Albánie je země tisíce bunkrů. Říká se, že v Albánii nelze udělat ani jednu fotografii bez toho, aniž by na ní byl alespoň jeden bunkr. Ale to jsem si dodnes nepotvrdil...no tak, nepředbíhat! A ještě něco. Už přesně nevím den a měsíc kdy se to celé odehrálo, ale byl to asi červenec...

X. X 1986 - Brno - Zní to zvláštně, ale je to tak. Jak se takový človíček jako já dostane k cestovce z Nového Města ač bydlí pár set kilometrů daleko? No nejdříve je třeba seznámit se na minulé dovolené s majitelem cestovky a potom se nechat zlákat na dovolenou lehce vonící exotikou. No ale ještě zdaleka není všechno. Potom je ještě zapotřebí, aby několik rozličných cestovek nezávisle na sobě nebyly schopny zaplnit autobus a nezbývalo jim nic jiného, než spojit své síly a našťouchat takto vzniklé nesourodé skupinky do jedné karosky. No a už je pomalu připraveno první dějství nejdříve dramatu a později ... čeho vlastně? ... ságy, která sice nedá na frak Homérově Odysei, ale trochu ji aspoň vzdáleně připomíná. A co víc, i samotného božského Olympu se dotkne. Tak tedy...

Cesta z Rožnova do Brna by uběhla bez nějakých větších problémů, nebýt jedné drobné epizody, kdy se mi šikulovi podařilo si přibouchnout vlastní ruku mezi dveře nevlatního auta - škodovky, známé jako Zebra. Další související okolnosti nemají pro příběh žádný větší význam a tak je přeskočím. Nutno však upozornit citlivější čtenářové, že pokud nejsou hrdými držiteli silnějších žaludků a pevnějších nervů, tento odtavec raději přeskočte. Hned. Ono již zmíněné přibouchnutí mělo za následek, že postižený prst - dnes už si nejsem tak úplně jistý, kterýpak to byl - začal měnit nejen barvu ale i velikost. Správně tipujete, že zmenšovat se nezačal. Kolem půlnoci mě velikost, barva a nezapírám, i bolest přinutily k návštěvě pohotovosti. Tam mi sdělili, že zlomené to není, ale že se s tím nedá až zas tak moc dělat. Pokud nechci zrušit odjezd na dovolenou. Tak jsem si řekl - alespoň dnes tomu pevně věřím - přece chlapče nejsi žádná dvojka máslo a jeden prst ti přece nezruší zasloužený odpočinek. Navíc, když je tvůj vlastní. No tak jsem vyrazil. Cesta probíhala vcelku bez komplikací - usuzuji podle toho, že si z ní nic moc nepamatuju. Zlom nastal v Brně na Zvonařce. Prst se odmítl zmenšovat a naopak začal dost bolet. Tak jsem se rozhodl k radikálnímu řešení. Zakoupil jsem zapalovač....no a jehlu jsem měl ze svého šitíčka. Podrobněji tu operaci popisovat nebudu. Zbytek je na fantazii. Ne, nebolelo to, aspoň ne nějak extrémně. O komiku situace se postaral řidič patrového autobusu, který se rozhodl se se svým autokarem rozhodl zakotvit přesně ve chvíli a v místech, kam jsem se se svým chirurgickým zákrokem rozhodl uchýlit. Tolik ztuhlých a protažených obličejů s patřičně vykulenýma očima jsem neviděl nikdy před tím a ani dlouho potom. Chápu že klučina - ač šikovný a pohledný - který si čerstvě zapalovačem dezinfikovanou jehlu ze šití velikosti dvanáct zarve pod nehet aby upustil stavidla přebytečným provozním kapalinám jistě vyvolá zmatek v dušičkách nic netušících turistů, právě dorazivších do Brna. Nicméně, umělecký dojem sice nula (maximálně) nicméně efektivita sto procent. Operace se zdařila, pacient se uzdravil.

...po té, co jsme posbírali všechna nesourodá uskupení i individuality po všech plánovaných zastávkách v tuzemsku, vyrazlili jsme směrem na jih, vstříc dobrodružství. Naši výpravu, tedy přesněji její osud předznamenal pro nás bezejmenný celník na hranicích mezi Českem a Slovenskem. Po zastavení autobusu na celnici vyrazila dvojice odhodlaných celníků směrem k naší Karosce, domovu našemu na kolečkách, aby přísně leč spravedlivě provedla to, co je jejím smyslem bytí. Celní a pasovou kontrolu. Dveře autobusu se otevírají, první z celníků - s lehkým ůsměvem na tváři - pokládá svou nohu ozbrojenou služební obuví na první schůdek naší Karosky. Jen tak, aniž by čekal nějakou zradu, táže se řidiče, kampak že to jedeme. "Do Albánie," odpoví dotázaný. Znáte ten pocit: svět se zastavil. Po obličeji celníka proběhne veškerý sortiment emocí, kterými byl schopen čelit okolnímu světu, kupku vybraných pasů - které mu s lehkým úsměvem nabízel vedoucí zájezdu - změřil pohledem vyhrazeným zeleným, páchnoucím a slizským věcem, opatrně sundal nohu ze schůdku autobusu a hlasem, který byl koktejlem pobavení, zděšení a rezignace, mávnul rukou: "Pokracujte." Ještě chvíli nás pohledem sledoval. Zdálo se mi, že kroutí hlavou, ale to je bez záruky. Možná to byl jen zrakový klam. Další tranzit Slovenskem se obešel bez příhod, které by v mé mozkové kůře zanechaly sebemnší stopu.

X. X 1996 - Maďarsko Pokud jde o průjezd Maďarskem, je to kapitolka, která se odehrávala celá potmě. Kromě únavného, kolébavého pohybu naší Karosky se přihodila jen jediná věc, která stojí za zmínku. A ta se odehrála na bezejmenné benzínové pumpě uprostřed jistě nádherné ugrofinsky mluvící krajiny. Jak už je typické pro podobné zastávky rozdělila se výprava na dvě fyziologicky rozdílné skupiny, aby učinily nezbytné. Jedna z těchto skupin se však dále rozštěpila - snad z nedostatku sympatií k jevu obecně nazvanému fronta - a část z ní se vydala do širé, velmi blízké krajiny. Jeden účastník - historické prameny neuvádějí který - s pohledem rozostřeným jak situace vyžaduje vykonával nezbytné, když v tom jeho pozornost upoutalo velmi blízké okolí. Na chvíli ztratil řeč a potom pronesl větu, která se sice nezapíše do dějin, ale ihned upoutala pozornost části česky mluvícího okolí: "Ty vole, kanabis." Opravdu, bylo to tak. Za tou bezejmennou pumpou si nárokovalo právo na život několik plně vzrostlých rostlin.

Tato epizodka by si zasloužila patřičně vygradovanou pointu, nicméně, nic takového se v podstatě nekonalo. Když ovšem pominu, že několik z účasníků zájezdu připravilo nebohé rostlinky o jejich olistění a to pak umístily do trvale pootevřených okének naší Karosky, aby je patřičně vysušili. No, a s tímto nákladem jsme procestovali celý Balkán, včetně několikerých hraničních přechodů. ...no a nic. A pak věřte celníkům.

X. X 1996 - Rumunsko Průjezd Rumunskem pro nás také nepřipravil žádné obzvláštní překvapení. Zástavba řídla, lidská obydlí začala dostávat omšelejší vzhled a vůbec jsme se začali dostávat do poněkud jiných končin, než na jaké je domorodec obvykle zvyklý. Jediná zastávka v Rumunsku, kterou jsme absolvovali byla v místě, které se dá s úspěchem nazvat oázou. Široko daleko nic, alespoň nic co by stálo za řeč a uprostřed toho všeho několik trnitých stromů - z důvodu nedostatku přiléhavějšího názvu je můžeme považovat za akáty - a jedna kamenná studánka. S vodou! Už si nepamatuju, jestli jsem ji pil a nebo ne, nicméně jsem stále zde. Po občerstvení a po té, co jsme svá těla omlácená místními cestami poskládali přibližně do původního tvaru, jseme se vydali dále.

Příští atrakce na nás čekala na břehu Dunaje. V místech, kde jsme se s naší Karoskou ocitli byl jediný možný způsob jak překročit Dunaj použití trajektu. Trajekt sám o sobě je úžasný vynález. Ale slova "nalodit se na trajekt" v sobě skrývají mnohem větší drama, než jaké by jim neznalý člověk přisuzoval. Představte si krásné pozdní ráno, slunce svítí, k betonovému nájezdu mířícímu směle a neodvratně přímo do vln dunaje a svažující se k němu v odvážné křivce se nesměle blíží autobus. Všichni v autobuse upřeně sledují břeh. Ano. U břehu kotví trajekt. To je v pořádku. Ovšem nájezdní rampa svírá s břehem velmi odvážný, přímo snad nemravný úhel. Otazníky v očích řidičových se pomalu mění ve vykřičníky. V tom ale opět dochází k dramatickému zvratu v situaci. Doposud sedící a ležící - naším příběhem prozatím nezaznamenáni - domorodci, každý vybavem tu prkénkem, tu kostkou z europalety a nebo jiným konstrukčním materiálem, zvedli se jako jeden muž...ženu bych si snad pamatoval, a začali s lehce podmračeným a zádumčivým pohledem obstupovat naši Karosku. Nevím jak přesněji popsat chvíli velmi ostražitého a napjatého očekávání věcí příštích, které se zmocnilo osazenstva Karosky. Takže je to na vaší fantazii. Dle pokynů místního šéfa, vládce volantu našeho drahého přmisťovadla začal pomalu couvat (po té, co obratně otočil autobus) k trajektu, k Dunaji, ale také k tomu již zmiňovanému nesmyslnému úhlu, rozevírajícímu se mezi rumunským břehem Dunaje a trajektem. Řidič s lehkým odevzdáním pomalu spouštěl naší Karosku k hladině. A v tom se začalo dít spoustu věcí současně. Místní šamani, každý profesionálně třímající svůj kousek stravebního materiálu, začali obratně podkládat, přikládat, odebírat a znovu přikládat na jiném místě a to vše za neustálého štěbetání v naprosto nesrozumitelném...jazyce, však co by to bylo jiného. Autobus se stále blížil k trajektu, ale světe div se v jednu chvíli se přímo vznášel na dřevěné konstrukci sestavené bez jediného hřebíku pouze z dřevěných materiálů a možná i z těl místních architektů...a v tom jsme, naprosto bez dechu a možná i bez ostatních životních funkcí, byli na trajektu. Než se nám podařilo snížit tep na přibližně normální hodnotu, naši...hmm přemisťovatelé už se opět zvířecky nudili ve stínu na břehu Dunaje. Což jim ovšem nezábránilo pohledem zkontrolovat šéfa, dostal-li zaplaceno. Přeplutí krásného modrého Dunaje, jak píše klasik, tak ztratil kousek svého lesku, která si jistě plně zasloužil.

Další událost, která častečně pobavila a částečně vyděsila účastníky zájezdu bylo sprchování autobusu a čištění obuvi. Tento jev nás pak již pronásledoval celým Balkánem. První setkání bylo úsměvné. Přijeli jsme k místu, kde kromě závory na cestě uprostřed polí bylo jen několik stanů, pravdu říct už značně omšelých. Po chvíli čekání u závory - to jsme již začali tušit, že čekání je tu národní sport - jsme se dočkali delegace. Sestávala z několika uniformovaných můžů s neproniknutelnými výrazy a dvou - to si pamatuju přesně - jiných bytostí, oblečených do bílých plášťů. Počtem jsem si naprosto jistý, protože se při pobytu na Balkáně nikde neměnil. Nevím, kdo to tehdy vymyslel (já to nebyl), ale začali jsme jim říkat doktor Alban a doktor Bolíto. Nejdříve jsme projeli s autobusem soustavou sprch, které umyly náš autobus kapalinou neznámého složení a potom přišel zlatý hřeb programu: všichni jsme museli vystoupit z autobusu a projít vaničkou opatřenou molitanem napuštěným - dle nezaměnitelného odéru - chloraminem a znovu si nastoupit. To vše, proti rozšíření tuším kulhavky nebo slintavky nebo něčeho podobného. Nic proti tomu. To dává smysl. Jenomže před průchodem vaničkou i po něm, jsme k autobusu šli po stejné cestičce. Jak ta kulhavka ví, že při cestě z vaničky už "nebereme stopaře"? No nic, nemusím vědět vše...jo, málem bych zapomněl. Tato služba byla povinná a ... placená.

x. x. 1996 - Makedonie - Naše první návštěva makedonie (trochu předbíhám) byla opravdu fádní. V podstatě jsme Makedonií jenom profrčeli a najenou jsme byli pryč. Jediné, co se o ní dá říci, bylo to, že to byla jedna z prvních zemí, kde jsme na své cestě museli vypisovat imigrační formuláře. Do té doby jsem se s nimi nesetkal, a tak mě přkvapovalo, o jaké nesmyslné údaje může mít země, kde už se jakživ neukážu. Ale to už jsme se blížili - jak jsme si mysleli - k cíli naší cesty.

x. x. 1996 - Země nikoho mezi Albánií a Makedonií - Tak. Nemůžu nepopsat kulisy našeho největšího zážitku celé výpravy. Opouštíme makedonské hranice a pomalu se blížíme k těm albánským. Obklopuje nás typická krajina, prosluněná dopoledním sluncem. už jen necelé asi dva kilometry do Albánie. Silnice se vine krajinou, napravo strž končící v Ohridském jezeře, nalevo se tyčí svah porostlý křovisky a hostící první bunkry. Před námi se otevírá krásné panorama: vpravo zelený svah, vpravo strž a modravé jezero, a uprostřed silnice, budka, červenobílá závora, a co je nejdůležitější, brouzdaliště pro auta - pravděpodobně opět z hygienicko-finančních důvodů. A tady se pravděpodobně - sice bez záruky - stala osudová chyba. Náš řidič - zkušeným okem - vyhodnotil že nájezd je pro naši milou karosku přímo vražedný, a tu vybetonovanou louži objel. Nic zlého netuše, zastavili jsme před modrobílou závorou a delegát vyrazil s našimi pasy k budce celníků. Po asi třiceti minutách se nám začalo zdát, že všechno neprobíhá úplně standardně, a to ani na balkánské měřítka. Pak proběhlo několik výpadů našich oficiálních představitelů směrem k hraničnímu přechodu s různými lejstry a argumenty, a jejich výrazy byly čím dál tím více překvapenější a vyděšenější, až definitivně zaparkovaly na mírné rezignaci. Naši milou Karosku jsme museli přeparkovat do odstavného pruhu a jen jsme sledovali, jak pod červenobílou závorou projíždí jeno auto či autobus za druhým. Co se to děje? To je dobrá otázka, a až do tmy to vypadalo jako normální obstrukce.

Ani večer ale nepřišlo "rozhřešení". To už jsme my a hlavně naši delegáti měli za sebou několik hodin čekání v autobuse, v horku jaké náladu nepřidá. Pak už to opravdu nešlo, a tak jsme vstoupili do země nikoho - mezi albánské a makedonské hranice. Pobyt před autobusem nám poskytl sice volnost pokud jde o ztuhlé končetiny, nicméně ostré slunce začalo paradoxně opět tlačit náladu k bodu mrazu. Myslím, že už jsme v zemi nikoho strávili několik hodin, když ti nejodvážnější z nás - ani do této skupiny jsem nepatřil - našli krkolomnou stezku vedoucí ze silnice dolů k ohridskému jezeru. Tato příkrá stezka tvořila kolmici k silnici a nejkratší spojnici mezi ní a tolik vytouženou vodou. Až do téchvíle jsme byli odkázáni na vlastní tělesnou termoregulaci. Těm nejšťasnějším z nás zůstalo něco alespoň trochu vlažného k pití. Ale co dál?

Mimochodem: Ohridské jezero nemá žádný přítok vody. Nemůže se také spoléhat na nějaké extrémní srážky. Celé to kouzlo, proč jezero nevyschne spočívá v tom, že nějakých šest set výškových metrů nad ohridským jezerem je ještě jedno - jehož jméno jsem určitě neznal déle než půl hodiny - a z tohoto jezera voda prosakuje pískovým podložím do ohridského jezera. A proto, i když nelze identifikovat žádný výrazný tok, neustále proudí voda od břehu ke střdu jezera. A tato voda je je opravdu pitná. Ano, přímo z jezera. Pískový filtr prostě umí kouzla.

No, tak prostě ti nejodvážnější a nebo ti nejzoufalejší se rozhodli vykoupat se v jezeře. No co, přece, tam nemůžeme, zpátky nechceme a v autobuse se co nejdříve upečeme. No tak hurá na koupák! Však přece žádné hranice neporušíme! V řadách albánských celníků proběhla nečekaná a nevídaná vlna aktivity sledujíc zástup v plavkách sestupujících k jezeru. Celý ten zmatek, který zarhnoval spoustu slov v neznámém jazyce, gest opět v neznámém jazyce a kontole zbraní, která překlad nepotřebovala vyústil v opatrný, nicméně nastražený klid. Nejmladší z celníků byl - po několika desítkách minut - vyslán, aby dohlížel na skupinu lidí v tu chvíli již bezuzdně řádících ve vlanách Ohridského jezera. Nikdy nezapomenu ten pohled, ve vodě asi dva tucty unavených ale pro tu chvíli šťastných cestovatelů, ochlazujících svá unavená těla, a nad tím vším na útesu mladičký pohraničník v maskáčích, se samopalem a s hrůzou v očích. Skoro to bylo vidět, co mu táhlo hlavou. Pokud budou plavat směrem do Albániie, tak budu muset střílet. A nebo se možná pletu, třeba si říkal, kdy už sakra některý z nich překročí hranici a já konečně budu moct střílet. Těžko říct. Ať už tak jako tak, nikdy dříve a nikdy potom jsem nezažil plavčíka se samopalem.

A tak jsme se pomalu prokoupali ke konci dne, zatímco naši delegáti se pokoušeli pochopit, co se to kolem nás vlasně děje, v jakém hrajeme filmu, a co udělat pro to, aby se svět kolem nás začal alespoň přibližně chovat tak, jak bychom si představovali. Zkoušeli všechno. Nejdříve se snažili vypáčit z celníků, co je vlastně špatně. Patrně se to ale mezitím stalo státním tajemstvím, protože se to našim delegátům - i přes nezměrné úsilí - nepodařilo z žádné živé bytosti přítomné na hranicích vypáčit. Zkusili jsme i různé triky. náš řidič autobusů dokonce ostentativně zacouval i do té kalné betonové stoky, kterou patrně albánci používali jako záminku k vybírání poplatků za ošetření autubusů proti kulhavce, nicméně bez úspěchu. Zástupci cestovky postupně od celníků přinášeli různé, a opravdu rozmanité zprávy a důvody, proč nemůžeme pokračovat v cestě. Nejdříve to bylo snad proto, že nemáme v pořádku doklady my, jakožto cestující. Netrvalo ani hodinu a my cestující jsme - podle ofisiálního vyjádření měli doklady v pořádku. Ale, najednou neměli naši řidiči v pořádku doklady opravňující je řídit autobus na území Albánie. Tento oficiální postoj taky nějakou dobu vydržel. Nicméně, kdo by to řekl, to se taky časem vysvětlilo, co ale bylo neodpustitelné, naše cestovka neměla povolení fungovat jako cestovní kancelář na území Albánie. Prostě tam nebyla registrovaná. Nedává to smysl, co? No to bych řekl. Ale to už jsme se přehoupli přes západ slunce a na albánskou hranici, náš autobusek...a na nás, bivakující pod širákem ve spacácích na asfaltovém povrchu země nikoho před čelní maskou naší karosky se začala snášet tma. Někteří kluci z výpravy navázali opatrnou družbu se strážnými - podobného věku - a neškodným kočkováním si krátili chvíli. Půjčovali si na focení slušivé pokrývky hlavy celnických a vojenských uniforem. To nebyl problém. Samopal jim ale půjčit nechtěli, nudaři.

Mimochodem: V životě jsem neviděl tolik aut s německými značkami a "déčkem" na kapotě pohromadě jako na albánských hranicích. A to ani v Německu. Všichni řidiči byli patřičně opálení, a hranice obšťastňovali svou přítomností několikrát během dne. Musím ale přiznat, že nám to ale zas až tak nevadilo, protože přes hranice k nám vozili alespoň kousek albánských tradic a to pověstný koňak "Scanderbeg". Scanderbeg byl albánským národním hrdinou. Nic víc o něm - díky přeostražitým albánským celníkům - nevím. Ale koňak je to dobrý. Ti dobří muži v mercedesech "eskových" a "éčkových" řad nám ho vozili přes hranice v množství větším než malém za příjemnou cenu. Jedna láhev, jeden dolar.

Nocleh na vyhřátém asfaltu před autobusem nebyl vůbec žádný problém. Ono ani nebylo moc na vybranou. Jediná alternativa byl autobus, ale toho měli všichni za tu dlouhou cestu z českých luhů hájů až na albánské hranice plné zuby. V noci přes hranici ani nikdo moc nejezdil a tak noc uběhla klidně. Díky Scanderbegu. Za zmínku ještě snad stojí, že jeden z našich delegátů vyrazil do Tirany za naším velvyslancem, aby se pokusil zvrátit podivné rozhodnutí ...koho vlastně...to jsme se nikdy nedozvěděli.

Dopoledne probíhalo v poklidu. Trochu nás sice žraly autobusy, které se pouze chvíli zastavily před hranicí a zase plavně pokračovaly v jízdě bez nějakých zjevných komplikací. Nu což. Dopoledne jsme trávili v zátoce, kde jsme se snažili zabavit jednak koupáním - pod dozorem bdělého samopalníka - a jednak neustálým probíráním situace a různých eventualit. Postupně jak začalo vycházet slunce výš a výš po nebi, čím dál více se nám připomínala skutečnost, že se nám krátí zásoby pití. Jídlo nikdo moc neřešil, v tom vedru a lehkém stresu si na něj málokdo vzpomněl.

Mimochodem: Tady je namístě představit jednu z účastnic zájezdu. Pokud je to vzhledem k okolnostem možné. Část z naší namixované výpravy tvořili mladí umělci. Částečně fotografové, nebo kameramani, částečně herci .... a herečky. Pro tuto část příběhu je nezbytné povšimnout si obzvláště jedné, jejíž jméno už mi moje podvědomí odmítá pošeptat do ouška. Popis bude také velmi stručný a velmi subjektivní. Nebyla to žádná reklama na hlad, ale všechna svá kila měla na těch správných místech. Kromě toho výrazné oči a byla ostříhaná na ježka. A jsme u toho. Když jsme vlastně už před více než dvacetičtyřmi hodinami zastavili před tehdy ještě neznámou závorou a celníci okukovali autobus, jeden z nich očividně nemohl odtrhnou oči od této lepé děvy. A co více, nejenže od ní nemohl odtrhnout oči, ale pokusil se s ní navázat kontakt. A tady slavně vstupuji na scénu já, jinak epizodní rolička, ovšem tentokrát se spoustou textu, a to hned ve třech jazycích. První hodiny našeho pobytu v zemi nikoho - odhlasovali jsme si oficiální název "Česká menšina Nikde" - jsme se snažili trávit sice u vody, ale na doslech od našeho autobusu, abychom v případě potřeby mohli naskákat do naší karosky a pokračovat v našem radostném putování. Naše nadšení však záhy vystřídala rezignace a tak jsme se po pobřeží pouštěli dále, kam až nám odvaha a samopaly dovolily. Roztáhli jsme se asi do šířky sto metrů. Já jsem se čirou náhodou, nikoli přebytkem odvahy jak bych si jistě sám rád o sobě myslel, ocitl na místě pláže už snad i na území Albánie, jednoznačně však nejvzdálenějším od zbytku naší výpravy. Netrvalo dlouho a nedaleko "náhodou" usedl na kus vyvřeliny již zmiňovaný celník a snažil se navázat lehkým konverzačním tónem hovor. Doslovný přepis rozhovoru mezi mnou, později Tondou a jím by asi přinutil k hysterickému záchvatu smíchu lingvisty dvou specializací - ruštiny a angličtiny. Myslím si dokonce, že jsme vyvinuli vlastní gramatiku, která nejenže obsahovala prvky obou jazyků s výraznými vlivy češtiny a albánštiny, ale navíc se velmi výrazně transformovala v závislosti na čase. Tento zásadní dialog je však pro pokladnici světového kulturního dědictví navždy ztracen. Význam však lze shrnout do souvětí: moc se mi líbí ta nakrátko ostříhaná kočka mohli byste jí to říct ať sem za mnou příjde...koncem věty si nejsem tak docela jistý. Ale je možné, že ten celník byl příčina našeho neúspěšného přechodu hranic. Protože na - sice dvojjazyčnou, rozhodně však jednoznačnou otázku, jestli nás tady zdržují proto, aby si on stihl domluvit rande, neodpověděl. Asi to už navždy zůstane otevřené.

Poledne se překutálelo, aniž ho někdo nějak významně zaznamenal. Odpoledne proběhla válečná porada, kde jsme hodnotili naše šance dostat se - ač s platným vízem - za albánské hranice. Skeptiků pomalu přibývalo. Jediné osvěžení nám připravila jeho excelence velvyslanec české republiky v albánii, který nám z Tirany přivezl dva kartony balené vody. Pomoc v pravý čas. Ale přes hranice nás stejně nedostal. Stejně jako my, nedokázal pochopit, co je vlastně špatně. Možná to nevěděli ani sami celníci. A tak plynul čas a pomalu jsme se začali všichni přiklánět k názoru, že necháme Albánii daleko před sebou a začali jsme řešit jiné dilema. Jedeme domů a nebo vymyslíme nějaký náhradní program v okolních zemích? A vzhledem k tomu, že se nikomu domů nechtělo...vzhůru do neznáma!

Mimochodem: Aby všech těch zábavných situací nebylo málo, tak náš pobyt v zemi nikoho zakončila dvojice účastníků zájezdu velmi efektně. Vzdálili se po pobřeží Ohridského jezera v opačném směru, než jsem před tím vyrazil já a narazili na celníky. Pro změnu tentokrát makedonské. No ale to nebyli žádní žabaři. Oba naše drahé spolucestující sbalili, naložili do džípu a několik hodin - cca čtyři - je vozili mezi různými velitelstvími a policejními stanicemi. Podle ztuhlých obličejů, jaké měli při návratu, když se je našim delegátům podařilo vysvobodit z mašinérie makedonské justice si oba užili svoje. V kontextu toho už ani obšírněji nezmiňuji, že jsme měli výrazné problémy při návaratu do Makedonie. Měli jsme sice den, nebo dva dny?, staré výstupní razítko z makedonské celnice, ale kde jste celou tu dobu byli? Jakto, že nemáte žádné albánské vstupní razítko? To je nějaké podezřelé... Jo, a to jste vy s těmi zadrženými? Hm... Nakonec se vše zdárně vyřešilo, když jsme na celnici před autobus vytahali a rozbalili veškerá naše zavazadla - museli jsme i vytahat a otevřít kanystry s pitnou vodou - a opět dvojice Dr. Alban a Dr. Bolíto nám ořetřili naši obuv - za patřičný obolus. No a pak už nic nebránilo opuštění již důvěrně známých pár set metrů čtverečních v zemi Nikoho.

x. x. 1996 - Makedonie - Druhé překročení makedonských hranic. Pak už to bylo celkem v pořádku. Prohlídka města, pravoslavného monastýře - většina duchovních staveb na balkáně je buď pravoslavných a nebo islámských. Konečně za dva dny mohl člověk udělat fotku, na které by nebyl ani jeden bunkr a nebyl tam ani jeden atlet se samopalem.

Mimochodem: Na - mimochodem velmi pěkném a malebném tržišti - jsme potkali tuším majora českého původu, v té době sloužícího u UN, který nám sdělil sladké tajemství, že asi pět dní před naším příjezdem na albánské hranice tam v té oblasti někoho zastřelili. A že jsou teď albánci poněkud nervózní. Takže další teorie. Jak se ukázalo později, tak to mohlo být vše ještě úplně jinak. Pár týdnů po naší skoro návštěvě Albánie tam vznikly velmi silné nepokoje kvůli nějakým piramidovým hrám. A teď se v tom vyznej.

x. x. 1996 - Řecko - Do Řecka jsme vstoupili opět velmi stylově. Použili jsme hraniční přechod, zastrčený v tom nejodlehlejším cípu makedonsko-řeckých hranic, kde český pas ještě nikdy neviděli. Trošku jsme se tam zdrželi, ale naše podezření, že náš výlet bude sestávat výhradně z nocování v rozličných zemích nikoho se naštěstí nepotvrdil. A jak jsme hledali místo k přenocování? Naprosto sofistikovanou metodou. Namátkou. Když se našemu řidiči zdálo, že silnice je dostatečně odlehlá, nikde kolem žádné světla a terén je poměrně rovný, prostě zastavil a bylo to. Nu a celá osádka autobusu jako jeden muž či žena vzala své karimatky a spacáky a volně se rozptýlila do krajiny. Krásná noc. Sice trochu větrno, ale považte, žádný samopal v dohledu!

Ráno jsme se nasáčkovali do karosky a vyrazili vstříc dobrodružstvím v relativně civilizovaném ale patřičně drahém Řecku. Směr Meteora! Zní to dobře, ale přiznávám, že v té době jsem vůbec netušil, o co se jedná. Míjeli jsme vesnice a vesničky, které byly jistě malebné, ale to je asi vše, co o nich můžu říct. No ale pak jsme se začali blížit k něčemu, co zaujme na první pohled. Skály, týýýjo a na nich jsou nějaké baráky! Jak jsem se dozvěděl a později i lehce vyzkoušel, je to slepencové pohoří a na jeho vrcholu si pravoslavní mniši postavili množství klášterů. Některé jsou naprosto nepřístupné, ale některé lze navštívit. A to právě máme teď v úmyslu. Bylo to impozantní, jak se k nám ty hory, vyrůstající z naprosté roviny blížily. A po mnoha a mnoha zatáčkách jsme se tam dostali. Do ráje. Do ráje stánkařů a obchodníčků všeho druhu. To se vám přihodí, ani nevíte. Stojíte si takhle na posledním schůdku autobusu a přemýšlíte o malém krůčku pro lidstvo, ale velkém krůčku pro člověka, a najednou jste tam. Kradmý pohled vpravo - stánky, kradmý pohled vlevo - stánky. A všichni jejich provozovatelé ve střehu, napnout všechny své dovednosti a schopnosti, zbavit se včeho, samozřejmě za co největší protihodnotu. No tak, nejsi první ani poslední, di do nich, přece tě nedostanou lacino... To je pravda, dostanou tě draho. Běžné léčky a pasti, přecházím přezíravým pohledem, ale každý udělá chybu. Dopustím se mírně sarkastického komentáře, a už jsem ztracen. Jeden z číhajících stánkařů zavětří, zbystří a s pohledem lovce se vrhne ke svému stánečku a strčí mi pod nost knížku o Meteoře...v češtině. Tak tohle je rána pod pás. Všechny zábrany padají a peněženka se otevírá. Ještě než si stačím uávědomit alespoň dnešní datum, jsem o sto metrů dál a třímám v rukou igelitku skrývající inkriminovanou knihu, celkově lehčí o pár dolarů. Vítejte na Meteoře.

Po důvěrném seznámení s mísními obchodníky už je konečně tady, klášter. Po zakrytí všech - zdaleka ne vzrušujících - míst jakožto kolena a podobně jsme vpuštěni na strmé a energeticky náročné schodiště vedoucí k cíli naší dnešní výpravy. Po mnoha manoha schodech, které jsme opatřili otisky své obuvi jsme se prostoupali na nádvoří kláštera, který je sice přístupný turistům, ale zároveň je plně funkční a mimo návštěvní hodiny si žije svým jistě tajemným životem. Prohlidka je nenápadně leč pozorně směrována po plánované trase. Co říci o klášteru? Prastarý, velmi dobře udržovaný, prastarý. Místo kde nejen kráčí, ale snad i usnula a dosud spí historie.

Po důkladné prohlídce kláštera a krátké procházce místními slepencovými útvary se naloďujeme opět do karosky, se kterou nás pojí vztah téměř rodinný vztah, a pokračujeme dále ve své cestě, na mysli jediné slovo: moře. Cesta ubíhá částečně pod vlivem poněkud mrazivým vlivem navštívených duchovních staveb, zároveň však v euforii a očekávání koupání ve slané vodě. Ještě hodiny, ještě hodina, ještě, ještě...teď! A jsme tady. Leptokarie.

x. x. Leptokarie - Tak a už jsme u moře. Koupat. Teď hned. Cože? Spát? To pak něak uděláme. No tak teda jo. Hurá do vln. No a pojedeme teď na noc vůbec někam dál? Plán žádný nemáme. Touhle dobou už jsme měli být někde uprostřed Albánie. No tak co. Na pláži se přece spí dobře. Pod sebou písek nad hlavou nebe a hvězdy, pod nohami - a to je velmi důležité! - čáru přílivu...jinak totiž příjde moře na návštěvu do spacáku, a to není návštěva z nejvítanějších.

A co budeme dělat ráno? No když už jsme se tu tak ocitli, tady kousek je takový kopec, vlastně pár kopců, jmenuje se to Olymp. Nekecej! Není to ten plácek, kde sídlí ten řecký panteon? No jasně, tak to zajdem na návštěvu! Cesta na vrchol Olympu není přímo procházka višňovým sadem, ale dá se to zvládnout. Nevím sice, jak kokrhají řečtí kohouti, ale určittě hned potom jsme opět zaujali svá již velmi důvěrně známá sedadle v karosce a v polospánku - doufám kromě řidiče - jsme se odkolébali na místo, odkud se dá vyrazit k vrcholu Olympu - Mitikasu. S přípravami se nikdo nějak zvlášť nepatlal, pravděpodobně proto,, že k tomu neměl dostatek času. No tak jdeme. Úvod je celkem příjemný a připomíná vysoké tatra. Přibližování k horám na sebe vzalo přívětivou tvář borového lesa se stínkem, který jsme docenili až mnohem později. Ale pohoda nemívá dlouhého trvání a malebný les nás nelítostně vyplivnul na prudké kamenité úbočí bedoucí strmě nahoru. Přímou cestou by to nebylo až tak daleko. Ale serpentinami jsme nachodili poměrně velký počet kilometrů. Jedinou útěchou nám bylo, že jít přímo nahoru by bylo šílenství rovnající se pokusu o vyrovnání světového rekordu v žonglování vosími hnízdy. Na tomto výletu jsem si taky potvrdil, že i když voda je velmi důležitá, vlastně nezbytná, tak existují i další varianty jak poskytnout týranému organizmu vytouženou vláhu a to jsou jablka (zkušenost z dřívějška, kdysi v Krkonoších mi vlastně zachránily život) ale také například salátové okurky. Skladné, nerozbitné a osolené jsou přímo balzámem na tělo, chuťové buňky z toho nevyjímaje. A že na balkáně zelenina patří k levným komoditám, o tom snad a ni není potřeba mluvit. Sem se nějak zasnil. Po nástupu do hlavního masivu na nás čekala starobylá hra, kterou mají v oblibě veškerá pohoří na celém světě: tam nahoře, to už musí být vrchol!...a houby houbičky, zase jenom sedlo a za ním další dominanta, která jako by se škodolibě usmívala. A zas. A opět. Obzvláště velehory jsou v tom opravdu dobré. Tak jsme si několikrát zahráli hru na očekávání a zklamání, až jsme se po mnoha hodinách a útocích mlžných stěn, ocitli pod krátkým, ale už opravdu posledním stoupáním až na samotný vrchol Olympu - Mitikas. Poslední kousek byl spíše pro cvičené veverky a pro lidi to znamenalo zapnout 4x4, ale stálo to za to. Pokud "to" je tyč s řeckou vlajkou a viditelnost blížící se nule. Klidně by tam mohl stát opodál i sám Zeus, kdyby tam ovšem nějaké opodál bylo. Vrchol byl poměrně malinkatý a i při minimální viditelnosti snadno přhlédnutelný. No co, asi řečtí bohové bydlí na nějakém jiném vrcholu Olympu. Vždyť i severní póly jsou dva - zeměpisný a magnetický. Tak jo, foto a zase dolů. Cesta dolů proběhla bez nějakých výstředností a zážitků, které by zanechaly v mé mozkové kůže hlubší rýhu. Až do chvíle, kdy jsme se zase ponořili do lůna místního - mimochodem velmi příjemného lesa. Ta událost, která nás vytrhla z fanatického soustředění se na pokládání jedné nohy před druhou a naopak byl místní způsob logistiky. To jest dopravy nákladů na větší vzdálenosti. K dispozici byla jen nezpevněná stezka široká jen desítky centimetrů. Tirák? Nedejte se vysmát. Prostě. Po stezce, kterou jsme se shodou okolností plahočili my se v délce asi - chtěl jsem pro větší exotičnost příběhu napsat jedné míle, ale mezi námi si můžeme říct že šlo asi o jeden a půl kilometru - řada sestávající z koní, oslů, mul a dalších živočichů, které se nám nepodařilo určit, všechny opatřené nákladnímiu sedly. Vhledem k tomu, že stejně jako my mířili do údolí, sedla již zela prázdnotou. Ale co bylo nejpřekvapivější - všechna ta zvířata šla rychlostí karavany za něčím vepředu, co jsme ani nezahlédli. Jen tu a tam uškubla šťavnatý lupen, nicméně nás - co jsme se mezi ně infiltrovali - s naprosto stoickým klidem ignorovala. A tak jsme se zmatkem v duši, jednak způsobeným krásou a mohutností hor, jednak silou a urputností "karavany" dorazili k naší karosce a vydali se k pláži, kde jsme polooficiálně nocovali. Spíš bych měl asi říct - poloneoficiálně, protože přes dej jsme vždy předstírali, že jsme jen na chvíli zastavili. Spacáky jsme rozložili až po západu slunce a vstávali, a věci balili hned při rozbřesku.

Mimochodem: tady se sluší, k dokreslení koloritu výletu řící, že původně plánovaný zájezd do Albánie měl být co do finanční režie velmi vstřícný, a na celý pobyt mělo královsky stačit 50$. No ale protože došlo k výše popsaným změnám, přebytkový rozpočet se náhle stal deficitním, a tak mimo to, že jsem si v Řecku nic nekoupil (kromě již zmiňované brožurky a CD s esoterickou hudbou na Meteoře), jsem celý pobyt přežil na polívkách vařených z masoxových kostek, nezbytného krájeného i drceného česneku a několika místních plodin...které už ani nevím jak jsem získal. Po opuštění Řecka se moje situace výrazně zlepšila, nicméně bez menší půjčky jsem se stejně neobešel.

Tak jsme přežili pár - tuším dva - dny v malinké vesničce Leptokarii a potom jsme vyrazili směrem na sever. Vzhledem k tomu, že jsme opouštěli nejvzdálenější bod naší výpravy, už jsme se začali v podstatě vracet. Ale náš návrat byl ještě poměrně dlouhý a na zážitky bohatý.

x. x. 1996 - Tesaloniki - Zní to honosně, ale česky se tomuto přístavu říká Soluň. Zastavili jsme se tam na necelý den, a to v podstatě jen proto, že byla po cestě a měla poměrně známé jméno. Zdálky jsme si prohlédli přístav, zdálky jsme si prohlédli Bílou věž, dominantu a historicky významnou stavbu, prošli jsme se městem - nasáli atmosféru - a po pár hodinách zase putovali dále.

x. x. 1996 Chalkidiki - Podle informací které uvázly v mém, již dlouho používaném mozku, se Chalkidiki skládá ze tří poloostrovů, z nichž ten nejvzdálenější je prostým neekumenickým smrtelníkům nepřístupný. Jsou tam jen kláštery a příroda. Další dva poloostrovy jsou ponechány v plen řádění turistů. V době, kdy jsme podnikali naši neplánovanou invazi na Chalkidiky, byl turisty atkován především první a nejbližší "prst" nebo chcete-li výběžek. Proto jsme se rozhodli strávit několik chvil na poloostrovu prostředním, který skýtal jistou pravděpodobnost nepřítomnosti většího množství cizozemců. Byla to poklidná doba slunění, brodění se v mělkém moři a plavání, která byla ukončena nemilosrdným, nově vzniklým itinerářem, který bral v úvahu především, abychom se v termínu vrátili do našich rodných luhů a hájů. Tak zase dále na sever.

x. x. Bulharsko - Diskuzi co navštívit v Bulharsku si už nepamatuji, ale vím jistě, že zvítězilo pohoří Pirin. Je to taková skupinka kopečků na západ od Sofie, kdybyste to někdo hledali. A je tam opravdu krásně. Přejezd přes řecko-bulharskou hranici se obešel bez doposud nezbytné péče dvojice mediků Alban-Bolíto, což v nás vyvolalo podezření, že nemoce proti kterým tato nesmrtelná dvojka tak urputně bojovala, se šíří jenom ze severu na jih.

Mimochodem: Pokusili jsme se těsně minout Sofii. Skoro se nám to povedlo. Ale některá ze škodolibých silnic nás zavedla na její velmi vzdálený, leč jak jsme měli později možnost zjistit velmi dobře střežený okraj. Jedeme si to takhle po autostrádě, dodržujíc všechny možné i nemožné místí i nemístné, pardon, nemístní, předpisy a najednou se před nás prodral - manévram odkoukaným ze západních seriálů nevalné kvality - malý žigulíček opatřený výrazným barevným mimikry a všemocnmi majáky, rozblikanými jako cirkusový stan. Tak jsme rezignovaně přirazili k okraji "dejme tomu dálnice" a očekávali věcí příštích. Přistoupila k nám dvě chrabrá ramena zákona, nebo alespoň jeho místního pojetí. A že prý jsme jeli rychle. Pokud ten žigulíček obsahoval radar, dovedně ho před námi skrýval. Nicméně rozhodné a v podstatě emoce nevyzařující obličeje zástupců místní zákonnosti bez jakékoliv pochybnosti samy o sobě tvořily důkaz, proti němuž je realita naprost zanedbatelná a může být obviněna z falešného svědectví pod přísahou. Tito dva uniformovaní - policisté? - s rutinou jim vlastní ve svém proslovu vytvořili dramatickou pauzu (když se v duchu asi deset vteřin snažili napočítat do tří) - což je velmi často používaná psychologická finta - a potom vyinkasovali každý dva třetinkové Budvary z nevyčerpatelných zásob našich řidičů. Jeden z nich - náhle inspirován přístrojem na kávu v přední části autobusu - si ještě řekl o kafíčko. Dostal ho. A ... už jsme nejeli rychle. Kreativní úřední postupy jsou věc, která mě nikdy nepřestane překvapovat.

Dorazili jsme do "základního tábora" pod impozantními štíty Pirinu a po mírně vzrušené debatě - tuhle si rámcově pamatuju - se dohodlo, že autobus se zde zdrží dva dny. Kdo bude chtít nahlédnout do tohoto cípu země pouze nesměle, toho ten samý večer přivine do vstřícné - leč častým pobytem mnoha cestovatelů již značně "zabydlené" náruče. Mimochodem, lístky canabisu, již lehce povadlé, stále zdobily okna naší karosky. A ti dobrodruzi, kteří se nebojí opustit na dva dny naši jedinou reálně dostupnou šanci na návrat domů, mohou se zanořit do lůna divoké přírody, kdena jejím samém okraji mají již mouchy točnu, ptáci chodí pěšky a lišky dobrou noc nedávají, protože nosí dýchací přístroje.

A tak jsme s Tondou směle vyrazili - po směru hodinových ručiček, ne že by na tom záleželo - na okruh, který kopíroval hlavní masiv Pirinu. První den se nám podařilo dostat se na hlavní hřeben, po tomto hřebenu urputnou chůzí nechat za sebou několik menších vrcholů, projít štěrkovým polem - pokud si definujeme štěrk jako kamínky o průměru mezi jedním metrem a asi šesti metry - velmi vynalézavě navršení pod jedním z vrcholků, na který už se nám opravdu nechtělo. Už tak nějak začalo být pozdní odpoledne, sluníčko už mělo dost koukání na dva odvážlivce, kteří se rozhodli, že prostě půjdou do hor a pak se uvidí, a začalo pomalu klesat k horizontu. Tou dobou už jsme si ale s Tondou taky uvědomili, že bude potřeba taky někam smysluplnně hlavu složit a napřeli jsme svou snahu ke dvěma o něco níže položeným horským plesům. Tyto plesa, ač níže, přesto ještě ve výšce přes dva a půl kilometru neslibovala zrovna tropickými teplotami hýčkanou noc. Ani nevím, proč jsme si vybrali nocleh přímo tam. Asi proto, že vodní hladiny se vyskytují zpravidla na rovině. A na rovině se spí mnohem lépe než ve svahu. Aspoň má člověk jakous-takous naději, že se probudí tam, kde večer usnul. Plesa byla místy obrostlá klečí, kosodřevinou či roztlinou velmi příbuznou, která skýtala poměrně slušné závětří. Medvědi? No fuj, takové myšlenky nás vůbec nenapadly. Možná v tom měla prsty naše zbitá a unavená těla, která prostě mozek zaplavila signály všech dostupných receptorů, které dohromady křičely spát! únava! štronzo! stávka!, ve snaze přimět mozek alespoň na chvíli přepnout na volnoběh. Podařilo se to ještě za světla. Všechny pohyblivé části těla uspořádaly krátkou bouřlivou oslavu a poté i ony upadly do stavu blízkému komatu. Probudili jsme se opět za světla. Já tedy o něco dříve, protože jsem prohrál bitvu s přízemními mrazíky. V létě. Chvilku jsem se jen tak ploužil okolo našeho nocležiště a naoko dával svému chaotickému pohybu smysl tím, že jsem v rukou svíral fotoaparát. Fotil jsem však velmi střídmě, bylo to ještě před digitální fotografií...milé děti.

Potom, co jsme se definitivně probudili a odhodlali se vše sbalit a opět naložit na záda, začali jsme se opět šplhat na hřeben, který jsme předchozího dne opustili pod záminkou noclehu. To by jeden nevěřil, jak rozdílně vypadá kopec když poměrně snadno kráčí dolů a potom, když se své tělo hodlá přemístit znovu nahoru. Možná proto, že zpět nahoru jsme to vzali svahem, který v zimě jistě trpěl lavinami. Ale bylo to nejbliž. A znovu na hřebenu. Na pomyslném hodinovém ciferníku jsme od včerejška ušli - když předpokládám že jsme začínali na dvanáctce asi sedm hodin. Takže nám na dnešek zbývá už jen kratší část. Ta ale pro zpestření zahrnuje i nejvyšší horu Pirinu - Vichernu. No tak smelo. Jdeme, a sami jsme překvapeni, že nám hory nekladou žádný extrémní odpor. Že by odpočinek ve dvaapůltisíci metrech zároveň znamenal aklimatizaci? Takže to byl vlastně zároveň první a taky vrcholový tábor. Není čas na falešné hrdinství, když má jeden plnou hlavu toho pravého. Svaly jeden pletenec ocelových lan, plíce kovářské měchy, srdce mocná pumpa Sigma Olomouc....a mozek jak je vidět už neomylně kráčí po stezkách šílenství. Taže znovu. Roztřesené nohy sadomasochisticky prožívají každý krok, který vede výše než ten předchozí. Plíce už dávno vlají někde v pozadí a nesnaží se dohnat výpravu daleko vepředu. Srdce samovolně vytváří rytmické variace, nad kterými by zbledla i celá perkusní sekce senegalského národního orchestru.

Mimochodem: některý z nespočetných kmenů jižní ameriky prý - když pracuje pro "bílého muže" jako nosiči, v poměrně krátkých intervalech zastaví a odpočívá, ať už se to zákazníkovi líbí a nebo nelíbí. A velmi rozumně to zdůvodňuje tím, že musí počkat na své duše, které je následují, ale bohužel chodí velmi pomalu. To taky mimochodem vysvětluje to, co s člověkem dělá jet-lag.

A pak přišla ta vytoužená chvíle, kdy jsme se konečně vyškrábali na vrchol. Ve skutečnosti to nebyla taková krize, ale je potřeba to řádně prodat. A samozřejmě - jak taky jinak - jsme se tam srazili s dalšími účastníky naší výpravy. Ti ale strávili noc poblíž karosky a vydali se na vrchol čerství a odpočatí. Na vrcholu toho není až zas tolik k vidění. Takový nějaký patník, nebo co. Ale setkali jsme se tam - nečekaně a neplánovaně s jinou atrakcí. Touto atrakcí byl poněkud - jak to říct a vyhnout se slovu seschlý - subtilní stařík, pamatující dle jeho vlastních slov sedmdesát jar. A co víc, posledních tuším třicet let vystupující na Vichernou každou sobotu. Prý, že je ze Sofie a že je to takový jeho zvyk. Tehdy mě ani nenapadl dotaz, jestli i v zimě, natolik jsem byl zaskočen prostou jeho přítomností na takovém kopci. Nezbývá, než to prostě přijmout jako holou skutečnost. A nebo mi nevěřit. Cesta zpět dolů už nebyla v žádném případě dobrodružná ani romantická. Byla jenom plná očekávání, jestli se stihneme vrátit v nějakém rozumném čase a jestli na nás ostatní čekají. Čekalo nás ale příjemné překvapení a to takové, že bylo mezitím, co jsme se plahočili velehorami, rozhodnuto, že ještě zůstaneme na večer a využijeme ho k návštěvě místní malebné vesničky. A některé její malebné hospůdky. Typická bulharská večeře? No to by bylo něco! Tak jsme se po krátkém korzování zapadli do útulné občerstvovny a objednali si z jídelníčku. Objednávka byla výstřel naslepo. Já jsem se ale ani nesnažil porozumnět tomu, co se mi ten kousek papíru s bulharským nápisem jídelníček (aspoň doufám, možná jsem si tehdy se zájmem listoval evakuačním plánem) pokoušel naznačit o sortimentu pochoutek a plně jsem se spolehnul na to, že v rámci jistých civilizačních konvencí jsem schopen sníst prakticky cokoliv. To co mi přinesli se nejvíce podobalo nějaké variaci na klobásu s brambory a velkou zeleninovou oblohou. A co víc, bylo to dobré. Vše jsme zakončili správně podávanou šťopičkou ouza - což byl místní název pro anýzovku. Byla silně podchlazená a sotva se ve sklenici vlekla. No ale celkové hodnocení, výborné. Pak už jen fádní cesta k autobusu, vytvarování tělesných schránek tak aby byly kompatibilní se sedadly a hurá směr Rumunsko. Papa Bulharsko...

První výrazná vzpomínka na Rumunsko se vztahuje k jedné krátké zastávce, ne z toho důvodu na který teď myslíte, ale abychom si mohli něco nakoupit. Z dnešního pohledu se mi tento záměr zdá jako fantastický a naprosto neproveditelný, ale tehdy - plný optimismu a vlastnící ještě pár bankovek tvrdé měny jsem ten nápad přivítal. Zastavili jsme před budovou, která jako by z oka vypadla obdobným stavbám provozovaným i v našich zeměpisných šířkách. Tady navíc zkrášlena a vylepšena přírodně identickou patinou, patrnou již na první pohled. Nuže vstupme. Můj, již tak velmi chatrný úsměv uvolnil místo jiným emocím a odraz ve výloze mi napověděl, že to byl vrcholný údiv s mírnou stopou rezignace. Ano, stál jsem "na prahu" typizované samoobsluhy, s pokladnou, řadami regálů a podobně. Potud vše v pořádku. Co ale vyvolalo ten nezvyklý koktejl emocí byl sortiment zboží nabízený tímto vzorkem Merkurovy říše. Pokusím se ho popsat. No vlastně to není až takový problém. Všechny regály obsahovaly pouze dvě komodity a to fíkový džem a čistý líh. V poměru přibližně jedna ku jedné. Opravdu mě nenapadlo, co bych si tu mohl pořídit. Líh jsem zavrhl jako příliš velké riziko pro zrak. Nad fíkovým džemem jsem chvíli váhal, ale ani on nakonec nezvítězil v soutěži o mé bankovky. Nevím, co bych ještě dodal, ale byl to velmi, velmi hluboký zážitek.

Poučeni touto zastávkou - která zdaleka netrvala tok dlouho, jak jsme si původně představovali - jsme pak již téměř bez zastavení pokračovali k poslednímu velkému cíli naší malé výpravy. Byly jím české vesnice v Banátu. Naše cesta nás zavedla na prašnou a kamenitou silnici vedoucí po břehu Dunaje. Vlevo voda a nezpevněný okraj silnice a vpravo skála. Některé zatáčky byla tak ostré a skála se na nás tlačila s takovou důvěrností, že při objíždění takovýchto útesů by se mezi trčící kameny a okna naší karosky bez úrazu nevešla ani moucha sedící na skle. Naši řidiči byli opravdu profíci.

Tak jsme dorazili až na Banát, na první pohled k nerozeznání od ostatních částí Rumunska. Dole u Dunaje sídlilo místní rumunské obyvatelstvo. Byli jsme poučeni, že české vesnice je potřeba hledat nahoře, v kopcích. Ani jsme se dole nezdržovali a vyrazili do kopců, kam až nám to místní silničky dovolily. Dojeli jsme asi do půl cesty ke Svaté Heleně - jedné z místních vesnic. Zastavili jsme vedle buldozeru. Zvláštní. Nikde kolem nic a uprostřed luk volně ložený buldozer.

Mimochodem: rumunské pobřeží Dunaje působilo velmi zajímavým dojmem. Všude okolo vody byly obrovské betonové novostavby, s dokončeným sotva přízemím, ale s patrnou snahou majitelů přistavět ještě nějaké to patro. Jejich rozlehlé silulety zřetelně budily dojem budoucích ambicí stát se hotelem nebo něčím podobným. A takové byly celé vesnice při břehu. A později - s částečným vysvětlením českých obyvatel - jsme se i dovtípili, kde si místní rumuni opatřovali finance pro stavbu svých paláců. Každý den zvedla se mužská populace místních příbřežních obyvatel, část z nich nasedla na vozidla všech možných typů, část z nich něco kutila na břehu Dunaje. Za nějakou dobu přijeli automobilisté plně naloženi sudy, bandaskami a všelikými nádobami, jejichž zápach nenechal nikoho na pochybách. Benzín. Tady se nádob chytli námořníci, naložili je do člunů - opět všemožných tvarů - aby se s nimi přeplavili na druhý břech, do Slovinska. Cvak. Kolečka do sebe zapadla. Na Slovinsko bylo uvaleno mezinárodní embargo a dovoz čehokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo ropný produkt bylo naprosto nemyslitelné. V tu dobu bylo Rumunsko krajinou přimhouřených očí. U pumpy vzdálené asi 15 kilometrů přimhouřili oči, že místní občané do svých autíček s motory velikosti zahradní sekačky dokázali přetankovat téměř denně celou cisternu, která skoro nestačila pendlovat mezi pumpou a velkoskladem. Místní policie přimhouřila oči, že na místním břehu Dunaje celý den probíhaly překládací akce, srovnatelné s vyloděním spojenců v Normandii. A pohraničníci na člunech uprostřed Dunaje přimhouřili oči, že spousta malých člunů - nepochybně deklarovaných jako rybářské přistává střídavě tu u jednoho, tu u druhého břehu.

Vraťme se ale do kopců, kde uprostřed luk a polí stála naše karoska. Již první setkání s místním rumunským čechem bylo obzvláště zajímavé a potvrdilo náš dojem, že jsme se ocitli trošku v jiném světě. Prvním obyvatelem české vesnice v Rumunsku - Svaté Heleny - byl invalidní důchodce, který přišel o ruku byl zaměstnancem stavební firmy, která budovala - nebo se snad chystala budovat - silnici do Svaté Heleny. A ve své bohulibé činnosti zanechala někde uprostřed předpokládaného díla - buldozer. Ale nechat bez dozoru buldozer uprostřed rumunska? To by bylo jako provokace, nebo přímo darovací smlouva. A tak celou, úplnou a jedinou povinností tohoto člověka bylo hlídat buldozer.

Zanechali jsme ho uprostřed lučin i s naší karoskou a posilou našich řidičů a vypravili se do vesnice. Vesnice - i když jí chyběly asfaltové silnice - si jinak nezadala s naším venkovem. Chaloupky stavěné tradičním způsobem, hejno husí odpočívající ve stínu stromů, no prostě idylka. Nicméně, všude byla cítít tvrdá práce. Země tady nic nedá zadarmo, kdeže je úrodná prsť hané. I samo kamenité Valašsko by se ve světle zdejší krajiny jevilo mnohem přívětivěji.

A už jsou tu první zatím opatrná setkání s mísními. Čeština je tu krásná, i když trochu jiná. Ale domlouváme se s místními naprosto bez problémů. Česká komunita tady v rumunsku je díky nátuře a podmínkám vcelku soudržná. I v době, kdy Rumunsko prožívalo hodně hubené roky, české vesnice na tom nebyly tak zle, pokud jde o potraviny, protože si lidé s sebou mimo věcí přivezli i náturu starat se o svou obživu, kterou dokáží vyrvat i sebeneúrodnější půdě. Později, při hovorech s mísními, nám popisovali jak z česka dorazili lidé s úmyslem pomoci krajanům v cizině a byli překvapeni, že - na rozdíl od okolních Rumunů - s jídlem není až takový problém. Chyběly ale takové věci jako například žárovky a podobně, které si člověk ať dělá co dělá, doma nevyrobí. Sám jsem - poprvé na balkáně - jedl opravdový, navíc doma pečený, chleba. Ne ty veky, které tady (jakož i v jiných částech světa) za chleba vydávají. Zážitků bylo spousta při hovorech s většinou staršími obyvateli. Tak jako u nás, mladší míří do měst, tady navíc částečně do rumunských a částečně do českých. Bylo to príma, bylo to jako doma, v místní hospůdce nebyl problém platit korunami, a v neděli výlet do Guerniky, další místní české vesnici, kde jsme se zájmem přihlíželi fotbalovému derby. Ale každá cesta jednou končí, a to doma.

Těžko bychom si mohli přát hezčí tečku za naší výpravou. Takže hurá, hm, domů....