní a pro mě netypické. Pak jsem na to přišel. Neobsahovaly žádné odpadky. Člověk už je tak nějak zvyklý, že když se u nás doma někudy prožene povodeň, tak hromady naplavenin obsahují kromě přírodnin taky určité množství smetí, které voda spolehlivě sesbírala někde nahoře proti proudu. Tady ale nebylo kde odpadky brát. Nahoře nad vodopádem už byl jenom skalnatý hřeben se zbytky ledovce, který tak neúnavně krmil vodopád rozpuštěným ledem a kam se doustanou snad jen kamzíci a horolezci. Jak jsme se tak blížili po stezce k dolní části vodopádu, zvuk nabýval na hlasitosti a i vodní tříště bylo ve vzduchu mnohem více. Než jsme dorazili na místo, kde se pohyb vody prudce měnil ze svislého na vodorovný a říčka se začala chovat tak, jak se od slušného toku očekává, bylo fotografování prakticky nemožné. Alespoň bez dodatečných technických úprav určených pro podmořské fotografování. I kdyby člověk risknul vytáhnutí fotoaparátu z obalu, okamžitě by měl čočku plnou vodních kapek a nezmohl by se na víc, než na nějakou tu abstraktní uměleckou fotku. Proto jsme cestu zpět příliš dlouho neodkládali. Oblečení, kam až vodopád dosáhl bylo naprosto promáčené.

Tak a teď byl právě tak čas - po osvěžující ranní rozcvičce a ještě více osvěžující sprše - na druhý americký pokus o zdolání nějakého toho vrcholu. Dnešní výšinou, kterou jsme si chtěli zařadit na čestné místo mezi zdolané hory měl být Half Dome, který nám jako jeden z nejvýraznějších zdejších reliéfů, dělal společnost už druhý den. Toliko teorie. Postupně jsme z našich plánů slevili, že prostě půjdeme směrem k vrcholu a uvidíme, jak daleko a vysoko nás okolnosti pustí. Cesta neměla být zas až tolik náročná. Nejdříve se jde po takové mírně stoupající stezce lesem. Příjemná procházka, jen turistů je tu víc, než jsme byli v poslední době zvyklí. Místem, kam mířila většina z davu turistů byl most přes říčku, která odváděla vodu z dolní části vodopádu a který sloužil jako vyhlídkové a fotografické místo pro fotky typu "já a vodopád", "moja a vodopád" popřípadě dokonce "já, moja a vodopád". Další výhodou tohoto místa bylo, že bylo vybaveno sociálním zařízením. Dál nahoru vedla už jen stezka, která slibovala stále větší a větší sklon stoupání a to pro většinu turistů nebylo až tolik atraktivní, aby pokračovali v cestě nahoru. Roman už tady před lety byl a vzpomínal, že teď půjdeme nahoru, projdeme místem, kde vodopád padá dolů do hlubiny, mineme ho a budeme pokračovat nahoru směrem na hřeben k vrcholu Half Dome. Pak je tam prý vodopád snad ještě jeden, ale to se všechno uvidí. Tolik plán cesty.

Čím jsme ale stoupali výš a výš, začaly se v plánu objevovat trhliny. Jak už Roman zdůraznil dříve toho dne, vodopád, který jsme se chystali minout má obvykle mnohem méně vody a nebo zmizí docela - i když jen ve zcela vyjímečně horkých a suchých rocích. Je totiž výhradně živen tajícím ledem a když někdy začátkem léta led prostě dojde, tak to vodopád prostě odpíská a čeká na zimní "přejímku zboží", kdy mu zdejší počasí bohatě doplní zásoby nového ledu. Někdy ale s ledem vystačí po celé léto. Jak jsme se tak ale prokousávali klikatící se pěšinkou, s každou další zatáčkou byl šum vody silnější a silnější a vodní tříště přibývalo a přibývalo. Zato stromy postupně ustupovaly do pozadí a nechávaly prostor skalnatému podloží. A pak nutně přišla zatáčka, která nám odhalila pravdu v její naprosté nahotě. Stezka se vyrovnala a šplhala si to kamenným svahem nahoru přímo do místa, kde každou vteřinou dopadaly tuny a tuny vodní masy a vytvářely světelné a zvukové efekty. No, tak s výstupem nahoru na hřeben je šlus. Kolem tohoto živlu neprojdem. Poslední otázkou ale bylo, jak blízko a jak vysoko se chceme dostat, než ukážeme cíli naší výpravy i s vodopádem záda a vrátíme se dolů kde je klid a sucho. Chvilku jsme váhali, ale ne moc dlouho. Každé delší postávání by jenom zvýšilo množství vody, které se nám snažilo vsáknout do všeho, co bylo alespoň trochu nasákavé. A je to tady. Rozhodnutí padlo. Zajdem ještě za támhleten roh a nakouknem přímo do toho dravého proudu a pak hned půjdeme dolů. Cesta byla stále náročnější. Brýle se mi staly naprosto nepotřebné, tak putovaly do kapsy. Vše co jsme měli na sobě a alespoň vzdáleně to připomínalo suché oblečení okamžitě absorbovalo tolik vody, kolik jen bylo schopno. Fotografování vypadalo asi takto: rychle vytáhnout foťák z obalu, otřít čočku, vyfotit a schovat do obalu. Vše v maximálně zkrácené době. Po cestičce se v protisměru valil docela obstojně velký potok a atmosférická vlhkost jen zcela výjimečně opouštěla hodnotu sta procent. V co nejsvižnějším tempu jsme se přemístili ke skalnímu útesu, který tvořil náš definitivní cíl a kolem kterého se lomila - dříve stezka, nyní dravý potok. Tady jsme skryti za skalním hřebínkem a alespoň částečně chránění před nejhoršími účinky živlu chvíli pozorovali, jak se voda padající z obrovské výšky valí mezi útery a ztrácí se někde v místě ležícím o mnoho desítek a snad můžu říct i set metrů níže. Tak. Viděli jsme dost a na další cestu nejsme vybaveni. Nemáme neopreny, lahve s kyslíkem a úvazky. Takže zase po stezce dolů. Zdolali jsme ji v celkem slušném čase, protože jsme pro to měli velmi silnou motivaci. Za chvíli jsme došli k místu s mostem a sociálkami, kde většina turistů obrací a po pár desítkách minut jsme se dostali až dolů k autu. Byl to velmi silný a velmi mokrý zážitek.

Po tomto výrazném zážitku, který jsme završili usilovným pochodem k autu a neméně usilovným schnutím za pochodu jsme byli překvapení ještě jedním naprosto nečekaným jevem. Obloha se zatáhla. Nekecám. Opravdu poprvé, co se potloukáme po jihovýchodu severní Ameriky není nebe jasné, čisté a téměř bez mráčků, ale skoro úplně zatažené. To už je opravdu to poslední, co nám ještě chybí, abychom po dnešním mokrém zážitku s vodopádem ve finále ještě navíc zmokli. Nakonec ale sama příroda uznala, že kvůli čtyřem cestovatelůz z Evropy nemá smysl pouštět se do něčeho tak škodolibého, jako je déšť v místě, kde je tekoucí vody dost a dost. Ten den jsme tedy opravdu nezmokli. Ale zatímco nám táhly hlavou podoné myšlenky, už jsme byli na cestě někam dále, směr Frisko.

Jeli jsme vcelku dlouho. Nejdříve jsme si nebyli úplně jisti cestou, která nám slibovala vysvobodit nás ze zamračeného národního parku, ale nakonec se nám podařilo vybloudit z končin, kde na obydlenou usedlost člověk nenarazí a postupně se dostávat na místa, kde to pomalu začalo připomínat venkov. Celý den jsme se pohybovali v místech, které navzdory visitors centru měly blíže k divočině, takže jsme zdání poklidné vesnické krajiny vcelku přivítali. Dnes jsme si předsevzali "spolykat" co nejvíce mil na cestě směrem k San Franciscu - abychom měli alespoň trochu času se zítra porozhlédnout po městě - a ubytovat se v nějakém vhodném motýlku hned u cesty. Náš los padl na Mantecu. Po zkušenostech z dřívějška jsme byli naprosto klidní, že bez problémů seženeme nějaké vhodné a přitom levné ubytování v podstatě kamkoliv přijedeme. A to se nám taky potvrdilo. Ubytovali jsme se v motelu jednoho z řetězců - jméno řetězce už mi vypadlo, ale myslím, že už jsme jeho služby využili - a vydali jsme se sehnat si nějaké vhodné místo k večeři. Náš motel byl hned u hlavní silnice a protože se nám nechtělo bloudit někde v hloubi města a taky se nám nechtělo jít někam daleko. Tak jsme se vypravili podél hlavní silnice - u které jsme bydleli - a rozhlíželi se po nějakém vhodném místě k večeři. Netrvalo dlouho a narazili jsme na celý shluk míst vhodných k občerstvení znavených poutníků Všechny firmy si nepamatuju. Vím jenom, že jednou z nich byla Wendy's. Tu už jsem párkrát zaregistroval - ale jenom v Californii. Ale ta nakonec nevyhrála. Nakonec to vyhrálo něco, co snad mělo ve znaku nějkakou malinu nebo co a byl to v podatatě bar. Jednou z výhod tohoto místa bylo, že měli čepovaného Sama Adamse a druhou, že tu měli steaky. Až doposud jsem si v Americe žádný nedal a vzhledem k tomu, že už se pomalu blíží konec naší výpravy, moc šancí asi už nebude. Nevím jak ostatní, ale já byl spokojen. Ani účet nebyl natolik katastrofální, aby nás zruinoval, takže večer se vcelku vydařil. Odkutáleli jsme se do svých dvoupostelí a plně se oddali nočnímu odpočinku.

19. 5. 2009 - San Francisco - Přejezd do San Francisca probíhal již naprosto rutinně. Ráno jsme se prostě naložili do auta a vyjeli jsme. Už nevím, kolikrát jsme to psal a pocit z ranního nasedání byl naprosto stejný. Z cesty do Frisca si pamatuju jenom, že jsme po cestě braji benzín. Jinak už nám všechny výhledy, silnice, highwaye a freewaye přešly natolik do krve, že už jsme nebyli schopni najít nic, co by nás překvapilo. Nebo nám to tak alespoň na první pohled připadalo. Mozek začne být časem trochu otupělý a už nedokáže vstřebávat tolik nových vjemů. Prostě jsme se pohybovalii po čím dál větších a větších silnicích, až. Až jsme prostě byli na místě.

Do San Franciska jsme dorazili, aniž bychom si toho na první pohled vůbec všimli. Na jednou začala hustnout zástavba, přibývalo reklam a nápisů, a z ničeho nic jsme tam prostě byli. Jeli jsme ulicemi, které by nás asi měly ohromovat, ale ještě jsme si prostě neuvědomili, že to tak je. Až když jsme se opravdu přiblížili k centru, a ulice začaly mít tendenci chovat se tak, jak by to člověk v San Francisku očekával - to jest být strmé, přerušované příčnými ulicemi, v polijních honičkách skýtajícími odrazové můstky pro efektní skoky. Tehdy jsme teprve uvěřili, ano opravdu jsme tu. Pomalu jsme se proplétali ulicemi, čekali na zelenou často na ruční brzdě v pětačtařicetistupňovém svahu, abychom popojeli dalších několik set metrů a zastavili za naprosto stejné situace na dalším semaforu. Doprava byla sice hustá, ale zvládnutelná. Ulice kterými jsme se pohybovali měly všechny nezbytné znaky čtvrtí, které kdysi byly prvotřídní a co kdysi bylo tím, čemu se říká dobrá adresa. Dnes ale nesly stopy dlouhého "používání", tak jako levná předměstí kdekoliv na světě. Zavřené obchody, domy částečně opuštěné a částečně už dlouho nesloužící původnímu účelu. Grafiti a lidé, které by člověk na tomto místě očekával. Starousedlíci, kteří pamatují místní lepší časy, figurky ulic, které jsou současně jedinečné a současně běžné. Nezbytná dávka špíny ale taky lidí, kteří, i když tady žít musí, snaží se, aby tu byl život co nejpříjemnější.

Na navigaci jsme měli nastavenu Powell street. Tam někde začínají končiny, za kterými jsme sem přijeli. Po té, co jsme prokličkovali městem jsme se nakonec dostali tam, kam jsme směřovali. Nebo alespoň přibližně. Od Powell street nás dělila jenom taková malá ulička, na kterou rozhodně architekt nepotřeboval pravítko. Zaparkovali jsme auto v asi pětačtyřicetistupňovém svahu a šli jsme se projít. Tato část Friska je opravdu vybudovaná na svahu spadajícím až dolů k moři. Mířili jsme prudce do kopce k jedné z nejznámějších zdejších ulic - k Lombard Street. To je taková ta ulice, na které člověk teprve do důsledků pochopí, na co je vlastně v autě volant. Nic vlnitějšího asi už vymyslet nelze. Přišli jsme k dolnímu konci ulice a zjistili jsme, že tudy se do ní s autem dostat nedá. Směrem zdola nahoru je to tady jednosměrka. Chvíli jsme se dívali jak si turisti užívají jízdu možná nejzvlněnější ulicí na světě, udělali jsme pár fotek a začali jsme se pomalu vracet k autu. Rozhodli jsme se, že si to taky zkusíme. Jenom to musíme někudy objet, ať se k Lombard street dostaneme shora. Po chvíli popojíždění ulicemi se nám opravdu podařilo dostat se až vlastně skoro na vrchol kopce a taky se nám podařilo zaparkovat poblíž vjezdu do této turistické atrakce. Ale zdaleka to nebylo všechno, co tady v okolí bylo ke shlédnutí. Kromě toho, že se v tomto místě dalo vjet do ulice, která nemá rovné místo, tak po příčné ulici vedla jedna z tras pověstných historických tramvají, kterými je také San Francisco známo. Chvíli jsme obdivovali, tramvaj samozřejmě taky, ale hlavně to, že turisté - kterými bylo vozítko v podstatě obsypáno - nepadali do vozovky a nebyli postiženi žádnými úrazy. Asi nějaká prastará magie. Nebo dobré pojištění.

A pak jsme se zapojili do nekonečné kolony aut, které si chtěly vyzkoušet průjezd tímto dokonalým zpomalovacím retarderem na vlastní kůži. Už nevím, jestli jsme měli navigaci vypnutou a nebo zapnutou, ale po zážitku v Sierra Nevada si myslím, že tady by se určitě dříve nebo později zbláznila. Její zahněte doprava, zahněte doleva, zahněte doprava a to vše s několikavteřinovým zpožděním by asi rozhodilo i největšího kliďasa. Pomalu jsme v koloně aut propluli ulicí - která je vlastně docela široká, ale jsou v ní nadělány ostrůvky se skalkami, kytičkami a podobnými objekty tak rafinovaně, že celou ulici mění v tenkou křivolakou silničku.

Když jsme se dosyta pokochali, vyrazili jsme směrem dolů, k vodě, k přístavu. Sjed odsud k vodě nebyl žádný problém. Už nějakou dobu jsme měli krásný výhled na zátoku, na ostrov s pevností Alcatraz a sem tam se z mlhy vynořil Golden gate. Dokonce jsme měli i tolik štěstí, že se nám bez problémů podařilo zaparkovat. Pěšky jsme potom vyrazili do přístavu. Samozřejmě až poté, co jsme navštívili zdejší stánky s upomínkovými předměty. Kromě pohlededů jsme toho ale moc nenakoupili. Postupně jseme se začali propracovávat k moři. Jak je naším zvykem, na většinu místních atrakcí už jsme tu byli poněkud pozdě, ale ještě jsme se stihli podívat na molo, kde byly v přístavu přivázané plachtnice a vůbec velmi fotogenické lodě. Pomalu jsme obcházeli a obdivovali přístav, lodě z boku a na horizontu z oparu vykukující most mostů. Ještě jsme přece jenom měli pár chvil času a tak jsme se šli projít po břehu zátoky, abychom nasáli atmosféfu. Výhled na Alcatraz byl impozantní. Nejsem si jistý, jestli z něj někdo utekl a nebo ne - říká se obojí - ale určitě to nebyla žádná hračka. V kontrastu s pochmurnou existencí jednoho z nejproslulejších vězení na světě byl pohled na Most, který se konečně přestal stydět a odhodil svůj župan z oparu a mlhy a vystavil se našim zvědavým očím a fotoaparátům v celé své kráse, fascinující. Nesnadno se člověk k takové vyhlídce obrací zády. Ale časový plán je neúprosný.

Po odpolední procházce jsme nemohli jinak, než se podívat zblízka na Golden gate. Bylo by to naprosto neodpustitelné, dostat se do San Francisca a neprojít se po mostě. Navíc jsem slíbil, že ho budu pozdravovat. Opět se nám podařilo zaparkovat - tady už to ale bylo za peníze - a vyrazili jsme. Zdaleka jsme nebyli jediní, kdo se chtěl po mostě projít. Naštěstí s tím architekt mostu počítal a kromě mnoha pruhů pro auta naprojektoval i pohodlně široký chodník, pro všechny čumily, kteří se rozhodně nepotřebovali dostat na druhou stranu, ale jenom si prostě vyzkoušet, jak se po takovém mostě chodí. No přesně jako my. Z cedulí - kterých je v Americe opravdu hodně - a z poslechu jsme se dověděli o mostě fůru zajímavých věcí. Nebudu se o nich rozepisovat, je nutné si nechat rezervu i pro nějaký ten moment překvapení. Došli jsme po mostě až k první z věží, a někteří i kousek za ni, ale pak jsme si uvědomili, že procházka přes celý most nás zase až tak moc neobohatí - oproti tomu, co jsme absolvovali dosud, a že by nám taky mohl vypršet parkovací lístek. Tak jsme se otočili k druhému břehu zády a začali se vracet k autu. Tak. A teď už se doopravdy a definitivně začínáme vracet. Poslední velký cíl nejen dnešního dne, ale i celé výpravy jsme měli zdárně za sebou. Ještě nás čekala cesta do L.A., ale už to byl začátek zpáteční cesty. Vyjeli jsme na jih s tím, že někde dole, po ujetí co nejvíce kilometrů bychom měli přespat. Naším dalším cílem bylo okolí městečka Morro Bay. Bylo dostatečně daleko, abychom zbytek cesty do L.A. zvládli během zítřejšího dne, ale zároveň dostatečně blízko, abychom se tam dneska vůbec dostali. Pomalu se už šeřilo, a my jsme směřovali stále na jih. Nejdříve jsme jeli po dálnici, potom po rušné silnici, potom jsme odbočili - poslušni naší navigace - na okresku a když jsme nakonec minuli místo, které bych si dokázal představit jako maketu konce světa jedna ku jedné, pokračovali jsme po - sice vyasfaltované - ale jinak v Americe dosud nevídané "pěšince" až do městečka, kde se podle mě lišky učí dávat dobrou noc japonsky, protože Japonsko už je opravdu hodně blízko. Ani snad nemusím zdůrazňovat, že poslední hodiny už jsme jeli opravdu za tmy. Útočiště nám nakonec poskytl vcelku rozlehlý motel, očividně těžící z toho, že mezi San Franciscem a L.A. jezdí opravdu spousta lidí a spousta si jich taky spočítá, že přespat po cestě nemusí být až tak špatný nápad. Vzhledem k pokročilé denní - nebo spíše noční době - jsme se ubytovali, vyložili náklad a po krátkém společenském programu jsme usnuli spánkem unavených.

20. 5. 2009 - Morro Bay, Solvang, Tustin - Ráno v motelu U kotvy - tak nějak se naše nocležiště jmenovalo - se nám trochu vleklo. Už nevím, jestli to bylo tím, že se nám nechtělo vstávat a nebo tím, že všem ostatním obyvatelům motelu se chtělo, ale na snídani jsme byli s přehledem poslední. A tomu taky odpovídal sortiment nabízeného jídla a pití. Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že jsme se nakonec museli spokojit s pomerančovým džusem, který možná pomeranč nikdy neviděl a ni na fotce, banánem a ti závislejší z nás s kávou. Bezpochyby získanou z bukvic a nebo z něčeho, co snad ani ty nejlepší botanické atlasy neobsahují.

Vyjeli jsme zpět směren na L.A. Prostě, když se člověk začne vracet, tak už je prostě veškerá euforie ta tam. Pořád přibývají zážitky, někdy mohou být i naprosto bezvadné, ale... Nějak to prostě není ono. Už je tam prostě tušit stín návratu. Okolní krajina ubíhala kolem nás, domky, zahrady, lesíky. Prostě krajina. Jeli jsme dlouho. Ukrajovali jsme míle a míle a mysleli jsme na to, že dnes večer bychom už měli být zpět v L.A., přesněji řečeno přímo v Tustinu. Abychom se ale dostali do L.A. chybělo nám zdolat ještě poměrně dlouhou cestu. Po cestě nám ještě zbývalo navštívit dvě místa, která slibovala rozptýlení na jednotvárné cestě mezi San Franciskem a Los Angeles.

Nejdříve jsme se dostali do Morro Bay. Je to malé městečko s přístavem a velkou továrnou na zpracování ryb. Jak už je určitš zřejmé, přístav sloužil především rybářům, ale i na turisty tady pamatovali. Hned u mola byla hospůdka dovedně vybudovaná tak, že z dálky připomínala loď uloženou na břehu. Hned po ránu jsme ale nehledali místo k posezení, když ještě ke všemu dnes musíme dorazit do L.A. Tady v Morro Bay jsme se chtěli jenom projít, rozhlédnout se a zase se posunout dál. Nejdříve jsme si mysleli, že největší atrakcí zde bude obrovská skála uprostřed zátoky, která připomínala napůl zabořenou gigantickou dělovou kouli a nebo homoli kdoví čeho. Nakonec ale mnohem zajímavější byli tuleni, kteří přilákáni zbytky po činnosti rybářů připlouvali až k molům a tvořili atrakci nejenom pro nás, ale i pro další skupinky turistů, kteří navštívíli toto místo, zatímco jsme byli tady. No a samozřejmě, jak bych mohl zapomenout na všudypřítomné čipmunky. Ale jedeme dál - směr Solvang.

Solvang je takový malý kousek starého světa v Novém světě. A to nejenom ve srovnání Evropa - Amerika, ale i ve srovnání Evropa - Solvang.... Alespoň teda na první pohled je Solvang místo, kde jako by se zastavil čas, a to už hodně dávno. Na druhý pohled už z každého koutku vykukuje civilizace jedenadvacátého století. Vedle větrného mlýna jako malovaného tu stojí výdobytky nejmodernější technologie. I když ruku na srdce, místní se je snaží udržet pokud možno v rozumných mezích. A povětšinou se jim to daří.

Autko jsme nechali na zdejším parkovišti, které na první pohled budilo dojem centrálního parkoviště. Tady se nám určitě bude pohybovat lépe pěšky. Vyrazili jsme do ulic. Tohle místo je naše poslední zastávka po trase. Ještě jsme se úplně nerozhodli, co s ním uděláme, ale uvažujeme o nějakém obědě a možná taky o nějakém dárku a nebo suvenýru. Brouzdáme ulicemi a prohlížíme si okolí. Vzhled centra na první pohled připomíná holandskou krajinku. barvičky, stavby jako z pohádky, v pozadí větrný mlýn... no prostě pastva pro oči unaveného poutníka zvyklého na běžnou architekturu amerického jihozápadu. Ale není to jenom vzhled, co toto místo drží při životě. Přízemí všech místních baráčků jsou přeplněna krámky a krámečky, jídelnami a hospůdkami. Nejdříve jsme jen tak zevlovali a "korzovali po bulvárech" a potom, vědomi si svého omezeného času na tomto místě - vždyť ještě večer jsme chtěli být v Tustinu - rozhodli jsme se nejdříve poobědvat a potom že se uvidí. Oběd jsme si dali v jedné hospůdce se zahrádkou, která nám kdovíproč náhodou padla do oka. Seděli jsme venku, popíjeli ne sice skvělé, ale ucházející čepované pivo a uždibovali ze svého hamburgeru. Slunce celkem slušně pálilo a my jsme si vychutnávali každou chvíli, kdy nesedíme v autě. Po vydatném obědě jsme se rozhodli ještě pro krátkou procházku městem, zvláště uličkami, které jsme doposud nepoctili svou návštěvou. Procházíme a okukujeme, místy se dokonce vrhneme do nějakého toho krámku, abychom se pokusili si vybrat nějaký ten předmět na památku pro sebe a nebo pro někoho z blízkých. Nakonec - poté, co jsme prošli nějakým místním zemědělskýmm trhem - jsme se konečně propracovali zpět na parkoviště. Bohatší o pár zážitků a chudší o pár dolarů. Hm, tohle už známe. Nasednout do auta a zase jedeme dál.

Tak a zas si to frčíme po freeway, po pravé ruce Tichý oceán, po levé ruce tu městečka tu nějaké kopečky, sem tam rovinka, prostě krajinu, na kterou už jsme si skoro důvěrně zvykli. Jedem sice plnou parou, ale samozřejmě v rámci rychlostních limitů. Nechceme si koledovat o žádný malér na poslední chvíli. I když jsme za celý pobyt tady ve státech viděli policistů velmi poskrovnu, přesto. Náhoda je potvora a nadržuje smutně vtipným situacím. A s Murphym je jedna ruka. Slunce se pomalu chystá k večerní hygieně v oceánu a my se pomalu blížíme k L.A. Navigace nás neomylně vede nejrychlejší cestou do Tustinu. Abychom se tam ale dostali, musíme projet a nebo objet celé - skoro se mi příčí říct město, protože L.A. je vlastně obrovský shluk obydlených míst, tu řidší, tu hustší a dohromady je to celé popropojované právě prostřednictvím freeway. A zatímco tu takhle prázdně plkám, už jsme zase ve známých končinách. Zatím se úplně setmělo a my sjíždíme z freeway do Tustinu. Ještě chvíli a naše americké putování je definitivně u konce. Ach jo.

A jsme zase zpátky v Tustinu. Je to bezva, jsme celí zvládli jsme to, ale už se pomalu na jazyk vkrádá lehká pachuť konce výletu. Každý takový výlet ji má. Když člověk na začátku přijíždí na letiště, dostává se do takové euforie, která mu pomalu ani nedovolí usnout. Všechno je nové, všude spousta zážitků a před sebou obrovské neznámo. Ale potom někdo nebo něco zatočí klikou nebo čím, čas neuvěřitelně zrychlí, až se jeden přistihne, že už ho zase čeká cesta na letiště, tentokrát ale směrem domů. Je sice bohatší o spoustu zážitků, ale zážitky se pomalu mění ve vzpomínky a ty potom v takový jenom jakože dobrý pocit, jak mi tam bylo dobře.

Ale ještě pořád máme jeden den před sebou. No a už se tady přece vyznáme a pořád nám ještě nevzali auto. Tak to zítra ještě můžeme roztočit. Tak tedy dobrou noc. A těš se, Kalifornie...

21. 5. 2009 - Tustin - Poslední den v Tustinu. Poslední den v Americe. Co říct? Možná by tu šlo bydlet, ale stýskalo by se mi po kamarádech a spouusta by mi toho chybělo. Tak si ten poslední den půjdeme pořádně užít. První část programu pro mě nebyla až tak moc atraktivní, ale člověk se musí přízpůsobit kolektivu. Vyrazili jsme šopingovat. Prý se tady dá výhodně koupit oblečení. Já mám co nosit a že bych potřeboval na každý den jiné hadry, no to zrovna ne. Ale jedem, třeba uvidím něco zajímavého. Člověk nikdy neví. Dostali jsme adresu nějakého nákupního centra a tak jsme ho svěřili naší navigaci. Už jsme znali její vrtochy a tak jsme se dostali bez problému k cíli. Na obchodu s oblečením nebylo nic, co by mě zaujalo. Ani na pár dalších. Co mě opravdu přinutilo k tomu, abych chvíli nepohnutě a s pokleslou čelistí zíral bych obchod specializovaný na alkohol, kde jenom různé druhy piva z celého světa zabíraly dva regály o šesti policích a délce asi dvaceti metrů. Tady musely být stovky druhů piva. Našli jsme tu - jen letmou prohlídkou - asi šest českých značek. Koupili jsme několik obzvláště exotických exemplářů spřáteleným sběratelům a vyrazili jsme dál. K dalšímu bodu programu. Tímto bodem programu byla druhá návštěva místního Tustinského pivovaru. Pivo bylo výborné - mimochodem, tento pivovar byl jedním ze dvou restaurací, které jsme zde v Americe navštívíli dvakrát. Možná už jsem se zmínil, ale i kdyby, tak co. A nejen proto jsme se rozhodli koupit si na památku nějaké to tričko s logem pivovaru. Oznámili jsme to obsluze a ta nás nasměrovala k vitrinám s tričky, že za námi přijde manažer a vyřídí to s námi. Manažer nám opravdu přinesl žádaná trička, ale při našem rozhovoru vedeném v češtině lehce zpozorněl. Zeptal se nás, odkud jsme. Pravda, nebyla to zcela originální otázka, ale o to více jsme s ní už počítali. Z České republiky. Aha - povídá on - já jsem si to myslel - povídá taky on. Byl jsem v Praze na svatební cestě. Počkejte chvilku. Zašel do kanceláře a k tričku nám každému přidal reklamní mikinu s logem pivovaru. Pochválili jsme mu pivo - což vypadalo, že ho potěšilo a rozloučili jsme se. (Ale pokud pomineme černé, tak to pivo bylo opravdu dobré, poznámka autora).

A už je zase čas na oběd. Náš hostitel nás pozval na oběd k sobě do firmy. Jméno firmy schválně neuvádím, protože nevím, jestli by to bylo v pořádku - jestli by to nebyla nekalá reklama. Každopádně. Firma byla veliký komplex budov - možná, že tu sídlily i jiné firmy - do kterého vedla cesta pouze vrátnicí. Tu jsme překonali jakožto oficiální a ohlášená návštěva. Zaparkovali jsme na firemním parkovišti mezi spoustou aut různé, a nutno říct i na americký poměr vysoké cenové hladiny. Po nutných vstupních procedurách jsme byli zavedeni do něčeho co svou velikostí na první pohled připomínalo nádražní halu a nebo obstojnou tělocvičnu. Celý tento prostor byl po obvodu vybaven pulty, kde co asi deset metrů bylo místo náležející některému z nepřeberných druhů světové gastronomie. Každé z těchto "stanovišť" mělo svého vlastního kuchaře, který na požádání přímo před zraky příchozího hladovce vytvořil ze surovin naprosto čerstvé jídlo, za které by se nemusela stydět žádná restaurace z těch, co jsem za svůj rušný život navštívil. A pevně věřím, že ani spousta dalších. Možná vám vrtá hlavou, co bylo uprostřed místnosti, když kraje byly takto obsazeny. Střed místnosti - opravdu veliký střed - zabíral salátový a přílohový bar. Nenacházím jiné přiléhavější jméno.

Potom, co jsme se vzpamatovali z kulturního šoku, částečně si nechali a částečně si sami naložili talíř vším, co se nám zdálo dobré a nejlepší, dobrali jsme se k pokladně. Na oběd jsme byli sice pozváni, ale ani kdyby ne, cena za tento náš opulentní oběd zdaleka nebyla tak vysoká jak jsme si mysleli. Jojo, některé firmy se umí starat o své zaměstnance. Dojedli jsme a po krátké exkurzi na pracoviště našeho hostitele jsme se odkutáleli do auta a pokračovali jsme v programu, který jsme si ráno domluvili při snídani.

Další bod programu. Poslední motorizovaný. Pojedem se ještě jednou podívat k Tichému oceánu. A pojedeme tam, kde to už známe. Do Laguna Beach. Jednak to tam není daleko a jednak je to tam opravdu hezké. Cesta už opravdu nebyla problém. Už jsme tu v Americe přece celé tři týdny. Chvilku jsme měli problém najít místo na zaparkování, ale nakonec se nám to přece jenom podařilo. Nechali jsme autko v jedné boční uličce a báli jsme se, že nám ho někdo vykrade už opravdu jenom trošku. A vyrazili jsme na pláž. Nebylo zrovna vedro a voda také neslibovala být teplejší než minule. Tak jsme se prostě jen tak kochali výhledy, brouzdali se pískem i příbojem a vychutnávali si kouzlo okamžiku. No jo. A potom jsme vyrazili k našemu přechodnému domovu. Cesta po freeway i ulicemi předměstí L.A. už se nám trochu okoukala a tak jsme - ani jsme nevěděli jak dorazili do našeho přechodného bydliště.

A už je to tady. Už přišla ta smutná chvíle, kdy jsme se měli navždy rozloučit s naším věrným přemisťovadlem. Ševy nám celou naši dovolenou sloužil bez jediného problému. Kdyby neměl tak hladový motor, bylo by to naprosto ideální vozítko. Naposledy jsme se naskládali na svá místa, do svých vysezených důlků a vydali jsme se na poslední společnou cestu směrem k hotelu a zároveň půjčovně, odkud jsme měli Ševyho zapůjčeného. Trochu jsme měli strach, že budeme mít problémy s tím, že je autko "trochu" zaprášené. Přece jenom, tolik prachu, co jsme nasbírali ve všech národních parcích by se nám doma asi nepodařilo jen tak shromáždit. A těch barevných odstínů! Od bílé až k temně purpurové. Naštěstí človíček, co to od nás přebíral jenom zkontroloval najeté kilometry, obsah nádrže a zvuk motoru a pak nás blahosklonně propustil A jsme zase bez auta. Pěšáci.

Zbytek dne už se nesl v poklidu, koupání v bazénu a vůbec všeobecná relaxace. Na večeři jsme vyrazili do posledního ze tří plánovaných minipivovarů. Tento byl poněkud dál od našeho stanoviště, ale přece jenom v rozumné vzdálenosti, aby se k němu dalo dostat. Snažím se vyhnout termínu poslední večeře, protože ta už je vyhrazena pro jinou událost. A kdoví, jestli v rámci restitucí není i chráněna ochrannou známkou. Ale zpět k večeři. Byly to burgery a byly standardně dobré. Prostředí ale nebylo zdaleka tak hezké jako v Tustinském pivovaru. Tenhle pivovar byl součástí nějakého nákupně kulturního centra a architektura a vůbec přístup byl na tom znát. Po večeři zpět do našeho přechodného domova. Trochu jsme váhali, jestli vůbec máme jít spát, protože do našeho ranního vstávání už pravda mnoho hodin nechybí, ale nakonec jsme se rozhodli přece jenom spánku pár hodin obětovat a šli jsme si - pravda již značně po půlnoci - lehnout.

22. 5. 2009 - Tustin - Kdo vymyslel ráno, má u mě vroubek. Obzvláště v takovou hodinu, kterou zdaleka nejsem zvyklý vídat na budíku. Ale nedá se nic dělat. Dnes je náš poslední den v Americe, alespoň pokud jde o tuhle výpravu. Nevím jak ostatní, ale já jsem musel většinu pohybů provádět automaticky a nebo je za mě dělal někdo jiný. Ať už tak a nebo jinak, nějak se stalo, že jsme se ocitli v autě a byli jsme vezeni z Tustinu do L.A. na letiště. I když jsem chtěl být maximálně při vědomí a nechat na sebe na poslední chvíli co nejvíce působit zdejší prostředí, pamatuju si z cesty dost málo. Večer se snažil být co nejdelší a ráno na to vůbec nebralo ohled. A tím se stalo, že noc byla neuvěřitelně krátká, což se zase nelíbilo mé tělesné schránce. Ale dost filozofie. Chvíle, kdy jsem byl nerad nucen procitnout, byla ta, když jsem sám sebe přistihnul jak s batohem na zádech kráčím halou letiště v L.A. k odbavení. Tak to přesně funguje. Co se stalo včera je jenom sen, krásný a v extremních případech s následky, ale pořád jenom sen. Svěřili jsme svá zavazadla letecké společnosti a šli jsme čekat na svůj spoj do Atlanty.

Mimochodem: Teď a právě tady je to správné místo na to, prezentovat žebříček nejlepších amerických piv. Brali jsme tento výzkum vážně a výsledky jsou naprosto legitimní. Naprosto bez výhrad jsme se shodli na prvním místě. Nejlepší pivo vařené v Americe je Samuel Adams. Byl jsem na něj upozorněn svými kamarády a ukázalo se, že mají opravdu dobrý vkus. Další v pořadí, na druhém místě se umístilo pivo pocházející přímo z Kalifornie a to je Sierra Nevada. Třetí místo už zdaleka nebylo tak jednoznačné a ani zdaleka nemůžu říct, že bychom se jednohlasně shodli. Takže mi nezbývá, než zcela nedemokraticky vyhlásit bronzovou medaili podle svého. Takže - tramtaradá! - bronzovou medaili vyhrává pivo z Chicaga - Arogant bastard. Je to velmi silné pivo, které jsme na svých cestách navíc potkávali v sedmičkových lahvích. Proto jsme mu začali říkat "kusovka" a nebo taky "good night beer". Nikdy si nikdo z nás nekoupil více než jedno najednou. V tom jsme byli zajedno, aby těch jedniček nebylo málo. Z mexických piv byl výběr mnohem jednodušší. Nominovali jsme pouze první místo a to bez jakékoliv konkurence obsadilo "XX" aneb jak mexičani říkají "Dos equis". Tolik k latentnímu průzkumu "Nového světa". Samozřejmě předpokládám, že tekutiny označované jako "Miller" nebo "Budwaisser" nelze ani při nejlepší vůli považovat za pivo. Tečka.

V Atlantě se nám nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku. Vystoupili jsme po čtyřhodinovém letu z letadla do míst, které jsme, ne sice důvěrně, ale poměrně dobře znali. Už nás nepřekvapil ani vláček mezi terminály, ani jediné místo, kde bylo lze kouřit. Přece jenom, na našich cestách je tato skutečnost nezanedbatelná a ne všichni jsme nekuřáci. Proto jsme taky navštívili místní bar, který jako jediný tvořil oázu tabákumilovným jedincům. No a my jsme s nimi samozřejmě drželi basu a objednali jsme si posledního Sama Addamse této výpravy. Po vcelku příjemně stráveném čase v Atlantě jsme se rozloučili s americkou půdou. Při odbavení do odletové haly nám symbolicky vytrhli z pasu víza. Tím nám v pase nezbyla žádná památka, snad kromě stopy po sponkovačce. Původně jsem chtěl napsat, že mě to docela mrzelo, ale dost mě to štvalo.

Let z Atlanty do Prahy nebyl taky ničím zvlášť významným. Cestovali jsme proti hodinám a také proti slunci. Nejtěžší chvíle nám pomohla překonat únava, která nás tu a tam zbavila vědomí na několik cenných chvilek. Jediné co snad trochu stojí za zmínku byl východ slunce, který je z letadla opravdu dobře vidět a je nádherný. Pak už jsme jenom letěli a letěli až jsme se nakonec dostali zpět k nám domů. Po Prahy, do Podolí, do lékárny... no to naštěstí ne. Praha byla v pořádku. Místo v Podolí jsme ale přistáli normálně na Ruzyni a do lékárny naše kroky také nesměřovaly. Pandemie totiž nějak ztratila dech - naštěstí - a ani my jsme nejevili žádné známky nákazy prasátkovou chřipkou. Jediná stopa po hysterii minulých dnů byl již značně ošuntělý letáček v příletové hale. Se zájmem jsme si ho přečetli a potom jsme se vypravili směrem do centra, na vlak. Cesta Prahou nám nečinila větších potíží. Nejdříve kyvadlovka k metru a pak metrem na vlak. A vlakem jsme nakonec po dalších únavných hodinách docestovali až do Rožnova. Tady se také uzavírá tato kapitolka nešeho cestování za krásami nového světa. Teda, uzavírá se pro všechny kromě mě. Já se ještě nějak musím dostat do Ostravy. Ale to nebude problém. To už mám nacvičeno nespočetněkrát.

Nashledanou při nějaké další výpravě.